Edinburgh – Maratonů se na světě běhá velká spousta. Většinou se stačí v předstihu registrovat a pak už jen pilně trénovat. Tohle však neplatí pro “velkou šestku” tzv. World marathon majors. Dva z těchto závodů jsou v Evropě (Berlín a Londýn). Registrace je i zde prvním krokem. Nejedná se o registraci k závodu, ale o registraci do losování o pouhou účast. V roce 2019 projevilo zájem o londýnský maraton cca 400 000 běžců. Štěstí v losování však mělo méně než 5 % běžců. Já, ani mí kolegové, jsme se do výběru nedostali. A obdobně jsme dopadli se závodem v Berlíně. Týden po emailu, který nás informoval, že budeme mít štěstí určitě v něčem jiném, dorazil email s nabídkou na skotský Edinburgh maraton. Druhý největší maraton ve Velké Británii. Našli jsme svůj cíl.
pátek 24.května 2019
Do Skotska vyrážím s Jirkou a Martinem. Odlet máme plánovaný z Katowic, a to v pátek 24.5. ve 22:15 hod. Sraz je, už tradičně, na hřišti TJ Ludgeřovice. Letní teploty zaháníme před odjezdem jedním pivem točeným (do břicha) a druhým pivem plechovým (do kapsy). Po hodině cesty nás na letišti vysazuje druhý Jirka. V odletové hale je třeba se zbavit veškerých tekutin. Martin vytahuje Lipton ledový čaj. Nějakým nedopatřením se však dovnitř dostala kombinace rumu s kolou (v rovnocenném poměru). Dopíjíme Lipton a jdeme na odavení. Odlétat do Skotska s chutí rumu na jazyku nechceme, takže v Duty-free kupujeme whisky Fort William. Odpařila se rychle. Kupujeme ještě jednu. Naštěstí se už začíná nastupovat do letadla. Usedám na sedadlo u okna a do minuty nevím o světě. Probudí mě až palubní intercom, který hlásí, že budeme za 15 minut přistávat. Jo, to by šlo. Takto si představuji teleport budoucnosti. Přistáváme přesně o půlnoci místního času.
Na letišti bereme taxi a po 22 minutách a 22 zaplacených librách vysedáme před hotelem Valentine guest house na Gilmore Place. Ze schránky vyzvedáváme klíč a hledáme pokoj č.32. Jde se spát.
sobota 25. května 2019
Sobota začíná příjemnou hotelovou snídaní. Míchané vejce, toasty, sladké housky, cerálie s jogurtem, džus a kafe. Vychutnáváme a nikam nespěcháme. Dnes si musíme jen vyzvednou startovní čísla v Dynamic Earth. Vyrážíme z hotelu pěšky přes historické centrum. První zastávkou je místo startu. Ať víme, do čeho jdeme. A hlavně jak se tam zítra z hotelu dostaneme. Cesta zabere slabých 20 minut. V místě zítřejšího startu je univerzitní kampus a uvnitř Anatomické muzeum University of Edinburgh. Čekáme tři minuty, než odbije desátá a pustí nás dovnitř. Je fajn vidět, jak vypadá umělý kolení kloub či potrhaná achilovka naložená ve formaldehydu. Prostě správná motivace do zítřejšího maratonu. Po půlhodině raději mizíme dál do ulic. V poledne přicházíme do interaktivního muzea Dynamic Earth a vyzvedáváme si své číslo. Žádná fronta se nekoná. Běžci z UK, dostali číslo poštou. Zde si ho vyzvedávají pouze běžci ze zahraničí.
Číslo máme “zdarma”, takže si kupujeme alespoň sendvič a kávu a rozhodujeme se co dnes dál. Hned za muzeem se tyčí skalní útvary, které ze spodu vypadají opravdu monumentálně. Jo, od tama bude úžasný výhled na celé město i moře.
Vyrážíme tedy vyšlapanou cestičkou směrem do neznáma. Nejsme sami. I přes začínající déšť, je stezka plná lidí. Rušno jako na Lysé hoře. Za necelou hodinu docházíme na skalní vrch Arthur´s Seat (251 m.n.m.). Prší, fučí, ale je to pěkný.
