Lądek-Zdrój – Z kopce se stává ještě větší kopec. Funím a drápu se kupředu. Stoupání je tak prudké, že holkám přede mnou jde vidět pod běžecké sukně. Kopec se najednou stává snesitelnějším. Přidávám. Po chvíli se začnou projevovat pudy. Představy běží naplno. Na rozdíl od mých nohou. Tam někde v dáli, vidím orosenou dvanáctku. S pěnou. Do cíle však zbývá přesně polovina. To si ještě počkám…
Vše to začalo na Landeku. Ne na tom, co leží u Ostravy Petřkovic, ale v tom polském. Lądek-Zdrój je malé pohraniční městečko, které leží na polské straně Rychlebských hor. Údajně se jedná o jedno z nejstarších lázeňských měst. Založeno bylo začátkem 13. století, a to se souhlasem českého krále Přemyslava Otakara II. Cítíme se tedy jako doma.
Už po několikáté se zde koná celo víkendový běžecký festival. Akce je to opravdu velká s bohatým programem. Vybrat si můžeš z osmi různých distancí od 10 do 240 km. Společně s Jirkou a Valdou se rozhodneme pro nenásilnou variantu v rámci Golden Trail Series – 33km s 1550m převýšení.
Náš závod startuje kdykoli mezi 14 a 15 hod. Trošku netradiční. Možná kvůli covid opatřením, možná jako prevence před ucpáním úzkých tras při počátečním stoupání. To druhé dává více smysl. Startovní bránou totiž postupně proběhne 450 závodníků. Do městečka přijíždíme právě v okamžiku odstartování. Většina si nenechala ujít hromadný start a za okamžik už běželi hore kopcom. My jsme to udělali přesně naopak a běželi dolů. Do lázeňského domu si vyzvednout startovní balíček.
Připnout číslo, nabalit vestu a udělat poslední společné foto na startovní čáře. Ve 14:40 hod si odpípneme start. Za povzbuzování diváků i kolemjdoucích se vydáváme po modré turistické značce na vrch Trojak. Stoupání to je pekelné a stejně tak působí okolní skály. Skalna Twierdza a Skalna Brama jsou názvy jen některých z nich. Zasloužily by si větší pozornost, než kterou jim závodníci můžou dopřát. Ještě jednou tudy poběžíme, pokochám se později.
Valda nám odběhl někam dopředu. Po třech kilometrech tak ztrácím oční kontakt. Snažím se o podobné. Utéct Jirkovi. Za sebe se neohlížím, ale podle míry vydaného úsilí je jasné, že jsem ho musel setřepat. Aby ne. Dědek je o více než deset let starší. “Uhni cucáku” je tak přesně ta věta, kterou jsem slyšet nechtěl. Mám ho za zády. Přepálil to. Stejně jako Valda. Dojde jim dech. Si říkám. Chybně.
Cesta vede po česko-polské hranici, která nabízí pěkné výhledy na obě strany. Do protisměru se jde jinný závod – dog treking. Míjíme se tak s pejskaři a cesta alespoň rychleji ubíhá.
Utíkám vstříc občerstvovačce, která je na devátém kilometru. Myslím už jen na to, co všechno tam sežeru. Najednou se běží lehce. Jsem si jist, že teď už jsem Jirku opravdu setřásl. První zklamání přináší menu občerstvovačky. Jen voda a ionťák. Obžerství je totiž hřích (prý) a jsme v katolickém Polsku. Polknu tedy místní minerálku i nějaký ten umělý iont a vybíhám dále. Další zklamání přijde záhy. Nejsem sám. Dědek je zase vedle mě. Dokonce v jednu chvíli i předemnou. Přemýšlím, kde se stala chyba. Natáhnu krok i z kopce, což u mě není zvykem. Netrvá dlouho a proběhneme vesničkou Nowy Gieraltów. Kousek za ní začne druhé, ze tří velkých stoupání.
Tu sjezdovku jsem poprvé zahlídl z protějšího kopce. Vzpomněl jsem si na Peruna. Z podkopce však sjezdovka vypadá mírněji. Tohle prostě půjde. Natáhnu krok a předcházím desítky upocených běžců – v tuto chvíli tedy chodců. Tohle byla výhoda pozdního startu. Rychlíci utekli daleko dopředu a já dobíhám “odpadlíky”. Pomůže to alespoň psychicky. Netrvá dlouho a jsem nahoře. Zakřičím si radostí. Zbytečně. Rovinka netrvá dlouho. Po 200 m nám fáborek ukáže odbočku doleva. Začíná další stoupání. Hledám pozitiva. Trasa vede lesem a ne sjezdovkou. Slunce tak nebude tolik pálit. Závodní tempo upadá. Mám pocit, že je každý rád, když může zastavit a pustit závodníka za sebou kupředu. Někteří leží. Mají křeče. Tady jsem to však já, kdo se cpe kupředu. Kilometry naskakují velmi pomalu, přesto se zase objeví rovinka. A zase přinese brzké zklamání. Opět doleva a prudce vzhůru. Tady přichází na řadu ženské sukně z úvodu. To už znáš.
