Vysoké Tatry – Tatranská šelma ultra – (51 km, 2600 m) – Člověk by řekl, že se na Slovensku plánují výlety podstatně lépe než u nás. Turistické ukazatelé uvádí čas v hodinách. Prostým součtem lze dojít k celkovému času túry. Teoreticky. V jeden prázdninový den se probudíme v kempu v Račkove dolině. Ráno nikam nespěcháme. Naplánovaný okruh ve Vysokých Tatrách zabere něco přes sedm hodin. Možná by stačilo vyrazit po obědě. Nakonec vycházíme už po deváté. Brzy poznávám, že uvedené časy odpovídají průměrně zdatnému turistovi. V roce 2008 jsem výrazný podprůměr. Po několika hodinách útrap přichází chvíle, kdy vážně zvažuji přivolání Horské záchranné služby. Jsem vyčerpán a sedím na kameni v nějakém hnusném sedle z kterého není úniku. Cesta dál vede přes další a ještě hnusnější kopec. Kolik může stát vrtulník? Asi dost. Jdu dál a trvá to nekonečně dlouho. Zpět do kempu přicházíme už za tmy. Ruší se pátrací akce, kterou po nás sousedé vyhlásili. Po dvanácti hodinách jsme v cíli. Tohle ujít za 7,5 hod???
Dvanáct let uběhlo jako voda. Je něco po sedmé hodině ranní. Stojím s dalšími dvěstěpěti blázny v místě bývalé Važecké chaty. Za pár minut odstartuje sedmý ročník závodu Tatranská šelma Ultra. Vzdálenost 51 km a 2 600m převýšení. Turistický ukazatel říká, že průměrně zdatný turista urazí tuhle trasu za 24 hodin. Vybaví se mi příhoda z Roháčů…
Do Ždiaru ve východní části Vysokých Tater přijíždím s Jirkou v páteční podvečer. Po ubytování v privátu Marika vyrážíme autem k hotelu Magura v Monkové dolině.
Tam je zázemí a cíl celého závodu. Od tama odvezou zítra ráno autobusy závodníky na start. Číslo máme a můžeme vyrazit zpět, či spíše někam do hospody na večeři. Původní plány na něco lehkého se mění v česnekačku a těžké bramborové knedlíky plněné uzeným masem se zelím.
Rozředíme to pivem, pak druhým. Na zítřek jsme připraveni. Alespoň kaloricky. Včil už jen nachystat vše potřebné věci na zítřek. Zvažuji, jestli brát čelovku. Nakonec ji nechávám na pokoji. Chyba, kterou už nikdy neudělám.
Sobotní ráno je plné optimismu. Předpověď počasí hlásí azuro, bezvětří a bezbouří. Mažeme se opalovacím krémem a chvíli po půl šesté už sedíme v autě. Hned u ubytování nabíráme jednoho Itala (nebo Maďara?) a šetříme mu tak tři kilometry běhu navíc. Nerozumíme mu, ale je spokojen. Tak snad se ho bude držet štěstí i nadále.
V šest už jedeme v autobusu, který nás za hodinu vysadí u bývalé Važecké chaty. Zazní poslední pokyny před startem a přesně v 7:30 se ozve start. Všude jinde na závodech se v tento okamžik dá do pohybu vše, co má ruce a nohy. Tady ne. Údolím se rozlilo ticho. Vybíhá se úzkou pěšinkou o šířce jednoho muže (nebo dvou útlých dam). Vepředu jsou favorité závodu. Vzadu pak ti, kteří favority uvidí až druhý den na fotkách z vyhlášení. Startuji z druhé vlny.
Orientace bude dnes poměrně snadná. Běží se po Tatranské Magistrále. Stačí sledovat červenou značku. První zastávkou na občerstvení má být 9 km vzdálené Štrbské pleso. Pro splnění limitu závodu je potřeba běžet pod 12 min/km. Po prvním kilometru mě odpípne právě tohle číslo. To bude tou mačkanicí na startu. K plesu to je nějakých 370 m výškových a další kilometry v moc rychlejším tempu neubíhají. To zavání průserem. Cesta se pod třech kilometrech narovná, a tak můžu nabrat na rychlosti i já.