Je čas se vydat zpět. Cesta nás zavede opět do historického centra na High Street. Už docela regulérně lije, takže se schováváme do libanonského bistra. K jídlu dáváme falafel (smažené cizrnové kuličky) v pita chlebu. A pak už na hotel. Zítra nás čeká maraton a dnes už máme nachozeno přes 10 kilometrů s výšlapem 250 metrů. To asi bude znát.
Na pokoji mrkneme na finále skotského poháru ve fotbalu. V Glasgow proti sobě nastoupili edinburgský Heart of Midlothian FC proti místnímu klubu Celtic. Domácí nakonec, před 55 000 diváky, vyhráli 2:1. Musela to být skvělá atmosféra. Bohužel lístky na utkání byly, pár měsíců předem, beznadějně vyprodány. Je večer. Nebudeme sedět na pokoji. Vyrážíme do indické restaurace Tuk-tuk, která sousedí s hotelem. Vybíráme si čtyři různá jídla a každý zkusíme od všeho něco (celkem 35 £). Aspoň to zítra pořádně poběží. To cítíme už teď… Raději to jdeme zapít do nedaleké hospody Kings Arms.
Je sobotní večer a zrovna se chystá karaoke. Zkoušíme místní ležák Tennents a lepší Caledonian Ale. Pinta za 2,9 £. To jde. Hospoda se během chvíle zaplní a začíná se zpívat. Máme pocit, že každý tam zná každého. Atmosféra opravdu kouzelná. Je škoda odejít, ale musíme.je takřka modrá obloha. A také vrch Javorový. Na ten musíme vyběhnout/vyjít* (* nehodící se škrkněte). Jedná se o první ze sedmi stoupání. Uklidňuji se, že určitě to nejhorší. Před pár měsíci jsem tudy šel v rámci závodu B7, který jsem nakonec zvládl dokončit. Proč by tomu, do Peruna, mělo být dnes jinak?
neděle 26. května 2019
V neděli ráno je budíček v 5:30 hod. Martin běží půlmaraton, který startuje v 8:00 hod. Já s Jirkou vybíhám až o dvě hodiny později. Venku to nevypadá optimisticky. Prší. A hned tak asi nepřestane. Chvíli před sedmou na sebe Martin natáhne pytel na odpadky, na hlavu nasadí igelitku a vyráží směr start. Celý půlmaraton odběhne v dešti, a i když nedosáhne na svůj osobák, tak zaběhne velmi pěkný čas 1:41:43 hod. Celkově obsadí 1 299. místo z 10 965 běžců.
S Jirkou stihneme ráno ještě snídani. Ta se v neděli podává až od 7:30. Počasí vypadá pořád stejně, takže nás také neminou pytle na odpadky. Na místo startu docházíme necelou hodinu před startovním výstřelem.
Náhradní věci dáváme do přistaveného kamionu a hledáme si svůj startovní koridor. Ten je běžcům přiřazen dle plánovaného času na maraton. Běžím z toho červeného. Stále prší, takže se schovávám v místní hospodě. Deset minut do startu. Vzhůru do deště. Deset sekund do startu. Odhazuji mikinu i “pláštěnku”. Start. Atmosféra úžasná. Všichni jsou plní energie. Mnozí se v zombíky teprve promění. Nebudu výjimkou.
Vybíháme z ulice Potterrow a běžíme kolem jedné z nejstarších univerzit na světě k národnímu skotskému muzeu. Za zvuků dud přeběhneme High street a běžíme kolem skotské národní galerie.
A aby těch památek nebylo málo, míjíme také skotský parlament a skotský monument. Po zhruba třech kilometrech dobíháme k Dynamic Earth a běžíme s výhledem na Arthur´s seat po pravé straně. Těším se na další kilometry. Cesta povede k moři.
Před startem jsem si do kapsy vzal dva energetické gely Nutrend pro doplnění energie. Zbytek energie doplním z občerstvovacích stanic. Takový byl plán. Po deseti kilometrech však jeden gel ztrácím. Zůstává jen jeden. Po pár set metrech je občerstvovačka. Bohužel nic, než voda není v nabídce. To bude dnes těžký. Je však potřeba hledat pozitiva. Přestalo pršet. Sem tam se dokonce objeví kousek modré oblohy.
