Beskydy – Slunce mi vysálo všechnu vodu z láhve a já už zase funím do kopce. Zase Lysá. Po čtvrté do toho samého, jen nyní z jiné strany. Garminy ukazují, že mám za sebou 53 kilometrů s převýšením 3200 metrů. Zatím. Délka jednoho kilometru se začíná prodlužovat. Ufff. Zasraný kopec. Kopec? Z fyzikálního hlediska vlastně nic takového neexistuje. Je to pouze nakloněná rovina. Mozek klade důraz na slovo “rovina”. Nohy ale melou cosi o tom, že je stejně “nakloněná”. Nakonec uzavřou ti dva příměří a posílají mé tělo dál a výš.
Letošní LHUT bude opravdu výjimečné. Alespoň to říkají ti, co se v horských bězích pohybují. Závod má být mistrostvím ČR na Ultra trati (67 km, 3800 m výškově). Hlavním důvodem hvězdného obsazení jsou ale zrušené závody v zahraniční kvůli Covid19. Kdo něco v horském běhu znamená, je prostě zde. Nebo je zraněný. A pak je tady ještě spousta nás, různě pokročilých amatérů, kteří mají jediný úkol dne. Přežít.
Start závodu je přesně v 6:00 hod z Chaty pod Lysou v Malenovicích. Přijíždím chvíli po páté, ať je čas setřepat předzávodní nervozitu, v klidu někde zaparkovat a trochu posnídat. Nejsem tam zdaleka sám. Na všech jde vidět dobrá nálada. Aby ne. Celý týden v podstatě propršelo a dnes? Dnes bude nádherně. Někdo se musel za nás všechny tam nahoře hodně přimluvit.
Páska natažena, hodiny odpočítávají poslední vteřiny a pak se ozve START. Slovo, na které jsme všichni čekali. Začíná se do kopce. Jak jinak. Elitní běžci nasadili tempo, které nejsem schopen vyvinout ani na závodní dráze. I kdyby byla z kopce. Zařadím se tedy do nekonečného hadu, který má délku přesně 200 běžců. Jsem někde u ocasu.
Netrvá dlouho a pípne jeden kilometr. Matiku zatím dávám, takže okamžitě vím, že ještě 66 km zbývá. Takhle ne! To by nešlo. Moc depresivní. Zakazuji sám sobě tohle sledovat. Hlavu klopím raději k zemi a držím tempo. Probíháme přes hospodu U Veličků, nejstarší to hospodu v beskydských lesích. Funguje tam od roku 1825 a to díky potomkům původního zakladatele. Cesta pokračuje dále po žluté na Lukšinec, kde se napojíme na červenou magistrálu, která vede na vrchol Lysé hory (1323 m.n.m.). Turistů je zatím minimum, Lysá dnes patří běžcům.
Vrchol Lysé hory je dnes poprvé dosažen za 1:03 hod. Už teď vidím, že dnešek prostě špatně skončit nemůže. Modré nebe nad hlavou, mraky tam dole v údolí a v dáli se rýsující siluety hor Fater a Tater. Vidět jdou i Jeseníky.
jako bonus? Občerstvovací stanice. Trošku vody, meloun a něco sladkého na zub a vyrážím kupředu. Za sebou nechávám Lysou horu i s neodmyslitelným vysílačem. Jak to asi vypadalo bez něj? Padesátníci a starší by mohli odpovědět. Postaven byl totiž v roce 1980 za účelem šíření signálu druhého programu Československé televize.
Dnes je však na pořadu dne jiný program. Začíná klesáním. A stylově. Opět sjezdovkou. Cesta se za chvíli umoudří, srovná sklon a já tak nějak tuším, že tento úsek bude poslední, který lze souvisle běžet, a tak si ho snažím užít.
Kochám se okolím. Lysá v zádech, široké louky přede mnou, stará beskydská stavení a hřeben Grúně. No není to lepší než sedět doma?
Netrvá dlouho a objeví se v protisměru čelo závodu. První, druhý, třetí, …dvacátý, … Cože? Už teď? Je neskutečné, jaký to je výkonnostní rozdíl. Borci závodí a mi ostatní bojujeme sami se sebou. Po dalším kilometru přibíhám na Visaláje. Kdysi tady vedla pašerácká stezka z Rakouska-Uherska do Polska. Jednoho pašeráka chytili a na místě pověsili. Prý se to úplně nepovedlo, a tak tam tak visel a lál. Jestli je tohle opravdu původ jména už nikdo nezjistí.
Na křižovatce turistických cest na Ježánkách hlásím pořadatelům své číslo a vybíhám směr Smrkovina – Bílý Kříž – Ježánky. Jako by prostě nestačilo se otočit a běžet zpět. Takto nám organizátoři přidali 6 km a pár set výškových metrů. Děkujeme.
