Běhotoulání
knihy o běhání
Přeskočit na obsah

Nezapomenutý běh v horách rychlebských

Rychlebské hory – Těstoviny. Tohle jídlo mají běžci zažité alespoň den před závodem. Ideální pro načerpání postupně se uvolňující energie. Těstoviny nebyly. Objednávám variaci jeleních a srnčích řízků smažených na sádle s bramborovým salátem. Žaludku pomůžu ještě dvěma Šeráky pro zneutralizování té mastnoty. Dezert? Halušky s kančími škvarkami. Teda to, co zbylo po dětech. Pln této živočišné energie jdu spát. Ne tak má trávicí soustava. Zítra mě čekají Zapomenuté hory.

Ráno prý moudřejší večera. Snídani nestíhám, takže cestou do Rychlebských hor zastavuji v koloniálu kousek od Hamříkové stáje, kde jsme měli ubytování. Sázím na jistotu. Velká Májka, dva rohlíky a k tomu dva koblihy. A kafe musí taky být. 

Spokojen vyrážím na hodinu dlouhou cestu do Račího údolí. Právě tam dnes startuje další ročník Zapomenutých hor. Závodu v Rychlebských horách. Jsem na výletu s rodinkou, takže volím nejkratší trať ať jsem brzy zpět. Čeká mě necelých 27 km a 1000m převýšení. Pohoda…. Nebyla.

Zapomenuté hory 2021

Přijíždím o deváté, právě v okamžiku, kdy na trať vypustili běžce na delší 46 km dlouhou trať. Před nimi pak vyběhli ultra běžci na 76 km. Závidím těmto dvěma skupinám. Je totiž nádherné podzimní ráno a lesy hrají všemi barvami. Teplota kolem 5 °C se příliš nezvýší, ale fyzický výkon dá tělu potřebné teplo. 

Startovní číslo vyzvedává Jirka, který dorazil o něco dříve, místo půlhodinového mrznutí tak volíme teplé zázemí auta. Čím déle sedíme, tím méně se nám chce. Sedíme takřka do poslední minuty. No jo, zase jsem si slíbil, že příště se určitě rozcvičím.

Start. Vybíhám zhruba s dvěma sty jinými běžci. Cíl je jasný. Zase zde. Otázka za jak dlouho. Tři hodiny by byly fajn. Po startu předbíhám více lidí než bych měl. Mám pocit, že se někteří loudají už od startu. Nejspíše to byli právě ti, kteří mě v pozdější fází závodu předbíhali. Mapa říká, že prvních 13 km to bude v podstatě jen do kopce. V realitě to tak strašné není. Je to běhatelné, akorát ten jelen ze včerejška se ve mně nějak šprajcl. Vůbec se nemůžu rozběhnout. 

Probíháme kolem kaple sv. Antonína – říkám ať se za mě přimluví. Nevím, jestli jo, ale po pěti kilometrech se tělo adaptuje a začíná fungovat. Stoupání pokračuje až na Zálesí na státní hranici. Kousek před ní nás čeká první samo kontrola. Kleštičkami označím, že jsem tady byl a pak se už pouštím po hranici směrem k vrcholům Koníček a Černý vrch. 

Přes ty je nutné se dostat a doběhnout na Hraničky, kde bude občerstvovačka. Až z mapy později zjišťuji, že jsem probíhal kolem lesního baru. Nevím proč se pořadatelé zmiňují v propozicích o dvou lesních pramenech, ale tuto skutečnost zatajili. Báli se neřízené lesní párty? No nic, takže úsilí je upnuto k Hraničkám. 

Nádherná krajina Rychlebské hory

Trasa po hřebenu a státní hranici je nádherná, ostatně jsem tudy již běžel před pár měsíci v rámci jednoho polského závodu na opačné straně kopce. Kousek před občerstvovačkou začínám dobíhat první běžce na 46 km. Spíše to byli chodci, ale i tohle je fajn. Časové limity závodu jsou velmi vstřícné a trasu lze absolvovat i v klidném tempu. Stejně tak je vstřícný personál občerstvovačky a nabízí vše, po čem unavený běžec může toužit.

Toužím po pár decích kofoly a po všem ostatním co tam mají. Ovoce, chleba s pomazánkou (snad vajíčkovou?), tyčinky, salám a mléčná čokoláda.

Ta mě zhořkla, když jsem koutkem oka zahlédl přibíhajícího Jirku. Tomu musím utéct. Vždyť nás dělí hodně let. Beru jídlo do hrsti a utíkám do polí. 

Konečně se otevřou trochu výhledy a konečně běží trasa z kopce dolů. Do cíle zbývá ještě desítka a má noha se zánětem šlach začala zlobit. Už dlouho cítím každý krok a včil jsem rád za relativně rovný podklad bez kamenů. Bude to ještě boj. 

Probíháme kolem Nových Vilémovic, krav až do Červeného Dolu. Tam nás naviguje bodrý domorodec směrem doleva do luk. Prý už jen čtyři, pět kiláků. Z kopce, po louce? Lahoda. Sbíhám na asfaltovou cestu a viklajícím se pohybem uháním kupředu. V hlavě propočítávám čas do cíle a čas od startu a teoreticky to vidím přesně pár sekund pod tři hodiny. Čím blíže k cíli, tím více jasné se počty zdají být. Opět jsem však nenaštudoval pořádně trasu. 

Stoupání na hrad Rychleby

Kilometr a půl před cílem nám trasa uhne do lesů a do kopce. Jako fest do kopce. Až se chytám rukama. V hlavě mě napadne, že se jedná o takové menší Grande Finále z Perunu. Brzy pochopím. Škrábu se na zříceninu hradu Rychleby. Nechtěl bych být v kůži středověkých dobyvatelů. Jsem rád, že jsem hrad dobil bez boje a kleštičkami vyznačil průběh kontrolou. 

Hrad Rychleby

Včil už zase jen z kopce přes ještě jednu vyhlídku. Není to obyčejná vyhlídka, je ve všech směrech Čertova. Úžasný výhled do krajiny, slunce nízko na obzorem a do toho takový jemný sněho deštík. Chtělo by se zastavit a užívat si okamžik. Nejde to. V patách mám dvě ženské, a ty před sebe už pustit nechci. 

Čertova kazatelna a Rychlebské hory

V serpentinách běžím tedy jako že fakt závodně a nevypustím to ani před cílem. Do cíle dobíhám na nevýznamném 55. místě ze 193 s časem 3:00:47 hod a jsem spokojen. Vlastně jen tak trochu, protože noha fakt nevypadá dobře. Zkusím to spravit poctivým vývarem a kofolou, ale k udobření dolní končetiny to nestačí. 

Rychlebské pohoštění

To nic neubírá na nádheře hor a místního závodu. Ostatně kde jinde tě v cíli vítá Dominik Skokan – vítěz LHUT 2020. Jen pro pořádek – tento závod na nejkratší trati vyhrál Matyáš Doležal s časem 2:08:31. Borec.