Běžím dál. Cesta vede pouhých 50 metrů od moře směrem do městečka Musselburgh. Probíháme kolem nejstaršího golfového hřiště na světě (rok 1672) a běžíme dále na východ. První půlmaraton je za mnou v čase 1:41 hod. Tempo pod 5 min/km udržím jen o kilometr déle. Dalších osm kilometrů se pohybuji v rychlosti 5:00 – 5:30 min/km. Další občerstvovačka má kromě vody i nějaký gel. Obecně se jedná o mix různých chemikálií, gelů existuje velká spousta. Chemikálií ještě více. Není dobré zkoušet nevyzkoušené. Zkouším. Mám už hlad a chybí mi cukry. Naliji do sebe dva jahodové kousky a zapíjím vodou.
V protisměru vidím první běžce na špici závodu. Začínám vyhlížet otočku. Ta ještě pár kilometrů nepřichází. Dočkám se až za vesnicí Cockenzie and Port Seton. Kousek za ní vbíháme do parku a probíháme kolem Gosford house – sídla nějakého vévody z roku 1790. Je to pěkný, ale už se ani moc kochat nechci.
Cesta nás přivede opět k moři a posledních cca 10 kilometrů běžíme podél moře v opačném směru. Sem tam začíná svítit sluníčko. Mraky byly rozfoukány silným větrem. Vítr fučí od moře. Ale nefučí do zad. Právě naopak. Vnitřně bojuji ještě do 35. kilometru. S blížícím se koncem závodu začíná přibývat fandících diváků. A to je příjemné. Někteří drží povzbuzující cedule s nápisy jako “Usmívej se. Zaplatil si za to” nebo “Poslední rozhodne Brexit” případně ze stejného soudku “Když může utíkat Boris (Johnson), ty můžeš také”
Ještě lepší jsou ale dětští diváci. Ti stojí s různými nádobami, které mají naplněné gumovými bonbóny. Začínám mít děti rád. Naslepo lovím za běhu upocenou rukou (jako stovky dalších přede mnou a tisíce zamnou) zvířata různých tvarů a chutí. Mírně posilněn běžím už jen tak nějak automaticky směrem k cíli. Z letargie mě probere až baníkovský pozdrav z protisměru. Jirka běží s úsměvem. Zatím. Od 35. kilometru mé tempo zase skokově upadlo. Dostávám se až k 7 min/km. Ano, už to je regulérní chůze. Na osobák to dnes v tom větru nebude. Nohy by ještě běžely, ale hlavě se nechce. Raději budu v klidu žvýkat pomerančové hrošíky.
Později se z výsledku dozvím, že na posledních pěti kilometrech mě předběhne 258 běžců, zatímco já předběhnu jen 27. Jo, to sedí s realitou. Poslední dva kilometry jsou lemovány skandujícími lidmi. V tempu 5:30 min/km to rozbíhám k finiši. Mám pocit, že sprintuji. Na cílovém videu však vidím svoji červenou postavu, která připomíná pohyb důchodce po totální endoprotéze. Do cíle vpadnu v čase 3:46:10 hod. Celkově na 1442. místě ze 7303 běžců, kteří doběhli.
Dostávám finišerskou medaili a balíček (triko, gely na svaly, tyčinku, iontový nápoj a alu fólii) a jdu najít místo na sednutí. Konečně se zastavím.
Vítězem závodu se stav keňan Dan Tanui ve “slabém” čase 2:30:13. Protivítr nedělal problém jenom mě.
Jedinou výhodu silného větru lze vidět v tom, že jsem doběhl v úplně suchém oblečení.
Vyzvedávám si tedy svůj batoh a odcházím na autobus, který nás zaveze na místo startu. To jsem si tedy myslel. Pořadatelé mě nakonec od autobusů seřazených hned u cíle posílají na místní autobusové nádraží. Cesta zabere pěšky slabou půl hodinu. No alespoň protáhnu nohy. Nasedám do double-deckeru a vyrážím do půl hodiny vzdáleného Edinburghu. Cíl jízdy však není v místě startu, ale na Buccleuch Place. Naštěstí se to ukáže jako lepší volba. Stačí projít krásným parkem a jsem na hotelu. Cestou kupuji v obchodě vychlazené Guinnessy. Už se těším na sprchu a na to, až to zasyčí. A tak se i v 16 hodin stane.
Jirka přichází zhruba hodinu po mě. Není času na zbyt. Na večer máme koupené lístky na koncert velšské rockové kapely Manic Street Preachers. Vycházíme něco po šesté a po 20 minutách dojdeme k Usher hall, kde vyzvedáváme zamluvené lístky. Do sedmé máme ještě čas, takže zajdeme do bistra na fish&chips (8£).