Kromě rychlosti naberu i kousek bahna z jediné kaluže, která na 51 kilometrech bude. Voda se vypaří a z bahna zůstane fajné abrazivo, které “potěší” později. Tak aspoň, že to slunce svítí. Běžíme ze západu na východ, takže si ho užijeme zpříma. Je fajn, že mám čočky, ale chtělo to spíše sluneční brýle. Příště. Netrvá dlouho a probíhám kolem Jamského plesa a o kus dál leží už to štrbské.
První občerstvovačka s čistou vodou. Než se každý napije, dostane na ruce dávku desinfekce anti-covid. Raději bych desinfikoval zevnitř, ale to by zase nepomohlo ostatním. Vyhltnu dva kelímky a běžím dál na Popradské pleso. Tato cesta je asi nejvíce ucpaná turisty. Těch pět kilometrů zvládnu. Však jich spousta odpadne u Popradského plesa na tamní chatě. A jak jsem předpokládal, tak se i stalo. Nedivím se. Jinou alternativou, tou naší, je pokračovat po červené do sedla pod Ostrvou. Před lety jsem seděl na terase chaty při Popradském plese, popíjel pivo a díval se na ty blázny, kteří se drápou tam nahoru. Patnáct kilometrů je za mnou, a plný síly (zatím) vyrážím po serpentinách vzhůru.
Stoupání to je solidní. Co kilometr do dálky, to 200 m to výšky. Těším se na ty výhledy shora. Co mě netěší, je informace z turistického ukazatele: Sliezský dom – 3:30 hod. Tam právě leží druhá občerstvovací stanice a první, která má časový limit. Poslední běžec, který chce být klasifikován, musí proběhnout nejpozději v 11:10 hod. Od startu tedy 3:40 hod. max. Čas ale zatím neřeším. Jdu, co to jde. A když to nejde tak fotím okolo tu krásu.
Každé stoupání má svůj konec. Tento je konkrétně v sedle pod Ostrvou. Tak nějak automaticky se vydávám doprava na vrchol Ostrva (1984 m.n.m.), ale číhající fotograf mě nasměruje jinam. Ušetří mě zbytečné metry, délkové i výškové. Za to si mě může vyfotit.
Důležité je, že jsem tam. Nahoře. Otáčím se kolem dokola a kochám se tou krásou. Obloha modrá, slunce se odráží ve skalách a také na mé začínající pleši. Paráda. Pokračuji nejistým krokem po tatranské žule.
Sliezský dom čekám za každou zatáčkou. Už jsem je přestal počítat. Nic. A na obzoru taky nic. Pak to přijde. Vidím pleso. A u plesa je přece ten Sliezský dom. Je. Jenže u Velického a já vidím to Batizovské.
Žal zapíjím ledovou vodou z plesa a hlava začíná počítat to, co podvědomě tušila. Časový limit nemám šanci splnit. Tělo souhlasí. Sám tomu nechci věřit. Tohle se mě ještě nikde nestalo. Kde se stala chyba?
Tohle je snad závod pro opravdové horské běžce a ne pro pomaloplazy jako já. Pravdou je, že limit závodu se každý rok zkracuje. Letošní ročník tak dokončí pouze 113 borců a 92 skončí po limitu v různých úsecích tratě.
Teď je však důležité jen jedno, a to dorazit na občerstvovačku. Blíží se poledne, žízeň je veliká, život mě utíká a místo snění potřebuji kýbl vody. Na Sliezsky dom dorazím asi dvacet minut po limitu.
