Beskydy – CZECH ENERGY TEAM PERUN SKYMARATHON je horský běh vedoucí krásnou krajinou slezských Beskyd o maratónské vzdálenosti 42,2km horizontálně a 3,25 km vertikálně. O tomhle závodě jsem slyšel ještě v dobách, kdy jsem neběhal. Nechápal jsem, že je něco takového vůbec možné. Po třech letech pobíhání vím, že v lidských silách je možné mnohem více. Bude ale v těch mých, dokončit Perun v časovém limitu 8:45 hod?
Dle hesla nezkusíš, nevíš, pořizuji a platím registraci na závod. Není to však závod ledajaký. Jedná se o mistroství České republiky ve Skymarathonu. Na startu bude stát navíc i italská legenda Marco de Gasperi, který je několikanásobný mistr světa v běhu do vrchu. Tak schválně, jak propastný bude ten rozdíl?
První radost se dostaví hned z rána. Ještě den před závodem hlásila předpověď počasí vytrvalý déšť a ve vyšších polohách sněžení. Možná to zařídil sám hromovládný Perun, ale sobotní ráno nás přivítá slunečnou oblohou. Vše se posunulo o jeden den. Díky za to. S trochu větším optimismem tedy vyzvedávám, chvíli po osmé, své startovní číslo.
Pak už jen naplnit běžeckou vestu vším potřebným (2x 0,5l vody, bunda Tilak Aira, náhradní triko a ponožky, energetické gely a tyčinky, termoizolační fólii, mini lékárničku a mobil) a přesunout se ke startu. Teď už tomu neuteču.
Perun skymarathon startuje
Je 9 hodin a pár minut k tomu. Zhruba 350 členný dav závodníků odpočítává poslední sekundy do startu. Start.
Tu začíná ta příjemnější část. Plni optimismu a s úsměvem (zatím) vybíháme od parkoviště v Oldřichovicích směrem ke sjezdovce.
Nad hlavou je takřka modrá obloha. A také vrch Javorový. Na ten musíme vyběhnout/vyjít* (* nehodící se škrkněte). Jedná se o první ze sedmi stoupání. Uklidňuji se, že určitě to nejhorší. Před pár měsíci jsem tudy šel v rámci závodu B7, který jsem nakonec zvládl dokončit. Proč by tomu, do Peruna, mělo být dnes jinak?
Po dalších pár set metrech se situace zopakuje, je tu opět soud a po chvíli se ocitám na náměstí. Jo ještě 5km a Dívám se pod nohy, levá střídá pravou, vrch raději nevyhlížím. Co nevidím, to slyším. Nahoře je silná fanzóna, která fandí a povzbuzuje bez ohledu na pořadí. Nevidět se druhý den na videu, tak mám i pocit, že jsem v tomto úseku běžel. Neběžel.
Vylezl jsem k chatě Horské služby a byl rád, že první krpál mám za sebou. Vesele jsem si to vykročil vpřed, ale ti lidé okolo začali normálně běžet. Co běžet, oni regulérně závodili. Je to nemilé, ale musím se taky rozběhnout.
Z kopce to je moje ještě slabší stránka. Jsem schopný zakopnout i na rovince. Běžím a pouštím před sebe jednoho za druhým. První občerstvovačka, lok vody a začínám stoupat pod Gutské peklo. Po chvíli dobíhám na Gutské sedlo, odkud následuje další táhlé stoupání na Javorový.
Tam už se stihli přesunout fanoušci a známí spoluběžců a vytvořili opravdu neskutečný zážitek. I když je to teprve první čtvrtina závodu, je to nejemotivnější část. Mám splněno. Před pár lety bych nedal ani kilometr po rovině a dnes jsem našel odvahu se postavit na start MČR ve Skymarathonu. Zvonce cinkají, trubky troubí a hlasivky fanoušků křičí na maximum. V tu chvíli se začínají potit i oči. Asi alergie…
Jistota je zpět a pPo každém vrcholu musí přijít pád, tedy řízené klesání. A proč to nevzít rovnou korytem potoka. On si na to hlavní organizátor závodu Marcel “Maky” Žuška totiž potrpí. A mi ostatní si to protrpíme. Alespoň budeme rychle dole. A tam dole, tam to bude fajné.
Nutno dodat, že trasa nakonec mČelo závodu přibíhá do obce Řeka. Tito tři kluci si to nakonec rozdají o finální pořadí na bedně (zatím to neví, jen tuší).
Do Řeky přibíhám, s notným odstupem, i já. Ale i na mě tam čeká občerstvovací stanice. Hážu do sebe pár banánů se solí, čokoládu, makový koláček a zalívám to vodou a ionťákem. Menu výborné. Dal bych si ho ještě jednou, ale bude to muset počkat. Včil je potřeba vyšlápnout sjezdovku na vrch Příslop.
Kupodivu to jde docela v pohodě, tedy bez zastavení. Myšlenkové zastavení mám chvíli na hoře, když zjistím, že se otáčíme a jdeme zpět sjezdovkou dolů. Kromě zemské přitažlivosti mě žene vidina repete na občerstvovačce. Dávám si již odzkoušené menu, do hrsti beru trochu čokolády a vyrážím opět vzhůru, dle šipek, na Javorový.
