Ludgeřovice a okolí – Rád běhám brzy ráno. Fakt brzy. Minutu před pátou tak většinou stojím před domem a rozbíhám se vstříc novému dni. Tělu se nechce, ale hlava ví, že to je potřeba. Za ty roky běhání už mám své trasy, které se příliš nemění. Co se mění je počasí a množství světla. Nejkrásnější to je právě teď, kdy na cestě zažiješ východ slunce. Pokud jsi v tu dobu uprostřed lesa, je zážitek znásoben. Slyšíš zpěv ptáků, závodíš se srnkami (a někdy i s divočáky) a zažíváš vnitřní klid v neklidné době.
Ve čtvrtek jsem vyrazil do Černého lesa. Další slunný den na obzoru. Domů mě chybělo posledních pět kilometrů a já se rozhodl si proběhnout část trasy, kudy vedeme závod Ludgeřovická patnáctka. Kousek před Anniným dvorem jsem zahnul z hlavní cesty a běžel k Markvartovicím. Klid vystřídalo nasrání. Markvartovice v tom byly ale nevinně. V příkopě jsem našel vysypaný kontejner s již zarostlými autoplasty. Nárazníky, palubní desky, nádrže, volanty, pneumatiky, … prostě chyběl jen motor a karoserie. Jak je možný, že si něco takového někdo dovolí? Jak je možný, že něco takového tam necháme ležet tak dlouho bez povšimnutí? Pět kilometrů k domovu pak uběhlo doslova jako
voda. Přemýšlel jsem. Co s tím? Kam s tím? Za ty týdny či měsíce co tam ta hromada leží, je jistě vše nahlášeno a zadokumentováno. Snad se to i řeší a vyřizují se třeba i dotace na likvidaci černé skládky. Nechci čekat. Chci se tady proběhnout třeba zase za týden a na tohle se dívat nechci. Každý máme nějaké možnosti a jestli můžeme, tak musíme. Rozhodnuto. Uklidím to.
Doma jsem dal rychlou sprchu a valil do práce. Červík začal hlodat. Proč bych to měl řešit zrovna já? Vždyť ten pozemek určitě někomu patří. Řešit by to měl on, majitel. A když ne on, tak úřad. Takže oni. Proč já? Sakra. Co včil?
Píši kolegům z Běžeckého klubu Ludgeřovice. Co jsem viděl a co jsem zažil. Tam přece běháme L15, tohle tam nemůžeme nechat. Před týdnem se nám podařilo vydělat nějakou korunu na akci Ludgeřovický šus, pojďme to zkusit rozumně zainvestovat. Zítra je pátek (říkal jsem si), to určitě nikdo nebude moc. A vykašleme se na to. Během pár hodin se ozvalo šest spoluběžců s tím, že můžou a pomůžou. Nechtěl jsem věřit svým očím. Tolik se nás nesejde ani do hospody. Dokonce se ozvali i lidé mimo náš klub, kteří nabídli svoji pomoc či auto. S díky jsem musel odmítnout. Bylo by nás už moc. Sakra. Teď už tedy musím. Domlouvám auto, koncovku na odpad, odemčení závory a v pátek v 17:00 už stojíme u první hromady.
Nakládka proběhne rychlostí blesku. Dodávka je nabouchaná k prasknutí, ale z hromady jako by neubylo. Místo jednoho auta tak nakonec odvezeme tři velké dodávky plné plastu. Část tohoto materiálu bude opět využita, část bude použita na výrobu alternativního paliva do cementárny a až zbylá část skončí na zabezpečené skládce odpadu. No není to lepší alternativa než příkop někde v lese? Máme radost a tu jdeme zapít na hřiště. Zapíjíme ji však jen trošičku. V lese totiž leží další hromady, které čekají na svého majitele. Nebo na další nadšence, kterým není lhostejné to v čem žijí. Protože, když můžeš, tak musíš…
