Běhotoulání
knihy o běhání
Přeskočit na obsah

Tipy na běhání v Albánii

Hledáš tipy a rady ohledně běhání v Albánii? Kam se vydat? Jestli dát přednost silnici nebo vyběhnout po úzkých stezkách někam do hor? Já jsem do Albánie vyrazil pár dní po návratu z běhání v italských Dolomitech. Byl jsem plný optimismu a očekávání. Můžu mít pro Tebe však jen jednu radu. Do Albánie se za během nevydávej. Proč? Dočteš se v příspěvku níže.

běhání v albánii

Podobně jako ostatní tipy, je i tento čistě subjektivní. Běhat se dá naprosto všude. Vyrazit můžeš sám se sebou nebo se zúčastnit některého z organizovaných závodů. V posledních letech přibývají v Albánii stále nové a nové závody. Podobně jako jinde si i zde můžeš vybrat mezi trailem či silnicí. Pokud miluješ hory a kopce, mrkni na stránku TrailrunningAlbania, kde si určitě vybereš z mnohých závodů. Pokud preferuješ silnici, můžeš zkusit v hlavním městě tradiční Tirana maraton. Ten se v roce 2021 běžel již po páté. Zajímavým kompromisem může být pak noční Pogradec půlmaraton u Ohridského jezera, které leží prakticky na albánsko-makedonsko-řecké hranici.

Já jsem se pokusil spojit dohromady rodinnou dovolenou s běháním po vlastní ose. No a z této zkušenosti potom pramení ty ne vždy pozitivní zážitky. Jak to tedy všechno začalo? Příletem do Tirany. Cesta z Katowic zabrala příjemné dvě hodiny a stála kolem 1850 Kč (zpáteční letenka s příručním zavazadlem).

Na letišti na nás čekal týpek z místní autopůjčovny. Díky referencím na internetu jsem vybral GoRentalAlbania a dobře jsem udělal. Výborná komunikace, nízká cena a žádné zbytečné formality – jednoznačně nejjednodušší pronájem co jsem zažil. Škoda Citygo v hlavní sezóně vyšla na 980 Kč/den – při plném pojištění a bez nutnosti nechávat finanční deposit. Na letišti kupuji také SIM kartu od Vodafone – za 420 Kč beru 36 GB dat (přes hotspot pak nasdílím ostatním). Spokojenost a funkční navigace.

Elbasan – albánská Ostrava

První naší zastávkou bylo město Elbasan, které leží jihovýchodně od Tirany. Vybalujeme a vyrážíme do města na obhlídku. Večerní život je zde určitě bohatší než ten co potkáš v Ostravě. Já se však těšil na ráno, na první vyběhnutí. Z domova jsem zvyklý vyrážet o páté ráno. Lidé ještě spí a společnost mě dělají akorát zvířata. Ráno v pět vyběhnu i zde. Několikrát se musím podívat na hodinky, jestli jsem nezaspal. Ulice jsou i po ránu plné. Před místní mešitou jsou přímo na hlavní cestě natáhnuty tři stometrové koberce a lidé se modlí k Alláhovi.

Mešita Gjirokaster

Kdo se nemodlí, sedí v kavárně a pije kávu (cca 12 Kč). Ve svých elasťácích, funkčním tričku a propocené čelence tady moc nezapadám. Hlavní ulici tak raději pustím a mířím do bočních uliček. Stále se držím asfaltu, který se mění v makadam a následně v prašnou cestu. Kličkuji mezi krávami, kozami, oslem a slepicemi. Z dálky štěkají psi. No myslím, že mě desítka bude dnes stačit.

kráva, koza
Kličkovaná mezi auty a zvířaty

Berat – město tisíce oken

Necelé dvě hodiny směrem na jih leží, opět ve vnitrozemí, město Berat. Díky několika desítkám domům s velkým počtem oken, je město známé jako “Město tisíce oken”. Díky této zvláštnosti je zaspáno v Unesco. Městem protéká řeka Osum, přes kterou se klene několik mostů. Pro běžce důležitější zjištění je to, že na obou stranách řeky najdeš dva kopce. Jako první si vybírám ten na levém břehu – neběžím však až nahoru, místo toho si v půli cesty vyberu spojnici dvou cest. I zde velice slušně fungují mapy.cz. – přesto je nutné se “přepnout” do kvality místních cest a stezek.

