Jeseníky – Jesenický maraton je trailový závod, který vede z Ramzové přes Červenohorské sedlo až na sedlo Skřítek. Část této trasy jsem si běžecky užil již v loňském roce v rámci RockPoint Horské výzvy Jeseníky. Několikrát jsem část této trasy prošel s batohem na zádech. Co mě však zatím chybělo, je projít úsek mezi Jelení studánkou a Skřítkem. Jde se tedy na to.
Na Skřítek přijíždím s Jirkou těsně před sedmou ráno. Z auta vytahujeme naházené věci, které úhledně přebalíme do běžecké vesty. Co vzít a co ne? Předpověď počasí hlásí na dnešní den ideální podmínky. Polojasno, 20°C a bezvětří. Beru tedy jen litr vody, šusťákovou vestu, hořčík a dva gely (které stejně nevyužiji).
Do ruky ještě běžecké hole Leki a můžeme vyrazit. Kam? Na autobus. O půl osmé začínají najíždět autobusy, které odvezou závodníky na start. Ty z maratonu na Ramzovou a ty, kteří jdou jen na půlmaraton zavezou na Červenohorské sedlo. Cesta tam i tam trvá cca 1 hodinu. Nafasuji městský autobus pro MHD. Mě to nevadí. Autobusu ano. Řidič mu vybral cestu z Rejchartic do Kopřivné. Díky nízkému profilu jsme nejednou pořádně odřeli zadek či předek. Naštěstí jsme projeli a dojeli do Ramzové.
U lanovky proběhla registrace, snad i nějaké úvodní pokyny a zanedlouho se dal had závodníků do pohybu směr les. Tož jsem se přidal.
Jesenický maraton startuje
Měl jsem za to, že se bude vybíhat, tedy vycházet, sjezdovkou. Řazení v lese na startu mě vyvedlo z omylu. Odpočítáme posledních deset sekund a vyrážíme vpřed. Z kopce. Kupodivu. Profil trati se však záhy obrátí. První tlačenice, a v podstatě i poslední, proběhne příznačně u Vražedného potoka. Přes něj vede úzká lávka. A závodníků je hodně. Kdo přeběhl, zapsal si malé nevýznamné vítězství, a mohl pokračovat. Do kopce. Jsem tu správně. Je to horský maraton. První stoupání mě dovedlo k Obřím skalám
Bude to chtít ještě kousek a nejprudší stoupání dnešního dne bude za mnou. To zní dobře. Zanedlouho tak dorážím na Šerák (1351 m). U chaty Jiřího je pár sudů s pitím.
Dávám pár hltů a vybíhám po červené na Červenohorské sedlo. Cesta vede přes vrch Keprník (1423 m) a Vřesovou studánku. Není to tak úplně dávno, co jsem tam v zimě bivakoval.
Čím blíže k sedlu, tím je cesta příjemnější. Na sedle mě čeká první občerstvovací stanice. A taky doslova hejno vos.
Vosy jsou úplně všude, na oplatcích, čokoládě, melounu, dokonce dloubou i do hořčíku. Na píchnutí jsem alergický, takže si do talíře hrábnu jen párkrát. Žranice se tentokrát nekoná. Do ruky beru oplatek, zbytek tyčinky a hroznový cukr a vyrážím dál.
Dalším záchytným bodem bude chata Švýcárna. Tam to je prý již bez vos. Opět se nejde přímou cestou po sjezdovce, ale bere se to oklikou. Stoupání tedy tak nebolí. Pozitivní je, že se blíží první polovina závodu. Dle teoretického propočtu to vypadá, že celkový limit závodu 6,5 hodiny bych měl stihnout. To přidává na klidu.
Cesta vede přes Výrovku a Malý Jezerník. Sem tam se začínají objevovat dřevěné chodníčky, které jsou fajným zpestřením.
Na Švýcárnu dorážím s jasným úkolem, a to se pořádně najíst. Na pití volím trojkombinaci pivo/voda/iont. A nebojím se ji ještě jednou zopakovat. Na jídlo beru zleva doprava, tak jak to leží. Čokoláda, hrozinky, tatranky, meloun i banán se solí. Než opustím tu oázu klidu tak naplním obě hrsti a chroupu ještě pár set dalších metrů.
Čelo závodu je dávno přede mnou. Ti nejlepší jsou už v cíli. Někdo bude asi i za mnou. V této fázi člověk závodí sám se sebou a s pár lidmi, které má okolo. Já předběhnu jeho. On potom mě. Pak zas já jeho a takto se to střídá. I tady si běžíme v pěti náš vlastní závod.
Mírné stoupání nás přivede na asfaltku, která vede na vrchol Praděd k vysílači. Po cestě proudí obrovské davy lidí. Pěšky, na kolech, koloběžkách, s kočárky,… Z letadla to musí připomínat malé mravenečky, kteří se ženou po cestičce sehnat něco k jídu. Mezi něma kličkují rychlejší jedinci se startovním číslem. Ti co míří nahoru o něco pomaleji, než ti co se nahoře otočí a spěchají na Ovčárnu.
Nedorazí však do mraveniště, ale k další občerstvovačce. Tam se podává dokonce polévka.
Zopakuji obžerství ze Švýcárny a pak už se spolu s jedním souputníkem z Frýdlantu vydávám vzhůru na Petrovy kameny.
Čeká nás poslední stoupání a pak už jen 10 km do cíle. Na tuhle část jsem se nejvíce těšil. Je to v podstatě rovinatá hřebenovka s výhledy na obě strany. Je to sice závod, ale byl by hřích to rychle proběhnout. Sem tam tedy zastavuji a fotím výhledy. Je taky docela možné, že už moc nemůžu a tak zastavuji, abych fotil 🙂
Sem tam se kolem mě mihnou rychlejší závodníci. Chvílemi se přidávám do vláčku a nechávám se trošku potáhnout. Alespoň je změna a cesta rychleji ubíhá.
Co jsem taky zjistil je fakt, že je dobré si před závodem přečíst propozice. Člověk by pak nebyl překvapen, že se na trati objeví ještě jedna občerstvovačka – na Jelení studánce. S díky využívám.
To asi ať dostaneme pořádnou chuť na špekáček z Potom už jen trošku nahoru na vrch Pecný (1330 m) a zase dolů na Ztracené kameny.
U vyhlídkového místa je cedule od organizátoů závodů s upozorněním “POZOR, zpomal”. Musím se smát, zpomalit už více nejde. Následuje prudký, asi 100m dlouhý, úsek klesání po kamenném poli.
A potom už jen mírné klesání cca 2km až do cíle. Čím se více blížím, tím nabírám na rychlosti. Do cíle na Skřítku dobíhám v čase 5:34:41 hod na konečném 199. místě z 283. Hodinky ukazují 41,7 km.
Řeklo se maraton, takže v rámci “výklusu” ještě obkroužím 500 m na parkovišti. 42,195km je to správné číslo pro dnešní den.
Převlékám se do suchého a jdu se posilnit zpět k cíli: kofola, klobása, pivo, borůvkové knedlíky a kafe. V uvedeném pořadí. Načasování ideální. Než to všechno zlikviduji, dobíhá Jirka. Ne dlouho na to vyrážíme zpět domů.