Vyklápím do sebe dva kelímky kofoly, beru ochucený birell, chleba se sádlem a nějaké zobání. Organizátoři začínají pomalu balit. Kdo přijde po limitu, má smůlu. Trošku nezodpovědný přístup pro ty, co jsou stále na trati, ale budiž. Sesouvám se na zem a přemýšlím. Co teď?
Potupně skončit zde a vykročit do civilizace nebo pokračovat dál? Volba je jasná. Je teprve poledne, tak proč to nezkusit. Aspoň na Hrebienok (a dolů lanovkou) nebo na Skalnaté pleso (a dolů lanovkou) nebo ještě dál? Faktem je to, že další občerstvovačky nemám šanci stihnout. Budu bez vody a bez jídla. To mě mrzí. Na tohle se vždycky těším. Na pořádnou žranici, kde se to bere po hrstech. Ulovit půjde něco pouze na místních chatách nebo v potocích. Beru si tedy ještě jednu tyčinku do zásoby a taky láhev pití s aloe vera. Prý to má omlazující a regenerační účinky. To se bude ještě dneska hodit. Vyrážím po červené na cca 10 km vzdálený Hrebienok. Volám Jirkovi, jak je na tom. Vidím ho na protějším kopci, mává na mě šiltovkou.
Beru chleba se škvarkovou pomazánkou, pagáč, koláč, meloun a spolu s nealko pivem odcházím na lavičku to Schází na občerstvovačku. Ta už bude v tu chvíli bohužel prázdná. Trochu málo muziky za 50 EUR startovného… Cesta na Hrebienok vede pozvolna z kopce. Že už se opravdu blížím poznám podle hustoty turistů.
Je to stejné všude tam, kde je lanovka. Nemyslím na těch 20 a více kilometrů co mě ještě zbývá, raději přemýšlím, co si tam dám dobrého. Jsem na místě. Po občerstvovačce ani stopa, takže vyrážím do místní hospody. Vstup pouze s rouškou. Tu nemám. Mám ale žízeň. Jdu dovnitř vystát frontu. Beru po půllitru kofolu a birell. Poděkuji pěti eury. Na chvíli sedám do koženého gauče a užívám si to co mám. Kam se vlastně hnát s vyplazeným jazykem?
Kam je vlastně jasné. Další zastávkou bude pro mě Skalnatá chata. Stačí dát dalších šest kilometrů a 500 m výškových. Kromě chaty tam je i ta lanovka s možností úprku do doliny. Teď jsem však plný síly a vybíhám. Doslova. Motám se mezi kočárky a výletníky v sandálech. Cestou míjím Rainerovu chatu, která je nejstarší ve Vysokých Tatrách. Nemám čas zastavovat. Zastavím jen u řeky abych namočil hlavu a něco zase polkl.
Jdu dál. Zamkovského chata. K ní to je zacházka 2 minuty. Možná jindy. Od ní už začíná cesta výrazněji stoupat do kopce. Žene mě opět vidina chlazené kofoly s birellem. Interní cíl zní jasně. Být tam nejpozději v 15 hod. Začínám si totiž pohrávat s myšlenkou, že budu pokračovat dál. Cíl plním s limitem. Vytahuji dalších pět euro a kupuji výše uvedené.
Sedám si na schody před hospodu a liji to do sebe. Co včil? Další pomyslnou zastávkou by měla být Chata při Zeleném plese. Brnčálka. Tam jsem vždycky chtěl a nikdy nebyl. Dnes je ta příležitost, kterou si nenechám ujít. Není daleko, jen pět kilometrů. Dle turistického ukazatele 2:40 hod. V práci tvrdí, že cíle musí být měřitelné. Takže dvě hodiny a musím tam být. S výhledem na lanovku na Lomnický štít a místní observatoř z roku 1943 pokračuji dál po červené.
Vlastně i popobíhám ať jsem z tohoto blázince pryč. Tady na Skalnatém plese chybí už jen McDonald´s.
