Porto – V květnu 2020 kupujeme letenky a startovné na listopadový Porto maraton. To kvůli tomu, aby za dva týdny mohl dojít email, že je závod zrušen. Startovné se automaticky přesouvá na rok 2021. A co jako máme dělat s těmi letenkami? Prý sorry jako. Nezačalo to dobře. Jak charakteristické pro rok 2020… Naštěstí covid udeří v plné síle, let do Porta je zrušen a peníze vráceny. Optimismus přináší rok následující. Léto 2021 fičí v plném proudu (ne už tak naše forma). Kupujeme letenky. To kvůli tomu, aby za dva měsíce mohl dojít email, že je let zrušen. Už zase to sorry jako. Necháváme vše osudu a do třetice kupujeme letenky dva týdny před odletem. Příliš tomu nevěříme a čekáme, že se zase něco posere. Neposralo. Letíme a budeme se trápit.
Na letiště Krakow přijíždím s Martinem Popkem a Jirkou Bystřičanem kolem desáté hodiny. Je čtvrtek 4.11. a máme dost času na to si dát před odletem ke snídani míchané vejce na špeku, které přelijeme pšeničným pivem. To čekání hned rychleji ubíhá. Odlétáme v pravé poledne. Ryanair mě při check-in vylosoval sedadlo 1A. Užívám si tak nevídaného komfortu hned u východu. Tak nějak ale tuším, že bych tuto “štědrost” ocenil až při zpáteční cestě z maratonu. Let trvá něco přes tři hodiny. Netrvá to dlouho a už přistáváme na letišti Francisco Sá Carneiro. Měli jsme tak více štěstí než bývalý portugalský premiér, který zahynul při leteckém neštěstí v roce 1980.
Vítá nás modré nebe, slunce nad hlavou a příjemných 16°C. Co více si přát. Snad jen najít metro, tedy spíše tramvaj a vyrazit na hotel se ubytovat. Tohle zvládáme bez problémů. Cesta zabere zhruba 20 minut než vystoupíme na zastávce Brito Capello. Hned za rohem na nás čeká Hotel Del Rei. Poloha je klíčová – zhruba kilometr od startu/cíle maratonu a asi 200m od moře. Bereme klíče, tedy kartu, od pokoje a vybalujeme.
Cestujeme bez ženských, takže nám to trvá asi minutu. Žene nás hlad. Vyrážíme do nedalekého bistra. Musíme vyzkoušet Francesinhu. Tohle jídlo vzniklo právě v Portu a rychle se rozšířilo do celého Portugalska. Jedná se o vrstvený sendvič z toustového chleba plněný steakem, několika druhy uzeniny, okurkou a vejcem. Navrch se pokládá plátek sýra a vše se zalije teplou, lehce pikantní omáčkou z rajčat, brandy a piva. Aby toho nebylo málo, podává se tento sytý pokrm s hranolky.
Objem a hutnost pokrmu jsme mírně podcenili. Horko těžko jsme do sebe soukali ten druhý půllitr piva Super Bock. Dostali jsem se tak pod mírný tlak. Dnes ještě musíme vyzvednout startovní čísla. Výdej je do 19 hod a tak nějak tušíme, že to bude na knap. Vydat se musíme do centra, které je vzdálené asi deset kilometrů. Jedeme metrem do stanice Trindade a od tama to bude necelé dva kiláky pěšky. Díky mapám v mobilu kličkujeme v úzkých uličkách a v časovém limitu přicházíme do Centro de Congressos da Alfândega. Budovy, které jsou historickou celnicí tohoto přístavního města dnes hostí sportovce mnoha zemí.
Prokazujeme se platným očkováním/testem, změří nám teplotu, ukážeme pasy a pak už můžeme každý pro své startovní číslo. Jde to rychle, bereme co jsme dostali, proběhneme expo a mizíme do centra. Brouzdáme si to po nábřeží podél řeky Douro. Přestože je turistická sezóna u konce, město je plné lidí, pouliční umělci předvádí co umí a bary a restaurace praskají ve švech. Po několika marných pokusech to vzdáváme, kupujeme pivo a víno (jak jinak než portské) a jdeme na autobus. Číslo 500 nás odveze prakticky až skoro na hotel.
Deset kilometrů podél řeky uběhne podstatně rychleji, než těch deset co tady poběžíme v neděli. Ta je však ještě daleko, noc je ještě mladá, takže jdeme do baru. Bereme ten co leží přímo na pláži. Zkoušíme portské v kombinaci s kávou se šlehačkou. Ustojíme i tohle. Na pokoji pak vypijeme další láhev portského a jdeme spát. Únava je znát.
Ráno nás budí křik racků. Snídaně má být až v 7:30 místního času, dost pozdě na to, aby šlo spát. S Jirkou vyrazím tedy k moři nasát trošku atmosféru přímořského města. Dnes si ho totiž moc neužijeme. Čeká nás celodenní výlet po vinicích, či spíše, vinařstvích, které dělají portské víno.
