Horský Brixen Dolomiten marathon z italského města Brixen na horu Plose mám zdárně za sebou. Nepatřím zdaleka mezi ty chrty, kteří bojují o přední pozice. Mým cílem je dorazit ve zdraví do cíle a nejlépe ještě v požadovaném časovém limitu. Běh beru jako zrychlenou turistiku. Času je málo a pokud chceš něco vidět, je třeba máknout. Trasu dlouhou 42,7km s převýšením 2450m jsem prošel za rovných 7 hodin. Nohy i tělo bylo za tohle vděčné a už večer bylo jasné, že druhý den budou zase fungovat. Akce běhání Dolomity začíná.
Pozn.: Níže je uveden popis tří zajímavých míst, které jsme navštívili a které byly opravdu jedny z nejkrásnějších oblastí, kde jsme se kdy proběhli. Vzdálenostně od sebe leží zhruba 35 minut autem. Pokud preferuješ jednu dlouhou trasu, rozdělenou do několika dní, mrkni do knihy Running wild. Tam najdeš tip na 120km dlouhý okruh z Cortiny, který vede přes několik chat, kde je možné přespat.
1. den – Lago di Braies
Nedělní ráno začíná snídaní, kde se definitivně rozhodneme kam vyrazíme. Lago di Braies. Údajně jedno z nejkrásnějších jezer v Dolomitech. Původně jsme se chtěli pouze projít kolem jezera. Celková délka 4km s převýšením 200m mohla být pěknou regenerační procházkou.
Nad jezerem se však tyčí úžasné hory. A tam se chceme podívat. Cesta z Brixenu trvá slabou hodinu. Je neděle, jsou prázdniny a je nádherné počasí. Máme tak obavy z toho jestli půjde zaparkovat a jestli tam bude vůbec k hnutí. Bylo. Odstavné plochy jsou obrovské a za celodenní parkování platíme 8 EUR.
Množství lidí všude okolo mě není příjemné. Jezero lze objet takřka kočárkem, a tak není divu, že tady jsou všechny věkové skupiny. Jezero rychle obejdeme z jedné strany a začínáme stoupat z bodu 2 na chatu Rifugio Biella. Dle ukazatele má cesta trvat rovné tři hodiny. Cesta začíná suťoviskem a na přímém slunci. Čeká nás asi kilometrové převýšení. Lidí výrazně ubylo, přesto zde nejsme sami. Kromě několika párů potkáváme také početnou japonskou výpravu s průvodcem.
Trasu zvládáme místo tří hodin za necelé dvě hodiny. Žene nás chuť na pivo. Přesto nelze čas od času nezastavit. Ta příroda okolo je naprosto úžasná. Druhá strana hřebenu nabízí pohled snad na jinou planetu. Chatu už vidíme kousek pod sebou. Tady už konečně zase běžíme. Ceny nás opravdu překvapí. Jsou stejné jako tam dole ve městě. Káva za 35 Kč, 1,5l minerální voda za 90 Kč, pivko za 120 Kč, těstoviny za 180 Kč. Boží.
Posilnění vybíháme dále. Čeká nás takřka 4km dlouhá rovinka, kterou si patřičně užijeme. V této části hor jsme úplně sami. Co jsme vystoupali, to musíme zase seběhnout. Cesta vede cik, cak. Řízeně padáme do doliny a i zde předbíháme ryzí turisty. Tam dole se konečně trochu opláchneme v potoku. Za celou túru to byla první voda na kterou jsme narazili. Zhruba 20 minut od návratu k jezeru jsme narazili na další chatu – Malga Foresta. Dvakrát radler a můžeme vyrazit na poslední kilometry.
Celkem jsme zvládli 18km a 1050m za 3,5 hodiny čistého času. Byla znát včerejší únava a hlavně také únava ze slunce. Na síle nepřidá ani maximální nadmořská výška 2 450 m. Určitě nezapomeň na opalovací krém, litr vody a eura v hotovosti. Na obou chatách bylo možné platit kartou, ale nikdy nevíš… Vhod přišli také běžecké hole a kvalitní boty. Tuto trasu máme za sebou a přejíždíme 40 minut do Cortiny d´Ampezzo.
2. den – Tre Cime
Pondělní ráno nás přivítá opět slunečným počasím. V Cortině dáme rychlou snídani a autem přejedeme 25 minut do vesnice Misurina. Parkujeme za 14 EUR/den a přesně v 8:30hod sedáme na autobus, který nás vyveze k chatě rifugio Auronzo. Ušetříme tak 600 výškových metrů. Síly, které použijeme tam nahoře. Bus jezdí kyvadlově co půl hodiny a jedna jízda vyjde na 4 EUR.
