Olbramice – Nikdy neříkej nikdy. Před rokem jsem napsal článek “Do Slovinska nikdy více, chci navštívit Olbramice“. Tehdy převládalo zklamání ze zrušeného horského závodu K24, který padl kvůli Covidu. Přesně o rok později byla situace veselejší a na závod jsem se tam skutečně podíval. Z dovolené přijíždíme v sobotu odpoledne, takže nic nebrání tomu, abych se druhý den ráno postavil na startovní čáru v Olbramicích. Běží se tu totiž trailový závod krásnou krajinou na 16 kilometrů. Tedy takový byl předpoklad.
Do Olbramic přijíždíme něco po deváté. Není nás tolik jako loni, ale nezklamal Martin Popek, Luboš Bardaševský ano Radek Březina. Vyzvedáváme startovní čísla, nadáváme zase na příliš teplé počasí a chca/nechca se suneme pomalu ke startovní čáře.
Následuje krátký výklad tratě, kde zahnout a kde naopak nezahnout. Vše je prý označeno a kdo tu ještě nebyl, ať neběží první. Já už tady byl, ale první zdaleka nevyběhnu. První kilometr je táhlé stoupání po asfaltu, které se následně přelomí hlavní cestou na postupné klesání po louce.
Na třetím kilometru vidím v protisměru Jirku Pytlíka a říkám si, že je něco asi špatně. Pokud si pamatuji, tak tady žádná smyčka není, běží se “kolečko”. No, kdo ví. Jirka je docela střelec a třeba si přidává.
Běžím tedy dál. Netrvá dlouho a uvidím před sebou postávat v křoví rychlejší běžce. Že by hromadný průser? Doslova? Ne, jen ztráta stopy. V cestě nám stojí potok, a to nám přijde divné. Ten tady loni nebyl. Po chvíli doběhnout ti pomalejší, ale s lepší pamětí a je jasno. Blbě jsme zahnuli a místo na Lhotku běželi do polí. Někteří se vrací, jiní se brodí potokem a prosekávají křovím. Patřím do druhé skupiny. Po chvíli opravdu najdeme správnou cestu a překvapíme tak svojí existencí vedoucí čelo závodu.
Jsme smíření s diskvalifikací. Běháme ale pro radost, takže do toho jdeme i tak naplno. Bude alespoň slušný trénink. Tady už to poznávám, následuje dlouhá pasáž lesem. Pozitivní, že to je ve stínu, negativní, že to je do kopce. Nelze mít vše. Správně tuším občerstvovačku na desátém kilometru. Tedy dnes na devátém. Iont i vodu háži do sebe a běžím opět přes potok.
Příjemné ochlazení nohou před vyhřátou loukou. Po čtyřech kilometrech probíháme kolem rybníků. Loni tu výborně bodla kofola, letos občerstvovačka není. O to větší chuť a žízeň bude v cíli. Cesta se nám ještě párkrát zvlní a předběhnu dokonce i Markétu Kašnou, která nejspíše také špatně zabočila. Teď ještě bude potřeba vyběhnout tu louku ze začátku a pak klesnout do cíle. Tady už to zase paří na plné pecky. Dám to bez zastavení a do cíle doběhnu živ a zdráv. Hlásím, že jsem si trať zkrátil o kilák a ať píšou diskvalifikaci.
Zjišťuji, že jsem zdaleka nebyl sám. Správně běželi jen tři nejrychlejší. Ostatní se nechali strhnout a špatně odbočili. Stádo, které nešlo za nejlepšími, ale s davem. Nebezpečné to je hlavně při volbách…
Dnes však o nic nešlo, a tak se tomu drtivé množství z nás pouze zasmálo. Brali jsme to jako trénink ve větším počtu. Mohli jsme nadávat na organizátory a na chybné značení, ale ty to mrzelo nejvíce. Každý z nás měl možnost si nahrát trasu do hodinek a běžet podle ní…
Dobrou náladu vylepšila sprcha a věcné ceny pro všechny jako ceny útěchy. Byla to Sophiina volba. Víno nebo bonboniéra? Opět za b) ať něco dovezu dětem. Sebe jsem odměnil několika výbornými buchtami, které napekly místní ženské. Za rok se tady ukážu zase. Doufám tedy.