Po snídani tak rychle na metro směr nám již známá stanice Trindade. Tam máme sraz s průvodcem. Po chvíli se opravdu potkáváme, skáčeme do auta a vítáme se s belgickým a australským párem a samotnou Italkou. Na uvítanou nás čeká ta nudná část – hodinu a půl dlouhý přejezd do prvního vinařství. Pauza na kafe a neustálé vyprávění o tom co vidíme kolem sebe udělá cestu snesitelnou.
Přesto jsme všichni rádi, když nás minivan vyhodí v Quinta do Tedo. O co méně věnujeme teorii, o to více si užijeme praktickou část. Zejména bílé portské nás mile překvapí. Dostali jsme slinu. Naštěstí ten další přejezd není dlouhý. Po čtvrt hodině přijíždíme do ospalého městečka Pinhão, které leží na březích řeky Douro nad kterou se vypínají v okolních svazích vinice. Díky přehradě je tato řeka již bez problémů splavná a i my si tak můžeme vychutnat asi hodinovou plavbu pod vinicemi. Důležitější však je bar v přístavišti.
Dáme presso, sladký pastel de nata a dvojku červeného. Sluníčko svítí, všude klid a pohoda. Mohlo by to trvat déle, ale kapitán byl proti. Nasedáme na elektrickou bárku v kopii původních lodí, které převážely sudy s vínem do Porta a vnímáme krásu okolí. Inspirovat se necháme australským párem, který přinesl láhev vína. Kupujeme také jednu. Hladinku je třeba si držet i nad hladinou. Hodina byla tak akorát. Čas oběda se totiž blíží. Ten máme domluven v místní restauraci. Grilovaná ryba a pár lahví vína. Konverzace se stává snadná i pro anglicky nemluvící.
Nic netrvá věčně, a tak musíme zvednout kotvy. Čeká nás ještě jedno vinařství, jehož název jsem zapomněl. A není to vůbec škoda. Provází tam divný frajírek, který nalévá ještě divnější dávky vína. Zklamal nás, a tak si kupujeme další láhev. Lijeme si sami. Ostatní národnosti v autě nám přestávají věřit, že zítra opravdu běžíme. Cesta domů trvá stejně dlouho, ale subjektivně je mnohem kratší. Alkohol přenáší v čase.
Vystupujeme tam, kde jsme ráno nastoupili a metrem přejíždíme do čtvrti Matosinhos, kde máme hotel. Čas večeře nás zažene do jedné z mnoha restaurací. Začneme s lahví vína. No a k jídlu? Jsme u moře, takže je jasné, že si dáme nějaké místní potvory. Co to bylo přesně si nikdo z nás již nepamatuje. Možná je to dobře. Pamatujeme si však příjemnou obsluhu, která na závěr přinesla ledově nachlazený zásobník. To co z toho teklo bylo moc dobré a silné. U jedné jsme nevydrželi. Sakra. To už je deset? Přesouváme se na pokoj a zkoušíme jestli to bílé portské je stejně tak dobré jako to na vinici…
Porto maraton startuje
Neděle. Den D. Porto Maraton. Důvod, proč jsme tady. Proč jen mám pocit, že se na dnešek moc netěším? Stres není na místě. Osobák co mám 3:31 hod je jasné, že dnes atakovat nebudu. Na vině není víno, ale zcela zanedbaná příprava. Chybí objem a chybí rychlost. Do toho trápení od dubna se zánětem šlach v chodidle. Dva týdny před odjezdem se opět rozjel naplno. Korelace s covid vlnou je zcela náhodná.
Start je v devět hodin, takže stihneme v pohodě i snídani. Pak už jen připnout číslo, zavázat boty, loknout si portského a můžeme vyrazit. Martin je o kus veselejší. Čeká ho dnes desítka, místo původních patnácti. Já s Jirkou se budu trápit o dost déle. Před hotelem se napojíme mezi ostatní běžce a jdeme směrem k moři. Tam někde u takové divné paraboly či rybářské sítě ve 3D to začne.
Dle svého přiděleného startovního koridoru tuším, že jsem měl plány být v tuto dobu výkonnostně někde jinde. No tedy před rokem v tuto dobu. Dobrovolně se tak sunu o úroveň zpět. Přesně v devět vyrazíme s Jirkou společně. Tour de Porto maraton může začít. Tedy spíše High way to hell. Pokud to nehráli na startu, tak měli. Pro mě.
