Lhotka – Běhat chodím brzo ráno. Je zima. Tělo je ztuhlé. A chuť k pohybu se startuje první tři kilometry. Tempo potom odpovídá předvedenému výkonu. Běžecký závod je tak ideální příležitostí vidět něco málo za světla v tempu vyšším, než je obvyklé. Pravda je, že většinou je to naopak. Běžci chodí prodat to co natrénovali. Já chodím trénovat na závody.
Běh kolem Královy hory na frýdecko-místecku je silniční závod na 16,5km s celkovým převýšením 240 m. Start je v obci Lhotka pod Ondřejníkem v 10:00 hod. Vzhledem k tomu, že se v noci posouval čas o hodinu dopředu, jsem rád za tak pozdní start. Z klubu se nikdo neozval, takže vyrážím sám. Nevadí, zapadnu do davu. Celou akci pořádá Atletika Frýdek-Místek. Klub, který pořádá i další, hlavně podstatně kratší závody v okolí.
Registrace odsýpá svižně, platím pade a výměnou dostanu startovní číslo a horalku. Z BK Ludgeřovice tady nejsme K registraci přicházím pár minut před startem a připadám si jako na nějaké rodinné akci. Těch běžců tu není opravdu mnoho. Nemám kam zapadnout. Ze startovky se později dozvím, že nás tu bylo jen 45 běžců. Start měl být přesně o desáté. Byl, jenže ne pro mě. Startovalo se s hendikepy. První, kdo vyběhl na trať byly ženy. Dvě minutý poté se je vydali stíhat muži 45+ no a já zůstal další dvě minuty na startu s těmi už od pohledu šlachovitými zajíci v atletických dresech. No ty vole, kde jsem se to zase dostal.
Pomyslný výstřel tak přinese vysvobození z těchto myšlenek. Mám za sebou prvních 100 m z 16 500 m, které mě čekají a naše „elitní“ startovní pole se roztrhalo. Oni a já. Rozdíl byl patrný již tak brzy. Vlastně jsem nebyl úplně sám. Ze začátku jsem běžel bok po boku s jedním spoluběžcem. Paráda říkal jsem si. Třeba se poběží ve dvou zase tak skvěle jako v Kobeřicích. Stejně dlouhý krok jsem vydržel však pouze dva kilometry.
Musel jsem zvolnit, abych přežil. Do cíle bylo ještě děsně daleko. Já su fakt regulérně poslední. Záhy se mě však podařilo v Metylovicích předběhnout jednoho staršího běžce a tři běžkyně. Boží pocit. Běžím dál směr Palkovice. Tuším tam kopec jménem Myslík. Ještě, než začalo stoupání, míjím běžící kuchařku a otužilkyni Pavlu Pavelkovou. Trápí se stejně jako já. Ta má však po covidu nárok.
Včil kopec. Počítal jsem s ním, takže ho prostě vyběhnu. Nezbývá nic jiného. Po každém krpálu bude zase pád do doliny. Těším se na něj. Padám do Kozlovic. Tam jsem naveden zahnout zase doleva a nahoru. Říkám, že bych raději dolů, ale to bych nedoběhl zpět do Lhotky. Co se dá dělat. Konečně před sebou někde v dáli vidím ještě nějakého běžce. Nejsem tady sám. Kopec vyběhnu. Pak je však další a ještě další a pořád to nemá konce. Pozitivní jsou jen ty poslední tři kiláky do cíle. Vidím ceduli Lhotka, vidím parkoviště s auty a vidím vyšší koncentraci běžců přede mnou. No jo, to jsou zase ti, co se chodí po závodě proběhnout do protisměru. Ti už mají dávko odmakáno.
Do cíle přibíhám v čase 1:25 hod. Nejsem tak spokojen jako v Kobeřicích, ale přesto tempo 5:14 min./km je alespoň o 30 s na kilák rychlejší než to mé ranní pobíhání. No, a proto jsem tu vlastně jel.