Sedmá se blíží, jdeme k hale. Po chvíli čekání nás pouštějí dovnitř a mi si najdeme (po baru s pivem) svá místa na sezení. Šokem jsou však tamní sedačky, resp. místo na sezení. Pro představu je třeba si vybavit místo v letadle a prostor na nohy ubrat o polovinu. Předkapelu ještě vydržím, část z koncertu Manicků taky, ale ke konci vstávám a jdu si sednout/stoupnout do uličky. A to jsme si před koncertem říkali, jak je super, že to nemáme na stání, ale na sezení…
“Konečně” to skončilo. Na pokoj se dostáváme chvíli před 23 hod. Jsme docela unavení. Hlt skotské a jde se spát. Zítra nás čeká perný den.
pondělí 27. května 2019
Na snídani jsme opět první. Chvíli před sedmou si objednáváme míchané vejce, slaninu, fazole a toasty. K tomu se přikrmíme jogurtem a sladkým pečivem. Zalijeme se kávou a džusem. Pondělí prohlašujeme za zahájené.
Chvíli po osmé nasedáme na autobus MHD a věříme, že nás přiblíží kousek od Waterloo Place. Tam je kavárna Rabbie´s a od ní máme domluvený celodenní výlet na skotskou vysočinu. Aplikace mapy.cz v mobilu je úžasná věc. Jak jsme si přáli, tak se i stalo a vystupujeme kousek od zmíněné kavárny. V devět hodin nasedáme do mikrobusu a s řidičem Desmondem vyrážíme na sever do Highlands. Cesta k první zastávce, vesnici Dunkeld, trvá přes hodinu a půl. V lese, u zmíněné vesnice, stojí od 14. století katedrála. Dnes lze její stav označit jako částečná ruina. Není se čemu divit, zažila bouřlivou historii. Místo, na kterém stojí bylo spirituálním centrem Skotska již v devátém století. O její obnovu tedy nemám strach.
Po půlhodině nasedáme zpět do busu a vyrážíme opět do přírody – do přírodní rezervace The Hermitage. V této rezervaci stál do 13.1.2017 nejvyšší strom Británie – 61,1m vysoká borovice Douglaska. Ta nakonec padla v silném větru po 267 letech. Co naštěstí zůstalo je nádherný vodopád Black Linn Falls, ke kterému se dostaneme, s kávou v ruce, z parkoviště asi po jednom kilometru chůze podél řeky.
Všude kolem je nádherná příroda, která je protkána spoustou stezek. Bylo by nádherné se tu rozběhnout a udělat si krásný okruh lesem. Bohužel času je málo. Dalším místem pro zastavení je viktoriánské městečko Pitlochry. V roce 1842 navštívila místo královna Viktorie s princem Albertem. V té době, alespoň dle informací od Desmonda, se jednalo o něco absolutně mimořádného. Představa, že někdo z Londýna, vyjede tam na sever, mezi divochy, byla takřka nemyslitelná. Přesto se tak stalo a královna byla uchvácena nádhernou krajinou i lidmi. Výsledkem toho byl nákup zámku Balmoral, který se stal od roku 1852 jedním ze sídel královské rodiny. Královna rovněž sepsala své zážitky z cest a vydala je formou deníku. Když byla tamní krajina dost dobrá pro královnu, musí být dobrá i pro ostatní…
Po hodině chození po městečku je čas se vydat zase dál. Konečně zase do přírody. Úzkou cestou stoupáme výš a výš. Cesta je lemována prudkými svahy na jejichž pastvinách vidíme spoustu ovcí, jehňat i typický skotský náhorní skot.
Kde nejsou zvířata, roste bujná vegetace. V celém Skotsku si nejde nevšimnout zelených keřů s pichlavými trny, ale jasně žlutými květy. Rostou úplně všude. Místní název Gorse (česky Hlodáš). Tam kde to není žlutý, to je zvonkově modrý (bluebells). A kde není žlutá ani modrá, je sytě zelená.
Přijíždíme k Vyhlídce královny, která se tyčí nad jezerem Loch Tummel. Když na místo dorazila britská královna Viktorie, byla poctěna tím, že místo pojmenovali po ní. Nikdo neměl odvahu jí říci, že místo je pojmenováno po skotské královně Isabell. Necháme se vyfotit japonskou turistkou a chvíli se pak kocháme pohledem do krajiny.