Co v mapě vypadá jako silnice je mnohdy stezka pro kozy a jiná zvířata. Po jedné z nich sbíhám zpět k řece a vybíhám na kopec na druhém břehu. Tam stojí Berat hrad.

Výhled z hradu na město Berat
Výhled z hradu na město Berat

V podstatě se jedná o staré město, které je dokola obklopené hradbami. Úžasný výhled na město a na blízké dvoutisícové hory. Cestu dolů zkouším také dle map – nyní se nejedná o cestu, ale pěší stezku. Dost si cestou nadávám, že jsem nešel na jistotu. Naštěstí ten pes byl na řetězu, takže mezi rodinnými domy a přes před zahrady to nějak seběhnu tam kde mám. Další desítka za mnou.

Sarande – mořský vánek

Město leží u moře v jižní Albánii, ale již od pobřeží se zvedá do kopců. Jedna hlavní silnice vedoucí napříč městem je i zde. Hotel střídá hotel, sem tam obchod a restaurace. Rušno i ráno v pět. Vybíhám tedy ven z města a oběhnu si ho z východní strany přes městečka Cuke a Metoq. Hned po prvním kilometru mě cestu zkříží první psi. Běžím však po cestě, kde jezdí poměrně dost aut. Tohle ustojím, kdyžtak někdo pomůže. Po chvíli auta zmizela a mezi dvěma uvedenými městy nejezdilo ráno vůbec nic. Naštěstí tu nebyli ani žádní psi. Co by tu v opuštěných místech dělali. Chybný myšlenkový závěr na který jsem později málem doplatil.

maják Albánie
Maják kousek pod hradem

Cílem dnešního běhu byl opět hrad nad městem. Místo hradu tam vlastně byla pouze veliká restaurace, pár bunkrů, malý maják a nějaké dělo, ale výhled takto po ránu byl nádherný. Poslední dva kilometry městem beru dle navigace – tam, kde mě včera poslala s autem se nedá ani proběhnout. Dobře jsem udělal, že jsem se včera zavčasu otočil. Cestu na snídani najdu i dnes.

Orikum – město psů

Tady jsme zůstali sedm nocí a tady jsem zoufale hledal každý den kam vyběhnout. Mám rád, když se trasy střídají a nejlépe, když můžu běžet kolečko. Tak tohle se tady nedá. První výběh do města a zpět podél pobřeží. Po cestě, kličkovaná mezi auty. Tohle ne. Hledám v mapách, akceptuji to, že poběžím tam a zpět po stejné cestě. Našel jsem si starý kostelík v kopcích nad městem. Bude to rovný půlmaraton. Po 8km se ztratí asfalt a běžím po úzké kamenité cestě. Za sebou mám pár setkání s osamělými psi – jsou zvyklí na lidi a nedělají problém.

Tady v kopcích však narazím na první smečku. Odstup asi 30m je dost pro pocit bezpečí. Štěkáním však dávají jasně najevo, že tudy fakt neprojdu. Nechci se hádat a naštvaně se otáčím. Půlmaraton doklepu na již známé cestě. Odměnou je koupel v moři, kafe a kola. Idylka na kterou jsem si před snídaní hodně rychle zvykl.