Nahoru přijíždíme před devátou. Dost pozdě na to, než v kolik bychom chtěli, ale přesto dost brzy na to, aby jsme nahoře byli relativně sami. Nečekáme na další spolucestující z busu a vybíháme kolem masivu Tre Cime po směru hodinových ručiček. Opět krajina jako z pohádky. Trasa kolem dokola má 10km s cca 450m převýšení. První půle se dá krásně běžet, ale nejde to. Musíme co chvíli stát a fotit.
Po dvou kilometrech narazíme na první chatu. Občerstvení však volíme z místního pramene. Voda stačí. Cílem nám je chata Dreizinnenhütte – Rifugio Antonio Locatelli. V celých dolomitech se používají dva názvy – italský i německý. Mnohdy tedy německý jako první, takže pozor je to někdy matoucí. Lidí je zde už výrazně více, takže dáme pivo za 6 EUR a utíkáme dolů. No a potom zase nahoru a zase dolů k rifugio Lavaredo. Zde se běhá ten slavný Lavaredo Ultra trail.
Lidí je zde už neúnosně mnoho, takže nezastavujeme a proutíkáme to až na místo startu – rifugio Auronzo. Kolečko mělo již zmíněných deset kilometrů. Být zde třeba o páté ráno tak to bude jeden z nejlepších běžeckých zážitků (ale bez piva). I tak jsme byli s Jirkou ohromeni tou krásou.
Dolů můžeme jet opět autobusem, ale to by bylo i na nás už moc. Takže se rozhodneme pro cestu po svých. Vezmeme to ještě přes jeden hřeben a pár vrcholů. Cesta nás přivedla na Monte Campedelle. Teprve až za další kilometr pochopíme, že před námi bude nejspíše feratový úsek. Nemožnost jištění a hlavně blížící se bouřka nás otáčí zpět. Pocit jistoty dodávají sem tam jeskyně do kterých je možné se při nepřízni počasí schovat. Dobře jsme udělali. Déšť přichází jen chvíli poté co opustíme hřeben. Cestou do údolí nám to už nevadí. Vyzkoušíme alespoň ty nepromokavé bundy. U auta pak v regulérním lijáku pijeme pivko a birell. Ani déšť nám nezkazí ten dnešní zážitek.
3. den – Passo Giau
Mám trochu obavu, že ten poslední den už nebude stát za to. To co jsme viděli v předchozích dnech bylo opravdu úžasné. Tohle nelze přebít. Pojďme tedy zkusit zažít východ slunce v horách. Vždyť ten je úžasný v jakémkoli pohoří. Z Cortiny tak vyjíždíme autem chvíli před pátou ranní. Cílem je průsmyk Passo Giau (2236 m). Cesta trvá 25 minut.
Auto odstavíme na velkém, ale prázdném parkovišti. Za parkovné se nevybírá. Okolo nás jen karavany a obytné auta. Chápeme. Takové probuzení by chtěl zažít každý. Po úvodních 300m je ocitáme opět v horách. Užíváme si vycházející slunce, který kazí pohled na smutnou Marmoladu. Před dvěma dny tam došlo k sesunu ledovce. Neštěstí nepřežilo devět lidí…i tohle jsou hory.
Čeká nás okruh dlouhý pouze 8,5km s převýšením 500m. Obíháme tak úžasný skalní masiv. Přes něj vede pro ty odvážnější po samotném vrcholu ferata. Cíl feraty i naší cesty je horká chata Rifugio Scoiattoli. Tam bude otočka a zpět poběžíme po východní straně hřebene.
Nejprve seběhneme k chatě rifugio Cinque Torri. Poslední ohlédnutí na Torre Grande. Skály jako z pohádky. Cesta se poté propadá do hlubokého kaňonu. Klesáme, abychom mohli po chvíli zase stoupat nahoru. Až před samotným koncem zde potkáváme první skupinky lidí. Zdravíme už rovnou “Ahoj” – jsou tu samí Češi (holt, prodloužený víkend).
Na trase jsme nenašli nikde zdroj pitné vody. Okruh však má pouze 8,5km, takže určitě vyjdeš se zásobami. Je možné se také zastavit na obou chatách. Jen nesmíš vybíhat po páté ráno 🙂 Teď nás už čeká jen přesun zpět do Cortiny, sprcha a zasloužená snídaně.