Cesta je úzká a mě se podařilo zapadnout do chumlu turistů. Postupně je předcházím, ale jeden, o polovinu mladší, se nedá a furt mě nepouští. Snaží se mě setřepat. Nedám se. Po deseti minutách odpadává a nechá mě projít. Dílčí vítězství.
Cesta vede “nečekaně” opět do kopce. Stoupám na Veľkou Svišťovku (2037 m). Jsou od tama úžasné výhledy na Jahňací štít a Brnčálku.
Fotím skupinu zahraničních turistů a pokračuji dolů. Chvílemi je problém najít cestu v kamenném suťovisku. Kousek cesty je jištěný řetězy. Bez nich by to dolů opravdu nešlo. Makám, co to jde a na chatu dorážím v 16:45.
Sladkého birellu jsem už přepitý, takže beru jednu Plzeň na úpravu pH v žaludku (je potřeba si to zdůvodnit) a kofolu na doplnění cukrů. Sedám si k plesu a užívám si tu krásu. Do konce zbývá posledních deset kilometrů. To bych za dvě hodky snad už měl dát. Nebojím se, že bych to nezvládl. Bojím se tmy při sestupu. Čelovka leží totiž na pokoji.
Pátá odbila a já vyrážím vstříc opuštěným Belianským Tatrám. Čeká mě výšlap k Veľkému Bielému plesu a dál na Kopské sedlo.
Slunce začíná padat na horizont a krásně vybarvuje okolní kopce a doliny. Asi nejkrásnější chvíle celého dne. Jen já a hory okolo.
Dívám se zpět k Veľké Svišťovce a nechce se mi věřit, že jsem se dovedl tou cestou vůbec dostat dolů. Z dáli to připomíná cestu pro kamzíky.
Kopské sedlo dosaženo. Místo hodiny bylo potřeba 40 minut. Vidím běžce. Kousek od Širokého sedla dojdu běžeckého souputníka Zdenka z Vyškova. Je tady po třetí a dnes poprvé po limitu. Dál už jdeme spolu a je to fajn. Cesta hned lépe ubíhá, hlavně to nekonečné klesání Monkovou dolinou k hotelu Magura.
Ještě, že je sucho… Posledních párset metrů běžíme a protínáme cílovou pásku, která tam už dávno není. Po dvanácti hodinách, v 19:30 hod dorážíme do cíle. Za časovým limitem zůstáváme o 2 hodiny. I tak si zasloužíme potlesk těch, kteří už dávno slaví svůj finiš. Tím nejrychlejším dnes byla slovenská jednička v ultratrailu Martin Halasz s časem 5:46 hod…
Se Zdenkem si podáváme ruku na rozloučenou. U auta se převlékám do suchého a už za tmy odjíždím na ubytování. Čekám, že tam potkám Jirku, který byl někde za mnou a který nejspíše sjel dolů lanovkou. Na pokoji pusto prázdno. Venku zahřměly blesky a začalo lít. Volám Jirkovi, ale telefon je nedostupný. Volat horskou službu? Že je někde ztracen na úseku 30 km? Jdu přemýšlet do sprchy. Problém vyřešen. Jirka volá, že neměl signál a že za chvíli bude už taky v cíli. Super. Poslední kilometr šel už za tmy a bez čelovky. Zvládl to opravdu za minutu dvanáct. Trasa to byla opravdu uctyhodná.
Jedu pro něj, Jirka padá do sprchy a já do hospody, která je hned vedle ubytování. Za chvíli už sedíme u piva oba. Ať mu (pivu) není smutno, bereme borovičku a dezinfikujeme vnitřně ty litry vypité vody z ples či potoků. A konečně taky nějaké jídlo. Ražniči s hranolky chutná skvěle. Jaká to změna oproti energetickým gelům. Do postele se dostávám po desáté. Hlava rozpálená od slunce, nohy stále v pohybu a uvnitř hřeje borovička. Kolem půlnoci se daří konečně usnout. Ráno nás budí zatažená obloha a déšť. To nám to zase pro jednou vlastně docela vyšlo.