Vrch Czernica s rozhlednou je dobit. Úleva je viditelná v očích všech. Rovinka přede mnou, takže na nic nečekám. Jirka se určitě blíží. První občerstvovačka byla na 9. kilometru, ta druhá má být až na 24. kilometru. Voda se začíná stávat nedostatkovým zbožím. Za víno bych ji určitě nevyměnil. Na řadu přichází dlouhé klesání. Na metě půlmaratonu toho začínám mít docela dost. Děkuji běžeckému pánubohu, že maratonská trať byla vyprodaná. Nebýt tomu tak, byl bych pouze v polovině…
Své úsilí upínám k občerstvovačce. Už vidím před sebou vesničku. Tak nějak mě připomíná tu, kterou jsme již probíhali. Začínám počítat a mám takové tušení, že budeme zase probíhat tou první občerstvovačkou. Začínám se spokojovat s vodou a iontem. Vesnice je opravdu Gieraltów, ale Stary Gieraltów. Mám radost. A nejsem sám. Zde je oáza klidu. A kanystry s pitím. Voda, iont, kola, ale také ovoce, oříšky a gumové bonbóny. Beru to zleva doprava tak jak to leží. Potom zprava doleva. A zase zleva do prava. Nikam nespěchám a jestli uvidím dědka je mě úplně jedno. Stejně tak jako i ten kopec co mě zase čeká. Vím, že s plným žaludkem to bude boj. Teď je teď.
Vyrážím kupředu kopcem. Ovoce se v žaludku míchá s iontovo-kolovým nápojem. Začíná kvasit. Posílám dolů preventivně jeden hořčík proti křečím a čekám co se bude dít. Venku je děsné dusno. Krystalky soli se usazují na kontaktních čočkách. Štípou mě oči a štípou mě i hovada. Přímo do už tak bolavých lýtek. Kdyby alespoň do prdele, ať bolí i něco jiného. I prdel se dočká. Žaludek těžkne. Teď už se taháme o místa se stejnou skupinou běžců. Jednou předběhnu já je, potom oni mě. Přesto se většinou i zde dostávám kupředu. Tohle je jedno z mála, co mě v tuto chvíli ještě těší. A já vůl za tohle ještě zaplatil. V dáli jde slyšet bouřku. Tak si klidně pojď. Jediné, co mě zajímá, jsou ubíhající kilometry. Přišla. V lehké formě letního deštíku. Oblečení mám v tuto chvíli již plně saturované potem. Další vlhkost prostě již nemůže pobrat. Voda z nebe tak způsobí jen příjemné ochlazení.
Na třicátém kilometru se napojujeme na stejnou trasu, jakou jsme již běželi. Vím, že mě čekají oné úžasné skalní útvary. Těším se. Na to, že bude brzy konec. Jsem na vrcholu a Valda nikde. Zklamal. Čekal jsem, že ho chytnu někde v křečích. Ty opravdu měl, ale v tuto chvíli je už v cíli. Mě čeká ještě seběh dolů. Slyším již hudbu z cíle, ale vím, že cesta ještě na chvíli uhne do lesů. V mapě to ale vypadalo jako kousek. V realitě je to delší. Přesto s vidinou cíle tělo ožilo a běžím snad nejrychleji v celém závodě. Začínám míjet první diváky podél trasy a není jediný, který by nefandil. Atmosféra je opravdu úžasná a čím blíže cíli, tím lepší. Finální koridor před cílem byl prostě TOP. Až škoda, že je tohle vše u konce. Kecám. Byl jsem rád.
V cíli už na mě čekal Valda, který mi nadělil skoro rovnou půlhodinu. Beru medaili, dáme jednu fotku, něco k pití, malý koláč a mizíme k autu se převléct. Cestou narazíme na Petru Pastorovou s Ottou Seitlem. Zítra tady běží trasu Ultra na 68 km. Bude to její premiéra na takto dlouhém závodě. V tuto chvíli ještě neví, že tento závod vyhraje o dobrou půlhodinu. Neskutečný. Stejně tak i Jirkův výkon. Doběhne asi sedm minut za mnou a obsadí sedmé místo v kategorii.
U auta se převlečeme do suchého, opláchneme vodou to, co jde a vyrazíme si dát slibované jídlo na pasta party. Místo těstovin dostaneme guláš s čočkou. Divnou kombinaci neutralizujeme dobrým pivem. Domů se dostanu těsně před půlnocí a padám jak zabitý. A ráno? Začínám už vymýšlet kam příště. Člověk se nepoučí 😊