Velká Fatra – Turiec trail – (41 km, 1600 m) – Horský maraton přes Velkou Fatru? Kdo by to nechtěl zažít? Narazit na tento běh pod názvem Turiec trail v den ukončení registrací je takřka znamení. Ve středu platím registraci a v neděli jedu. Přijde mi to jako včera, kdy jsem se na tomto pohoří trápil “natěžko” s báglem na zádech. Tehdy mě opravdu nenapadlo, že za osmnáct let poletím po hřebeni jako vítr. Co na tom, že v neděli bylo takřka bezvětří a jednalo se pouze o část hřebene. Zážitek i tak stál za to.
Budíček zazvoní v neděli ve 4:30. Deset minut potřebuji na neohrabané nasazení kontaktních čoček. Zkoušel jsem to s němi při běhu zatím jen jednou na pohodové desítce. Trošku risk si je vzít podruhé (potřetí vůbec) a rovnou na takovou akci. Uvidíme. Nasazeno. První předpoklad úspěchu splněn. Sedám do auta a z rádia se ozve píseň Karla Zicha “Měla na očích brýle” Tak nevím, jestli bych ty čočky ještě neměl přehodnotit 😊
Cesta do osady Gader u Blatnice trvá něco přes dvě hodiny. Do startu zbývá hodina, takže dost času na to v klidu vyzvednout startovní číslo a nabalit vše potřebné i nepotřebné. Ten základ jsem si “úhledně” nachystal již den předem.
V povinné výbavě jsou třeba rukavice a čepice. Začínám se bát co nás “tam” čeká. Zazní poslední instrukce před startem.
Je přesně 9:00 když trubač zatroubí. To znamená jediné. Start. Blatnickou dolinou vyběhne čtyřicet čtyři nadšenců na trasu dlouhou něco málo přes čtyřicet kilometrů. Čeká nás převýšení 1600 m. Teoreticky pohoda.
Prvních šest kilometrů vede pozvolna nahoru. Vybíhám tempem silničního maratonu. Plíce brzy poznají, že tady jsme v horách a vydávají nohám jasný pokyn. Zpomal. Přibíhám do místa, kde se spojují rakytovské doliny a za sebou nechávám 250 m výškových metrů. Silnice končí a začíná trail.
Cesta vede vzhůru po žluté na Úbočie Malého Rakytova. Cesta pouhý kilometr, ale přes 300 m převýšení. Hodinky odpípnou osmý kilometr v tempu 22:35 min/km. To už není ani chůze. To je plazení. Zpocený jsem jako kdybych spadl do potoka. Chvílemi se mě zatmí před očima. Musím zastavit. Aspoň na chvíli.
Nahoře už ale prosvítá “vrchol”. Jsem tu. Ne nadlouho. Vrchol jen překročím. Další kroky tak vedou zákonitě dolů do Veľké skalné doliny. Všude kolem je bukový les. Listí pod nohami pamatuje ještě Mečiara. Brodím se v něm po kotníky, místy po kolena. Kdo má štěstí, narazí na bludný kořen či skálu. Aspoň je šance spadnout do měkkého. Následuje asi tříkilometrová vložka po silnici. Nohy můžou konečně zase běžet. Nic však netrvá věčně. Cesta se po chvíli stáčí zase nahoru a začínám stoupat až na Košařisko. Tam už to znám. Tam je ta lesní cesta, která vede až na horský hotel Kráľova Studňa. A tam je ta první občerstvovací stanice. Nos už větří a žaludek se těší. Netrvá dlouho a objeví se travnaté pláně Velké Fatry. A nakonec i hotel.
Obědové menu je prosté. Kola, meloun, cukr, sůl a tyčinka. Spěchám dál. Ne kvůli tomu, že jsem v závodě, ale protože se už těším na hřeben. Dneska ty panorámata prostě budou.
Chybí pár desítek výškových metrů. Cesta vede kolem pramene. Vodou nepohrdnu a vymáchám tam hlavu i s čepicí. A začínám fotit.