Následuje přejezd do palírny whisky Dewar´s Aberfeldy, která zde stojí od roku 1896. Ta je vyhlášena výrobou single malt i blended whisky. Proč byla postavena zrovna zde? Kvalitní zdroj vody z horské říčky, spoustu provozní vody v blízké řece Tay a dobré železniční spojení na město Perth, odkud se vozil ječmen a palivo pod kotel. Původní sklad sudů s výsledným produktem již dávno nestačí. Proto stojí ten moderní v městě Glasgow.
Vstupné na prohlídku je zahrnuté v ceně výletu. Kdo chce ochutnat, musí připlatit. Připlácíme tedy 13 £ – ochutnat chceme jak pětiletou, tak i dvacetiletou whisky přímo ze sudu. Tak se i na konci prohlídky přímo ve výrobě stane. Ve whisky se nevyznám, přesto je rozdíl mezi mladším a starším vzorkem dost znatelný. Nejen chuťově, ale i cenově. Proč? Důvodem je Andělský podíl. Tedy přirozený odpad whisky, který na území skotska tvoří cca 2 %. V Americe mají žíznivější anděly. Spotřebují až 5 % za rok. V Indii je to ještě horší – až 12 %.
Jemně ovínění, tedy owhiskyováni, usedáme do autobusu a míříme zpět na Edinburgh. Přijíždíme přesně podle plánu v 18:30 hod. Využíváme toho, že jsme blízko Calton Hill. To je 100 m vysoký kopec na kterém stojí řada památek. Nejdominantnější je Národní skotský monument. S jeho výstavbou se začalo roku 1826. O tři roky později však došly peníze a ty se nenašly až do dnešního dne. Památka padlým vojákům v napoleonských válkách tak zůstane zřejmě již navždy nedokončená.
Dávám dva velké chleby se škJsme ve Skotsku, takže není divu, že začíná zase pršet. Vyrážíme tedy zpět k hotelu. Dnes musíme splnit však ještě jeden úkol. Ochutnat skotské národní jídlo Haggies. Od Desmonda jsme se dozvěděli, že se jedná o mix skopových vnitřností, které jsou následně uvařeny a třeba i osmaženy. V průběhu dne jsme neměli odvahu něco takového vyzkoušet. Teď již můžeme. Objednáváme si kombinaci s hranolkami (5,5£). Po prvním kousnutí máme jasno. Obyčejné české jelito. Místo vepře, ovce.
Pochutnáme si. Po mastném je potřeba spláchnout chuť pivem. Kupujeme pár plechů a jdeme si konečně odpočinout na pokoj. Na připomenutí výletu opět koštujeme whisky a jdeme spát.
úterý 28. května 2019
Pochutnáme si. Po mastném je potřeba spláchnout chuť pivem. Kupujeme pár plechů a jdeme si konečně Odpočívat se má doma. S Martinem tedy vstáváme zase o šesté a jdeme se proběhnout. Prakticky hned vedle hotelu začíná cca 50 km dlouhý Union canal. Tato vodní cesta byla postavena v roce 1822 a sloužila pro dopravu uhlí do Edingurghu. S příchodem železnice v roku 1842 však začal význam kanálu upadat až upadl úplně. Nově zrekonstruován a otevřen byl až v roce 2001. Využití je pouze rekreační. Jak po vodě, v hausbótech, tak aktivně na kole či pěšky podél břehů.
Nedělní maratón a včerejší turistika jde v nohách cítit. Dáváme si tedy pouze deset kilometrů. A dobře jsme udělali. Začíná opět pršet. Na hotelu si dáme všechodovou snídani, balíme věci a vyrážíme naposledy do deštivého města. Dominantou města je totiž edinburgský hrad – Castle rock. Ten stojí na bývalé sopce, která byla v době ledové odhalena až na svoji čedičovou základnu. Nejstarší dochovanou stavbou je zde kaple sv. Markéty z 12.století. Na hradě jsou fronty jako na tom pražském. Hrad tedy obcházíme kolem dokola. Než ho stihneme obejít, déšť a mraky zmizí a objeví se modrá obloha. Krásný konec výletu.
Na hotelu vyzvedneme zavazadla a jdeme na autobus Airlink 100, který nás za 4,5£ odveze na půl hodiny vzdálené letiště. Pak už vše běží podle plánů.