Na maratonskou vzdálenost nás celkem vyrazilo 1975 běžců. První kilometry byly tak motání se mezi ostatními. Dobré k tomu nepřepálit start. Po prvních třech kilometrech probíháme zase kolem startu a šineme si to směrem k hotelu. Poprvé přebíháme řeku a poprvé vidím někde na sedmém kilometru čelo závodu. Jasně že v protisměru. Někde mezi nimi tam byl. Zablon Chumba z Keni, který ještě neví, že vyhraje v čase 2:08:58 hod. Mě v tuto chvíli ještě chybí asi pět kiláků na to, se dostat na stejnou vzdálenost jako Zablon. Takže makám a já pro změnu ještě nevím, že tato chvíle je asi ta poslední, kdy si to užívám.
Pozoruji obrovské nákladní jeřáby a ještě větší lodě, které čekají na naložení. O kousek dále do rytmu bubnuje místní kapela a svoji parádu předvádí také sbor dobrovolných hasičů. Všechny auta mají před stanicí, majáky blikají a povzbuzují slovem i sirénou. Po otočce si tohle užiji ještě jednou. Konečně jsem v místě, kde jsem potkal ty kluky z Keni. O dalších pět kilometrů dál budu jen pár desítek metrů od našeho hotelu. Nemůžu říci, že by mě to nenapadlo. Martin se tam už někde válí na posteli. Lákavá představa. Aúúúú. Půlmaratonem proběhnu v čase 1:55 hod. Špatný. Ještě špatnější je však to, jak se cítím. Někde o kousek dál vidím ty černé kluky, jak finišují do cíle. Závist je lidská. Mě čeká ještě deset kilometrů směrem do historického centra a pak deset zpět.
Hledám si pozitiva. Třeba to, že město uvidím za denního světla. Tohle to je strašně fajn, protože počasí je úplně ideální. Deprimuje mě jen to, že tudy budu muset běžet zase zpět. Přestože běžím s kompresním návlekem CEP na chodidle zmírňující zánět oné šlachy, mám pocit, že to byl pouhý reklamní klam. Nebo toho noha už má opravdu dost. Každý dopad bolí více než ten předchozí a dlažební kostky noze vůbec neuleví. Mám silně vyvinutou slabou vůli a hledám důvod běžet dál. Zkusím doběhnout alespoň pod most, pak pod druhý a třetí a tam na třicátém kilometru to vnitřně vzdávám. Na občerstvovačce beru banán, ionťák a nějakou přesnídávku a čerpám potřebné palivo. Doběhl jsem až sem, ale zpět to dojdu.
Po chvíli mě dobíhá Jirka a já se ho snažím držet. Vydržím to asi kilometr a pak opět zvolním. Kulhám jak válečný invalida, ale tedy v centru se je na co dívat. Jsem vlastně rád, že tady jsem. Ne každý má tuto možnost. Tak proč si to neužít. Kilometry se vlečou. Děsně se vlečou, ale vím, že všechno má svůj konec. Poslední kilometr do cíle. Chytám se jednoho mladého Portugalce jménem Vasco a ten kilák odběhneme spolu. Chvíli táhnu já ho, potom on mě. Do cíle to dáme společně a nebýt to chlap tak se snad i chytneme v cíli za ruce. Chvíle slávy na červeném koberci nám byla ale uvzata. Nějaký jiný týpek, o kterého jsem málem zakopl, tam poklekl před svou nastávající a požádal ji o ruku. Budiž jim to přáno.
Náladu v cíli mě zvedl stánek s pivem Super Bock. Beru dva kusy, jedno světlé na žízeň a druhé červené na chuť. S Vascem a Jirkou si připijeme. Máme na co. Čas 4:42 hod je přesně 71 minut za mým osobákem. Jirka si však zaběhl osobák a i Martin na desítce potěšil sám sebe. Tohle ještě dnes oslavíme.
Včil už nás čeká přesun na hotel. Cíl bych trochu jinde než start, takže jsme museli opět s díky využít mapy.cz pro správné nasměrování k cíli. Každý metr navíc by byl draze vykoupen. Trvá to nekonečně dlouho, ale na hotel nakonec dorazíme. Sprcha je slastná a bodne i další lahváč toho červeného pivka. Energie dočerpána. S Jirkou vyrážíme do nedalekého bistra, Zasloužíme si presso a sladkou dobrotu k tomu.
Tam přečkáme asi hodinu, než se Martin vrátí z centra. Čas využil na další prohlídku města. Odpouštíme mu tu dopitou láhev portského a vyrážíme si společně užít západ slunce. Pak už je čas na večeři. Cestou z cíle jsme našli jednu pěknou hospůdku, takže jdeme na jistotu. Čeká nás tam María, která doporučí a ukáže co všechno musíme ochutnat. Bylo to zase velké obžérství sdílené večeře – zkusili jsme od každého trochu. Dokonce došlo i na ten portonic – portské s tonikem. Po jídle už rovnou na hotel. Ráno nás čeká budíček ve čtyři a snad i taxi, které nás odveze na letiště. Díky Porto, bylo to nezapomenutelné