“Sbohem, bratři, vím, že jdu na smrt, ale nebojím se jí. Statečný muž umře jednou, jen zbabělci umírají stokrát. Umřu s klidem, protože vím, že naše oběti nebyly marné.” Dozorci na něj poštvou vycvičené psy, kteří jeho tělo zaživa roztrhají. Stalo se tak přesně před 76 lety, 3. února 1944.
Strahovským stadionem zní tóny Sukova pochodu V nový život a Branou borců vstupuje na 30 tisíc sokolů. Začíná nejpůsobivější okamžik X. všesokolského sletu – a možná celé historie sokolského hnutí – sletová skladba „Přísaha republice“. Její autor, František Pecháček, byl mužem naplňujícím celým svým životem sokolské ideály.
Narodil se 15. února 1896 v Záhornici u Městce Králové. Většinu mládí ale strávil v Nové Pace, kde v místním Sokole vynikal nejprve jako cvičenec na nářadí a později i jako úspěšný cvičitel dorostu i mužů. Po 1. světové válce vstoupil do československé armády, stal se poddůstojníkem a vedl školu pro výcvik tělesné zdatnosti armády. Současně byl i cvičitelem karlínského Sokola. Stal se členem závodního družstva Československé obce sokolské, s nímž dosáhl řady mezinárodních úspěchů.
Po odchodu z armády se stal záhy cvičitelem a později i vedoucím stálých škol obce sokolské v Tyršově domě. Po okupaci českých zemí bezezbytku naplnil závěrečná slova jeho „Přísahy republice“: „Stojíme pevně, připraveni s novou silou za lepší příští své drahé vlasti i bojovat.“ Manželé Pecháčkovi skutečně bojovali. František se stal členem ilegální sokolské organizace Jindra, v níž zastával funkci zemského velitele pro Čechy. Podílel se na ukrývání parašutistů z Velké Británie i na přípravách atentátu na Heydricha. Po zatčení statečně odolával mučení. Jeho manželka Emílie byla zavražděna 26. ledna 1943 v Mauthausenu. František Pecháček zemřel na stejném místě 3. února 1944.
(Zdroj: Ústav pro studium totalitních režimů)