O Bruntálu se říká, že to je konec světa. Slušně tedy řečeno. Není. Bylo by to nefér vůči ostatním místům tohoto okresního města. Osoblaha a Slezské Pavlovice leží v osoblažském výběžku, který se tak trochu zakousnul do Polska. Tady je to místo, kde lišky dávají dobrou noc a kde tě nad ránem prožene stádo divočáků. To však trochu předbíhám. Běh v okolí Osoblahy začíná.
Zajet do Osoblahy na otočku by byla škoda. Chce to alespoň víkend. Je léto, takže se jede do kempu Osoblaha. Je malý, ale co mu chybí na velikosti, to získává na krása. Úžasně klidné a i o prázdninách prázdné místo s pěkným zázemím. Vybereme si strategické místo u potoka a jdeme postavit stan. Hic jak cyp. Teploměr ukazuje 35°C. Výhodou je koupaliště, které je hned vedle kempu. Typická vesnická plovárna s hospodou. Co více chtít.
Jeden radegast střídá druhý radegast. Když se setmí, zapaluji konečně gril a otvírám Chardonnay výběr z hroznů z vinařství Skalák. Idylka. Blíží se jedenáctá večerní a je čas jít spát. Budík mám na ráno nachystán na svých 4:40 hod.
Běh Osoblaha – Bohušov
Noc je neklidná. Jestli za to můžou ty radegasty nebo láhev vína nebo tvrdá země pod hřbetem, těžko říci. Od tří v noci slyším, že prší. To určitě přejde. Nepřešlo. Vylézám ze spacáku, oblékám běžecké hadry a vyrážím do deště. To určitě přejde. Chci si proběhnout trasu do Bohušova a pokud možno ještě dále. První kilometr spíše jdu než běžím. Odpařuji poslední zbytky alkoholu. Knihu Umění nepít mám přečtenou, leč zatím nedovedu na sobě plně aplikovat.
Aspoň že ta dnešní navigace bude snadná. Běžím po červené. Déšť nabírá na intenzitě a na druhém kilometru jsem už regulérně nasycen vodou. Brýle mám v ruce, i bez nich teď vidím lépe. V Bohušově zalézám na chvíli pod střechu místní samoobsluhy. Telefon začíná postupně vypovídat službu. Voda se mu také nelíbí. Mrknu naposledy do mapy a pak už vybíhám směr zřícenina hradu Fulštejn. Cestu k němu si krátím méně pohodlnými zkratkami. Jsem tu. Fotím zbytky zdiva a běžím zpět. Do Bohušova, i do Osoblahy. Dnes to byla tedy bída. Jak výkonem, tak počasím tak tou krásou okolo. Jsem ale rád, že jsme vyběhl – vždy to stojí za to.
Déšť bohužel nepřestal ani po teplé sprše. Naštěstí je v kempu kryté posezení u kuchyňky, takže snídaně proběhne v pohodlném prostředí. Tedy až na těch 14°C. Propad o více jak 20°C během pár hodin jde opravdu znát. Ještě včera bych nevěřil, že pojedu do obchodu pro čaj a snídaňovou polévku na zahřátí. Dopolední výlet je tak akorát do sámošky pro jídlo/pití. Najdeš jí na náměstí, které je necelý kilák od kempu.
Předpověď nelhala, po obědě déšť ustává a teplota pomalu začne lézt nahoru. Jede se na výlet. Přes polský Prudnik dojedeme do obce Pokrzywna. Napojíme se na modro turistickou značku a vyrážíme do Peklíčka. Tak se alespoň jmenuje skalní útvar pod Bukowou górou. Než k němu dorazíme je potřeba ještě vylézt po 11m dlouhém žebříku se sklonem dobrých 35°. Adrenalin pro děti a výzva pro mě se psem v podpaží. Modrá nás přivede do obce Jarnoltowek. Po skvělé pizze pak vyrazíme po kopcích na druhé straně cesty zpět k autu. Sobotní večer už je zase slunečný. Další láhev vína nechávám raději v autě a brzdím i s radegasty. Na zítřek je budík opět na 4:40 hod.
Běh Osoblaha – Slezské Pavlovice
Ráno se vylézá se sluncem nad hlavou ze spacáků o poznání veseleji. Trasu jsem si naplánoval do Slezských (dříve Německých) Pavlovic. Ty jsou opravdu tou poslední vesnicí na české straně. Název je trochu zavádějící, jedná se totiž o nejsevernější obec Moravy. Teprve v roce 1958 bylo k obci od Polska připojeno menší území, které leží již ve Slezsku. Najdeš tady kromě zámku i historický hraniční sloup.
Teď už to bude zase zpět do Osoblahy. I tato cesta vede po silnici. Kraj to je opravdu velmi zřídka osídlený. Za celou dobu tu neprojelo ani jedno auto. Jaký to rozdíl oproti běhání v Albánii. Běžím tak po cestě mezi kukuřičnými poli, užívám si ranní klid, když cosi zachrochtá v příkopě. Na cestu vyskočí velké prase a další se teprve za ním chystají. Divočák, když tě uvidí, uteče. Co ale udělá nasraný divočák, kterého jsi právě probudil? Naštěstí taky uteče. Ufff. Tepovka se začne vracet k normálu a já toužebně vyhlížím ceduli Osoblaha.
Kousek za cedulí míjím kostel sv. Mikuláše. Ten původní byl za války zničen, podobně jako 90% obce. Jde to poznat na okolní výstavbě (paneláky, funkcionalismus) a také na osídlení lidí. Původní Němci byli vyhnáni a obec byla postupem času dosídlena Romy. Přesto je tady klid a pořádek.
Klid je také na místním židovském hřbitově. Slunce jej zalilo slunečními paprsky a sem tam proletí nějaký pták. Město ještě spí. Je tady mrtvo, ale přesto to na Tebe dýchne zvláštní atmosféru. Celkem tady najdeš 313 náhrobních kamenů. Ten nejstarší je datován k roku 1694. Nelze si nevšimnou malých kamínků na náhrobcích. Ten dávají židé místo květin.
Jaký by to však byl výlet do Osoblahy, kdyby jsi nenavštívil místní úzkokolejku? Byl by neúplný. V neděli tedy nemůžeme odjet bez projížďky vláčkem, který je tažen parní lokomotivou. Osoblažská úzkokolejka je v provozu od roku 1898 a spojuje město Třemešná právě s Osoblahou. Proč úzkokolejka? Náklady na její výstavbu byly o 30% nižší. Trať se také mohla lépe přizpůsobit terénu. Celkem má přes 100 oblouků.
