Milovy – Běhej lesy a Vysočina? Kraj na pomezí Čech a Moravy s nádhernou přírodou, ale také masný výrobek s dlouholetou tradicí. Výroba tohoto druhu salámu byla zahájena v roce 1967. Dle normy z roku 1977 bylo složení jasně stanovené – mix nasoleného hovězího a vepřového masa, sádla a pepře. Podnikové normy zanikly brzy po revoluci a s nimi i kvalita uvedeného salámu. Úpadek nejen tohoto výrobku zastavila vyhláška z roku 2003, která alespoň definuje, co se nesmí do Vysočiny přidávat (vláknina, drůbeží separát, …).
Série přespolních (moderně prý trailových) běžeckých závodů Běhej lesy na Vysočině by tak mohla být ideální příležitost sportovně-gurmánského charakteru. Pár dní před závodem je rozhodnuto. Jedeme.
Z Ostravy vyjíždíme s Jirkou těsně před pátou ranní. Cestu jsme nějak neodhadli, a tak do osady Milovy přijíždíme přesně v sedm. Do startu zbývají dvě hodiny. No co, alespoň máme “pole position” při parkování. Sklopíme sedadla a psychicky se začneme připravovat na závod. Hodina utekla. Jsme připraveni. Jdeme na to. Při vstupu do areálu (tedy oplocené louky) se prokazujeme platným covid očkováním. Výměnou dostaneme bílý náramek na ruku – potvrzení, že jsme čistí. Netrvá dlouho a už stojíme ve startovním koridoru spolu se stovkou dalších nadšenců. Čeká nás 43 km s takřka kilometrovým převýšením. Odstartuje nás Conquest of paradise od Vangelis – CTRL-C a CTRL-V z francouzského UTMB. Škoda. Pořadatelé si mohli vybrat něco jiného a respektovat tak jedinečnost této skladby v běžeckém světě.
Běhej lesy startuje
Výstřel mě vyžene do lesů. A nejsem sám. První tři kilometry jsou jedny z nejhezčích na celé trase. Není to jen nevyčerpáním. Začínají se objevovat první (a skoro poslední) výhledy na Vysočinu, konkrétně na osadu Blatiny. Stoupáme po louce a zanedlouho probíháme kolem Drátenické skály. Počasí je pro běh takřka ideální. Přesto nevynechám po třech kilometrech první příležitost se trochu občerstvit. Voda s melounem se zdá být tím pravým potřebným. Nejvyšší bod na celé trase je už na šestém kilometru – kousek před Lisovskou skálou.
Matně si pamatuji, že největší stoupání na celé trati máme za sebou. Další “větší” nás čeká až někde ke konci.
Trasa je dlouhá, a tak si ji rozdělím na kratší úseky – od občerstvovačky k občerstvovačce. Tohle se pořadatelům opravdu povedlo. Podobné “Pit stopy” jsou co tři, čtyři kilometry. Zkouším další meloun a vodu s ionťákem. Zlákala mě i müsli tyčinka. Nevím ale, koho to napadlo tohle nabízet běžcům, kteří mají vyschlé hrdlo. Sponzora? Faktem je, že do krku to moc neleze.
Začínám se strachovat, že na nakrájenou vysočinu tady nenarazím. Trasa příjemně ubíhá, převládají rovinky či menší klesání/stoupání.
Netrvá dlouho a je tady další občerstvení. Jedno je jako druhé. Co do složení nabízených věcí, ale také naštěstí co do ochoty dobrovolníků. Ta je totiž úžasná a za to jim patří velký dík. Takže zase meloun s vodou a proložím to banánem. Mám pocit, že zanedlouho začnu ty melouny taky rodit. Kousek za občerstvovačkou tak zalovím v běžecké vestě a vytahuji chleba namazaný máslem s čedarem a pršutem. Tělu to udělá moc dobře. Konečně něco slaného. Teď už mě zbyly jen solné tablety.
Půlmaraton mám za sebou v čase 2:11 hod. a zatím to jde. Tři kilometry na to se dostávám na své letošní maximum uběhnutých kilometrů. To bylo v březnu. V dubnu mě pak zastavil na měsíc zánět šlach. Jsem tedy zvědavý, co se bude odehrávat dalších dvacet kilometrů. Řekl jsem si, že do třiceti to nějak přežiji a pak se uvidí. Sílu, alespoň tu psychickou, dodává skutečnost, že od pátého kilometru jen předbíhám. Opravdu ale vzácně. Sto startujících se rychle rozprostřelo dle své výkonnosti. Dlouhé štreky tak nevidím nikoho před sebou, ani za sebou. Nenápadně jsem opustil kmen indiánských běžců a vydal se stíhat ty, kteří opravdu jen běží.
Vidím je. Daleko přede mnou. Vypadají nedostihnutelně. Třicátý pátý kilometr je ve znamení toho druhého většího stoupání. Cesta ubíhá jako pobyt v zubařském křesle. Tohle se prostě běžet nedá. Jdu. Jdu ale rychleji než ti přede mnou. Dobrovolníci pomáhají nejen na občerstvovačkách, ale také na mnohých lesních křižovatkách. I přes výborné značení je snad u každé odbočky někdo, kdo ukáže směr a povzbudí. Je to příjemné zpestření.
Dva kilometry před cílem mě dobrovolný hasič posílá do kopce – jsem prý jeden z mála, který mu “nevynadal”. Proč taky. Už bude konec. Zrychluji. Před sebou vidím jednoho běžce, který mě předběhl někde před třiceti kilometry. Sprintuji a předbíhám. Cíl ale nikde. Nechci to pustit. Vidím Milovský rybník.
Do prdele. Ještě kilometr. Dobíhám ještě jednoho kolegu, kterého trápí křeče. To byla snadná kořist. Pár set metrů před cílem doběhnu ještě jednoho. A předběhnu. Teď už zase sprintuji za podpory kolemjdoucích diváků.
Prý už jen sto metrů do cíle. Ptám se, jestli nekecají. Nekecali. Do cíle dobíhám s vítězným pocitem v čase 4:35:18 hod. Čistě tabulkově však obsadím 50. místo z 96 startujících. Beru medaili, ale hlavně vychlazených Birell. Proložím to půllitrem ledové kávy a gulášovou polívkou. Život se začíná vracet do rovnováhy.
