Beskydy – Lysacup je zimní etapový pohár v běhu na Lysou horu v Beskydech. Běhá se od listopadu do února, každý víkend. Start je vždy různý, ale cíl jen jeden. Leží ve výšce 1323 metrů. Závodníci naběhali, za 17 let co se závod pořádá, celkem 329 251 km a nastoupali neuvěřitelných 38 927 km. Je na čase se zapojit. A zkusit alespoň jednu etapu.
Když už se zapojit tak alespoň do etapy, která má největší převýšení 922 metrů a s 8km patří rozhodně k těm delším. A proč si taky nedat nějaký ten hendikep. V sobotu ulehám po vánočním večírku do postele ve 2:30 hod. Budík zazvoní zanedlouho. V 6:30 hod. Chvíli přemýšlím, jestli mám opravdu vyrazit. Čip mám doma, bylo by škoda ho nevyužít. Vařím kafe a ještě jedno na cestu. Nachystám věci co budou potřeba a něco po osmé vyrážím směr Ostravice – Mazák, kde tato etapa startuje.
Netuším kolik lidí se tam sejde a jestli bude kde zaparkovat. Raději jsem tam 45 minut před startem. Nikde nikdo. Jsem tu správně? Je to opravdu dnes? No nebylo by to poprvé, co jsem se spletl v datu… Postupně se však začnou objevovat stejně postižení jedinci. Zdá se, že se skoro všichni znají. Jo to bude ten správný ústav. Posledních 15 minut před startem se výskyt běžců začne zvyšovat geometrickou řadou. Minutu před desátou nás na startu stojí přes 300 jedinců.
Kdosi zařve start a všichni se dají po pohybu. Kolem sebe vidím i takové, kteří mají na sobě tričko, které hlásí dnešní stou účast v etapě. No na rekordmana Petra Hudečka s 277 účastí nemají. Raději se tedy nikam nehrnu. Startuji úplně ze zadu a budu to spíše pozorovat.
Vybíháme směrem a kolem hotelu Zlatý orel. Vypadá to dobře. Už ve druhé zatáčce se objevují první běžo-chodci. Nebudu poslední. Zanedlouho nám končí asfalt a začíná opravdový trail. Chvíli před startem nám jemně nasněžilo. Snad poprvé za tuto zimu. Konečně tedy zimní atmosféra. Výškové metry nabíráme po žluté turistické značce a běžíme Pod Čupel. Né že bych úplně nemohl, ale sem tam se had běžců zastaví a je třeba vytrvale cupitat a přeskakovat padlé stromy. Aspoň se vydýchám. Po dvou kilometrech se objeví rovinka a dokonce mírné klesání. To aby se vzápětí mohlo objevit podstatně větší stoupání. Kdysi jsem tady šel a dobře si to pamatuji. Kopec nezklamal.
Žlutá značka vede po prvotním stoupání serpentinami, ale závodní pole to bere přímým útokem vpřed. Vzpomenu si na pravidla závodu. Trasu udává první běžec. Proč ne. Z avizovaných osmi kilometrů si tak regulérně ubereme půl kilometr. Není to škoda?
Od tisíce výškových metrů se objevuje souvislá vrstva sněhu. A začíná klouzání. Hole jsem schválně nebral. O to jsem se asi lépe obul a vidím, že kloužu méně než ostatní. Ale dolů to bude hustý. Probíhám zase rovným úsekem. Tady jsem kdysi měl pauzu a svačinku při cestě vzhůru. Bylo by fajn si teď zastavit a zopakovat to.
Dnes však ne. Za chvíli se objeví další prudký svah a borůvčí a vrchol bude nedaleko. Někde za zády se objeví první panorámata s vodní nádrži Šance tam hluboko v údolí.
Na kochání bude ještě dneska čas. Začínám předbíhat další jedince. Větřím cíl. Přichází napojení na silnici a poslední výškové metry. Běžím, co síly stačí až k mohyle, kde odpípnu čip. Stačilo to na 180. Místo z 306 běžců.
U mohyly následuje povinné foto. A konečně čas na vydýchání. Ale i na to není pořádně čas. Venku hlásí teploměr -7°C, takže zima na sebe nenechá dlouho čekat. Doslal jsem chuť na jednu orosenou desítku a vyrážím do Bezručovy chaty. Otevřu dnevře do hospody a chuť mě přešla. Nevím co jsem čekal. Co vím, je že nechci čekat hodinu na pivo. Místo toho cucám vodu z camelbagu a gulášovou polévku nahrazuji proteinovou tyčinkou. Je na čase vyrazit dolů. Cestu volím stejnou, tj. po žluté značce až na rozcestí Pod Čupelem.
Tam odbočím z cesty a napojím se na lesní cestu pro stahování dřeva. Sbíhám na modrou turistickou značku. Po chvíli vidím hladinu vodní nádrže Šance. Tam na chvíli zastavuji a jdu se projít po hrázi. Kousek od ní mám zaparkované auto.
Je potřeba spěchat dál. V 18 hod bude rozsvícení vánočního stromu v Ludgeřovicích. Tam bude svařák. A fronta určitě kratší než ta na Lysé.