Cestou z Bílého kříže to bylo poprvé a naposledy, co jsem dnes někoho předběhl z kopce. Mám velký pud sebezáchovy a poplantané nohy, takže útočím zásadně do kopce. Mám tak nějak v plánu, že i po druhém výstupu na Lysou, budu stále ještě svěží a že kopec nebude překážkou. Lepší je však nemít žádné očekávání. Cesta nahoru mě přijde nekonečná, i když ji dobře znám.
Jediné co mě táhne kupředu je vidina občerstvovací stanice. Konečně se dočkám. A vezmu to zodpovědně. Zleva doprava. To je jediný systém, který v tom mám. Melou, banán, sůl, sýr, salám, pomeranč, chleba se škvarkovou pomazánkou, voda, rozinky, datle, oplatky, čokoláda, meloun, meloun, meloun, meloun. Přežral jsem se… Je potřeba vyrazit.
Cesta má vést do obce Krásná a přes vrchol Kykulka zpět. Ještě nezačnu ani klesat a už zase vidím čelo závodu. Má ztráta se prohlubuje a borcům začínám pomalu závidět, že už to mají “za pár”. Není čas moc přemýšlet, je třeba dávat pozor na nohy. Cesta vede po kamenném poli. Žádná slast. K tomu ještě popohánění od pořadatelů, ať zrychlím. Prý ať si nestěžuji na přežrání, cestou vytrávím a pro výstup se to bude hodit.
Kdybych věděl, jak hluboká to je pravda, tak se ještě přicpu. Teď je teď. Zrychlit nejde. Žaludek je proti. Naštěstí nevyhrožuje, že mi přebytky vrchem vrátí, jen potřebuje čas to vše zpracovat. Nebudu ho dráždit a s rozvahou se vydám dolů.
Cesta do Krásné je nejkratší cestou z Lysé hory. O co kratší na vzdálenosti, o to prudší. Holt, vždy je něco za něco. Začíná se blížit poledne a je to znát. Slunce nepříjemně hřeje a zejména při přesunu v Krásné po asfaltové cestě to je znát. Všude kolem jsou chaloupky jako z pohádky. Lidé si tam užívají sobotní pohodičku, kterou jim narušuje pár blbců s běžeckými holemi.
Konečně se cesta začne stáčet do lesa. Nejen na mě tu čeká příjemný bonus v podobě lesní studánky. Nemůžu nezastavit. Odhazuji hole, šilt i brýle a nořím hlavu do proudu ledové vody. Pro jistotu ještě půl litr naleji do sebe a co nedopiju si naleji na hlavu. Krása v Krásné.
A teď už zase dřina. Pokračuji po zelené turistické značce na vrch Muroňka a Kykulka. Z něj se otevře nádherný výhled na Lysou horu. Jen kdyby nebyla tak daleko. A o kus vedle.
Takže zase musím z kopce dolů. Začínám potkávat závodníky kratší trasy na 30 km, kteří startovali o deváté. Tož aspoň nějaké zpříjemnění. Netrvá dlouho a ne, nejsem na vrcholu, ale potkám vedoucího závodníka trasy Ultra. Cože, už je tady? V duchu si představím, kolik mě zbývá ještě na vrchol a jak je pak dlouhá cesta k nádrži Šance a zpět. To přece není možný. Oni to musí fakt celé běžet. Odhodím trudomyslnost a pokračuji v bloudění kamenným polem vzhůru k vysílači. Třetí výstup bude stěžejní. Cítím to tak, že když to dám, tak čtvrtý okruh taky zvládnu.
Začíná kličkovaná mezi turisty. Slunce začíná pálit a obě láhve jsou už prázdné. Nevadí, za chvíli tam budu. Posledních pár metrů a je tu potřetí dnes vrchol. Z hlavy mi tečou potůčky potu, které ani čelenka nezastaví. V očích to začíná děsně štípat. Nic nevidím. Viděl to i fotograf.
Za chvilku je problém vyřešen a dostaví se pocit radosti. Psychická hranice padla. Dneska to dám. A navíc. Pár metrů a je další obžerství. Jenže po každém vrcholu přichází pád. U Bezručovi chaty vidím pořadatele, jak v hloučku stojí a každý drží v ruce načepované pivko s bílou čepicí. Je úplně jedno co je na čepu. Nepohrdnu ani pivem Pivo či Staročechem či jiným nepivem.
Spouští se u mě Pavlovův reflex a začínám slintat. Vážně uvažuji, že si na jedno zajdu do chaty. Jenže je sobota, nádherné počasí, takže by to bylo alespoň na půl hodiny. Zkusím se přepít vody na občerstvovačce. Naštěstí už je v nabídce kofola, takže vypiji dobrý půllitr a zopakuji své již vyzkoušené degustační menu z poslední zastávky. Vím, že mi bude zase těžko. Teď je teď. Carpe diem.