Prudký, chodecký, kopec se střídá s méně prudkým, běžeckým, kopcem. Závodní pole se již dávno roztrhalo, nyní člověk závodí sám se sebou a s těmi pár lidmi okolo. Předběhni nebo jsi předběhnut.
Blíží se půlka závodu. Dle teoretických propočtů bych měl mít slušnou rezervu na to dokončil v požadovaném termínu. To mi dodává na klidu. A přidává chuti na další občerstvovačku. Na tu je potřeba seběhnout na Tyru.
Těším se na avizovanou teplou polévku, škvarkovou pomazánku apod. Bohužel je v nabídce jen voda/ionťák/kola. Hodím do sebe alespoň jeden energetický gel a zapíjím to ještě více energetickou kolou. Energie bude potřeba, čeká mě výstup na turistickou chatu Ostrý. Cestou přeskakuji další padlé stromy a louže.
Hodinky, tedy sebe, tlačím kupředu. Za chvíli se zlomí třicátý kilometr. Kousek pod chatou je studánka zbojníka Ondráše. Doplňuji zásobu vody a chladím hlavu. Nejsem sám. Za chvíli je vrchol. S velkým sebezapřením probíhám kolem chaty. Chuť na čepované pivo a něco teplého do žaludku je pomalu větší než chuť pokračovat dál. Sbíhám raději rychle dolů přes lesy a louky do obce Košařiska. Tam to je. Tam mají tu škvarkovku.
Dávám dva velké chleby se škvarkovou pomazánkou, k tomu banány se solí, ovesnou tyčinku a čokoládu. Zalívám to kolou/vodu a ionťákem. A jsem zvědavý, co to se mnou udělá.
Nejhorší chvíle v závodě nejsou ty, jak se šlape do kopce. Jsou to ty, kdy člověk musí dobrovolně opustit to zázemí oázy klidu a pohody s neomezeným přísunem jídla a pití. Jsem na sebe tvrdý a jdu hore kopcem. První dílčí cíl Pod Ostrým sedlo je dosažen. Odtud je to cesta pozvolným klesáním kolem Malého Kozince a horské chaty Kozinec do Oldřichovic k vodárně. No a proč to zase neotočit a nejít opět do kopce. Cesta vede lesními serpentýnami na Malý Javorový – sedlo. Předcházím lidi, kteří mě při seběhu do Oldřichovic předběhli.
Po chvíli, tedy delší chvíli, se napojuji na cyklotrasu, která vede po vrstevnici. Je to divné. Turistická značka na Malý Javorový pokračuje stále do kopce, ale nás značení závodu napojuje na zmíněnou cyklostezku. Vůbec se nebráním a rozbíhám se po rovince. V dáli v údolí slyším reprodukovanou hudbu z prostoru cíle. Nabírám na rychlosti. Tohle bude asi to Grande Finále, které je zmíněné v propozicích. Po půl kilometru jsem však narazil. Nejednalo se o maratónskou zeď, ale o značící pásku závodu, která uzavřela cyklostezku pro další klesání. Šipka ukazuje vlevo. U ní stojí několik závodníků, hlavu zalomenou v zátylku a kroutí hlavou.
Jo opravdu to vede vzhůru. Černou sjezdovkou. Tohle je to Grande Finale. Na 300 délkových metrech nastoupáme 130 metrů výškových. Začínám po čtyřech a časem přecházím pouze na dvě končetiny.
Celý závod jsem dal zatím v pohybu, ale v uvedeném úseku několikrát zastavuji. Kochám se výhledem do krajiny, a když už stojím tak se i pořádně vydýchám…
Vše musí jednou skončit. Nahoře je horní stanice lanovky, určitě tam bude i ten vysílač. U vysílače bude obrátka a zase po druhé sjezdovce povede cesta dolů. Dolů už to půjde. I kdybych to měl sunout po prdeli. Ta byla naštěstí ušetřena. Trekové hole používám jako brzdy a šetřím kolena. Poslední úsek sjezdovky dokonce sbíhám.
Pár set metrů do cíle. Stihnu předběhnout dva, již rezignované, závodníky. Žízeň a hlad mě ženou kupředu. Cíl.
Vypínám hodinky v čase 7:26 hod. a z tabule se dozvídám své pořadí – 235. místo. Dostávám finišerskou medaili a čuchem začínám hledat něco k jídlu a vypití. Jako výborná kombinace se ukázalo pivo Litovel s povidlovým koláčem. Pohoda.
Převlékám se do suchého a čistého a vyrážím na druhé kolo hodování. Bramborová polévka s kofolou. Blíží se šestá hodina večerní, čas na vyhlášení vítězů. Těmi jsou všichni, kteří dokončili. Těmi opravdu nejlepšími jsou v úvodu zmíněný Ital Marco de Gasperi v čase 4:07 hod. Z žen vyhrála Skotka Angela Mudge v čase 5:09 hod.