Káva Albánie
Odměna po doběhnutí

Další běh si naplánuji opět na půlmaraton. Vezmu to po nové silnici – po obchvatu Vlore, který vede právě do města Orikum. Kupodivu tu žádné auta nejezdí. Napravo hory, nalevo makchie a přede mnou postupně se zvedající cesta. Budou krásné výhledy. Po prvním kilometru na této opuštěné cestě vidím v příkopě ležet psa. Znuděně se zvedne a připojí se ke mně. To bude kámoš. Nebyl. Začne štěkat. Dost štěkat. Tohle znám.

cesta orikum - vlore
Cesta vypadá opravdu nádherně

Obrátím se proti němu a udělám pár kroků. Dostane strach. Nedostal. Udělal krok zpět, a další dva dopředu. Než jsem stihl vymyslet co s tím, bylo u něj dalších deset psů různých plemen. Nechápu, kde se vzali. Je to jedno. Na tomhle teď vůbec nezáleží. Byli tam malí podvraťáci, ale také dva větší psi, kteří okamžitě převzali iniciativu. Pěna jim kapala z tlamy. Začal lov.

Foto ilustrační: Internet (fakt jsem nestíhal fotit); zdroj: https://www.four-paws.org/

Já uprostřed silnice, žádný kámen, klacek ani piškot v ruce. Obklíčili mě kolem dokola. Točil jsem se kolem vlastní osy a sledoval co bude dál. Průměr kola se začínal zmenšovat. Na každý můj výpad reagoval pes, který byl za mými zády. Čumáky již začali narážet do mých lýtek. Je to regulérně v prdeli. Beru telefon a volám si odvoz. Už se vidím v nemocnici na šití a na očkování proti vzteklině. Ta je stále pro člověka smrtelnou nemocí. Telefon nefunguje. Není tu signál. Kurva. Řeknu si v duchu. Co v duchu. Za chvíli to zplna plic zařvu na celé údolí.

Zoufalá snaha udělat něco. Nevím, co tohle slovo znamená v albánštině, ale po třetím zařvání vidím jak psi utíkají pryč. To je moc dobře. Stejně tak i to, že si vybrali správnou stranu cesty a neodřízli mě tak od návratu zpět. Ufffff. Klepu se ještě asi pět minut a běžím co můžu zpět do města. Kafe, kola a moře spraví náladu. Po snídani hledám na webu pepřové spreje.

Další běhy pak už probíhají výhradně po hlavní silnici. Raději auta a pocit nějaké jistoty. Našel jsem si svoji pekárnu i kavárnu a dokonce jsem se začal zdravit s místními, kteří podobně jako já byli po ránu na “svých místech”. Ať už pásli kozy, šli na nákup nebo popíjeli kávu.

Vzpomínka na místního pastevce

Golem – kýč na pláži

Poslední dvě noci trávíme u moře v městě Golem, které leží asi 40 min od letiště. Tady už je Jadran, a to znamená písek a dlouhé pláže. První ranní výběh tak vede doslova na pomezí písku a vody. Úžasné svítání slunce. Pár kilometrů bosky. Kýč. Tedy nebýt těch desítek lidí, co se chtěli po ránu taky procházet. Dokonce potkávám i další běžce. Další den to zkouším tedy městem. Uliční smečka psů č.2. Ne, díky. Otáčím se a běžím dva kiláky zpět na pláž. Raději budu mezi lidmi. Golem je malé město. Smečku potkám na sedmém kilometru. Běželi se vykoupat do moře.

Stopy na pláži
Běh podél po pláži

Běhání v Albánii? Ano či ne?

Za 14 dní jsem naběhal 140km. Čekal jsem to lepší, ale je to právě jinakost a to neočekávané co v nás zůstane. Pokud se rozhodneš taky vyběhnout po vlastních stezkách, ber s sebou pepřový sprej. Špatné nemusí být ani piškoty. Hodíš je mezi dotírající psi a oni se poštěkají mezi sebou. Pořád lepší, než být jejich zájmem právě ty. No a pokud na psi nenarazíš, tak máš svačinku.

Nabitý mobil není určitě taky od věci – přidej si do něj 500 Leků (100 Kč). Zdaleka ne všude lze platit kartou, takže hotovost přijde vhod. Cola 30 Kč, káva 15 Kč, croissant 15 Kč, chleba 12 Kč, voda 12 Kč. Vyběhl bych tedy znovu? Určitě. Lákají mě totiž ty výše odkazované závody. Ber to třeba jako tip na fajn dovolenou.

mapa Albánie trasa
největší navštívená místa