Hned vedle je Kráľova skala a vpravo od ní se táhne hlavní hřeben. Chvíli běžím, chvíli jdu a často fotím. Přede mnou je první vrchol. Krížna (1574 m).
Místo, kde se sbíhají celkem čtyři hřebeny. Z dálky už vidím vysílač a kamennou mohylu. Netrvá dlouho a jsem tam. Hřeben je dosažen. Nalevo vidím další vrchol Ostredok (1596m).
Cíl a směr je tedy jasný. Tato část cesty je ta “nej”. Výhledy jsou všude kolem a cesta se příjemně vlní po hřebenu.
To se však nedá říci o cestě, která vede z Ostredku dolů na Drobkov. Sešup začíná nenápadně. Do sedla to je příjemný seběh.
Je čas se s hřebenem rozloučit posledním pohledem. Lesní část už je prudce dolů. Předchozí deštivé dny nám tady zanechaly pěknou výzvu. Podle stop rychlejších závodníků vidím, že né každý to bral pouze po nohách. Pár lidí to sklouzlo po prdeli. Měl jsem stejné štěstí. V jednom místě se drobně zabahním i já. Netrvá dlouho a jsem dole. Drobkov = další občerstvovačka. S díky přijímám jen kolu a mizím dál. Teď už to bude nekonečné pozvolné klesání do místa startu. Nekonečných 12 km. Cesta povede Gaderskou dolinou, kde je opravdu na co se dívat.
Tedy kdyby byla chuť. Mokré oblečení dělá na mokrém těle divy. Četl jsem o tom, ale nikdy to nezažil. Až dnes.
Wikipedie mluví o definici tření následovně: Jako tření označujeme vznik tečné síly ve styčné ploše mezi dvěma tělesy. Vznik sil ve styčné ploše mezi dvěma pevnými tělesy nazýváme smykovým třením. Tečná třecí síla je reakcí na tečnou složku sil působících na těleso a působí vždy proti směru vzájemného pohybu. Práce potřebná k překonání této síly se mění převážně v teplo.
Lépe bych to neřekl. Nač se ale učit z definic, když nejlépe si zapamatujeme vlastní prožitek. Prožíval jsem to posledních dvanáct kilometrů. A opravdu nezapomenu. Možná i tohle přispělo k tomu, že ideální trasu na běh byl člověk nuceně protrpěl. Posledních pět kilometrů však bylo ještě méně příjemných díky velkému davu výletníků, kteří se pustili na prozkoumání doliny na elektro koloběžkách z místní půjčovny. Nastala kličkovaná. Indiánským během jsem to však zvládl. Do cíle jsem dorazil za 5:42 hod. od startu. První určitě nejsem, takže pásku úspěšně obíhám 🙂
Po proběhnutí cíle to má člověk většinou za sebou. Tady ne. Nastala kontrola povinné výbavy. Termo fólie, rukavice, píšťalka, obvaz, bunda, … vše jsem měl. Byli ovšem i tací, kteří neměli. Za “odměnu” dostali půlhodinovou penalizaci. Já jsem za odměnu dostal něco jiného. Objevil jsem stánek s jídlem.
Beru chleba se škvarkovou pomazánkou, pagáč, koláč, meloun a spolu s nealko pivem odcházím na lavičku to všechno sníst. K tomu ještě dostanu neodolatelnou nabídku na guláš, který tady od rána vařili v kotlíku. K němu se prý však musí vypít deci slivovice. Beru ji jako lék. Vypiji to do dna a zaliji gulášem.
A teď už je opravdu čas jít. Kousek od auta hučí horský potok. Sundám oblečení a lehnu do proudu ledové vody. Uleví se unaveným nohám a odvede se to teplo, které vzniklo prací, která musela být vynaložena pro překonání tečné třecí síly. Kolemjdoucí jen marně kroutí hlavou.
Prožít výše uvedené může v podstatě každý. Stačí mít trochu natrénováno. Hlavní ale je narazit na partu skvělých organizátorů a dobrovolníků. Bez jejich pomoci by byla radost pouze poloviční. Díky.