Nezbývá vyrazit na poslední okruh. Dolů “volným pádem” po žluté až na Mazák k přehradě Šance. Tuto cestu mám rád, bývá docela opuštěná. Pouštím se přes kameny směrem k přehradě. To bude ještě sakra kus. Po prvních dvou kilometrech kamenoškobrtání začnou konečně lesní cestičky a běžet můžou i lidé jako jsem já. Cestou volám domů, že žiju a dostávám chuť na večerní grilovačku. Nějak jsem se ale s tím časem přepočítal.
Cesta bude ještě dlouhá. Padla další psychologická hranice. Kilometr číslo padesát. Na Mazáku si pořadatelé zapíší můj průchod a posílají mě po modré na Butořanku. Na tuto chvíli jsem se těšil. Čekají mě tři kilometry z celé trasy, kudy jsem ještě nikdy nešel. Konečně uvidím něco nového. Kochání trvá však jen chvíli.
Voda pomalu dochází, slunce pálí a hlava mele cosi o nakloněné rovině. Žízeň nabírá na intenzitě. Jdu sice podél potoka, ale nechci zastavovat, nechci se brodit lopuchy a kopřivami. Někde určitě bude studánka. Nebude. Docházím na Butořanku a dál už to znám. Bez studánky. Naštěstí včera pršelo a v lesích je hodně vody. Jeden čůrek teče líně přes cestu. Není to zdaleka tak komfortní jako v Krásné, ale zchlazení hlavy a ukojení žízně to stačí. Chytám druhý dech. O běhu se už dávno nedá mluvit. Zvažuji, jestli lze vůbec použít slovo chůze. Mám pocit, že stojím. Přesto se mi podaří předejít tři soupeře a taky všechny turisty, kteří vyšli na procházku na Lysou. Dal jsem si cíl. Žádný mě prostě nepředejde. Cítím vrchol. Netrvá dlouho (tedy trvalo to nekonečně dlouho) a už jsem na Giguli. Tak se říká samotnému vrchu Lysé hory – tomu charakteristickému kopečku, kterým se Lysá odlišuje od jiných kopců.
Hodinky ukazují, že jsem na trase již 9:57 hod. Čtvrtý vrchol dám pod deset. Není to vůbec důležitý, ale chci to. Na vrchol přibíhám a jsem odměněn potleskem nejen od pořadatelů. V této fázi závodu se nahoru dostávají závodníci jen v zombie režimu. Asi jsem je překvapil. Krotím jejich nadšením tím, že mám jen hlad a žízeň. Sním, co vidím a vypiji co vypít lze. A to i z erárního kelímku, který je pod cedulí “Jebat Covid”.
Do cíle to je devět kilometrů. Děkuji všem dobrovolníkům za všechny čtyři dostaveníčka a a prý ať běžím aspoň posledních 200 m, ať jde vidět, že dobře motivovali. Pffff. Podcenili mě. I já sebe v tuto chvíli. Během dám poslední dva kilometry. Ale teď, teď zbývá ještě sedm mezi. Spouštím se dolů po známé žluté, po kamenném poli. Netrvá dlouho a jsem u mohyly Ivančena.
I zde se stojí za to na chvíli zastavit. Její historie sahá až do roku 1946, kdy vznikla jako vzpomínka na skauty, kteří byli popraveni za účast v protinacistickém odboji. Postupně se také stala symbolem proti totalitnímu režimu. Smutné je, že ten Ivančena přežila. Nepřežila však útok vandalů v roce 1994. Měl jsem to štěstí vidět ještě její původní podobu.
Štěstí mám i dnes. Nohy zatím poslouchají a kupodivu se nedostavily ani náznaky křečí. Od Ivančeny mě čeká ještě poslední výstup na Kykulku a pak už jen dlouhý indiánský běh až do Malenovic. A tam konečně poslední (dnešní) ohlédnutí za Lysou horou.
Tam mě doběhnout dva běžci. V tuto chvíli se ve mně probudil pocit závodníka. Předběhnout se už nenechám. Rozbíhám se a poslední dva kilometry do cíle dobíhám. Cílovým obloukem probíhám právě ve chvíli, kdy začalo vyhlášení vítězů. Člověk by čekal, že zastavím na cílové čáře. Ne. Běžím dál. Zastavuji až u hospody u výdejního okénka. Objednávám pivo (na žízeň) a birell (na chuť). Nebo naopak. Pak už následuje řízený pád do beskydského borůvčí a připití vítězům. I poraženým.
Z 200 startujících jsem dokončil trasu na 141. místě v čase 11:36 hod. Vítěz, vlastně byli dle času dva, Dominik Skokan a Tomáš Hudec doběhli v čase 6:31 hod.
