Přeskočit na obsah

Ivo Domanský – Pan Termínovka

V listopadu 2022 uplynulo deset let od úmrtí Iva Domanského (†74). Člověka, který byl největším běžeckým influencerem v době, která tohle slovo ještě neznala. Sám jsem ho nezažil. Odešel (vlastně odběhl) v době, kdy jsem místo běhání preferoval hospodu, bůček a pohyb maximálně autem. Proč o něm tedy psát?

Ivo Domanský
Ivo Domanský

Sám jsem s běháním začal až v roce 2016 ve svých 37 letech. Od té doby jsem pročetl hodně knih, článků i internetových diskusích a nešlo si nevšimnou jména Domanský. Vždy se mluvilo/psalo o tomto člověku s velkým respektem. Kdo to tedy byl Ivo Domanský? Dlouholetý vytrvalec, trenér, publicista, moderátor závodů, výkonný tajemník Sdružení organizátorů běžeckých závodů a především dobrá duše českého běhu. To jeho nadšení pro běh úplně sálá i rozhovoru s ním (najdeš na konci stránky).

Velice často byla za jménem Domanský slova Termínovka a Maratón. Právě tyto publikace neúnavně vydával až do své smrti. (vzorové číslo z roku 1975 si lze stáhnout níže). Dnes, v době internetu a online termínovek či termínovek v mobilu to vypadá jako pouhý strohý a trochu fádní text. Dnes ano. Přesto se jednalo o nezbytnou vývojovou etapu a základ na kterém staví i jeho následovníci. Pár týdnů před smrtí dorazil do redakce Behej.com. Chtěl se domluvit, aby termínovka pro 2013 byla již společnou prací nového média a staré doby. „To víte, příští rok mi bude pětasedmdesát a to už tady taky nemusím být,“ usmál se pak. Brali jsme to jako další z jeho pesimistických bonmotů, jakých ze sebe v posledních letech trousil spoustu. Tento se bohužel naplnil…

časopis Maratón - běhy mimo dráhu
Stáhni si Maratón BMD – číslo 7/1975

Co mě ve článcích překvapilo byl fakt, že se Ivo údajně se “všemi” běžci znal. Znal jejich osobáky, odkud pocházejí i jejich starosti. Úžasný. Hledal jsem tedy, jestli mu na jeho počest uspořádali přátelé nějaký pravidelný vzpomínkový běh. A narazil jsem na maraton ve Stromovce (nejstarší maraton v Čechách, letos 54. ročník), který se poslední roky běhá jako memoriál Ivo Domanského.

Letošní ročník byl však pár dní předem zrušen a vypadá, že natrvalo. Vedení Olympu Praha se nepohodlo s pořadatelem. Přesto ještě pár dní před samotným konáním akce vydal Olymp na svých stránkách článek Pražský maraton ve Stromovce má nového šéfa a staré dobré ideje Vyjádření Olympu si můžeš stáhnout zde. O pozadí nevím vůbec nic, přesto mě projev JUDr. Bc. Volfa, toho času ředitele Olympu, v podcastu Přes Příkop, nepřišel vůbec přívětivý. Chápu, že řídí organizaci profi atletů, kde hobby běžci nemají své místo. Je placen za zisk a tím jsou sportovní úspěchy reprezentace ČR. Přesto byla právě tohle skvělá příležitost jak uctít památku člověka, který běžce tak moc spojoval. Zasloužil by si to!


podcast pres prikop

Následující text je přepis rozhovoru, který vedl ve vlakovém kupé na cestě ze závodů Jiří Šoptenko s Ivem Domanským v roce 1998. Text vyšel v časopise Runholic, který Jirka vydával v letech 1996-1999. Kromě časopisů vyšly Jirkovi i knižní rozhovory Vlastík Zwiefelhofer. Legenda českého běhu (2014) a Robo Štefko (2018).

Jak vznikl časopis Maratón ?
Časopis vznikl v roce 1963. Tenkrát se sešlo několik lidi, hlavním iniciátorem vzniku byl tehdejší předseda maratónské komise při atletickém svazu Walter Bednář, úlohu prvního redaktora převzal Honza Čámský. Časopis se tehdy jmenoval výhradně Maratón a měl za cíl informovat maratónskou obec, která tehdy byla kolem 200 lidí v celé republice, tehdy bylo maratónů tolik co dnes, ale ne tolik běžců.
Časopis neměl charakter stálých rubrik, zahrnoval pouze výsledky a ty nejstručnější informace o běháni. Informace o tréninku tam moc nebylo, protože se tehdejší členové domnívali, že to bude dělat časopis Atletika a redigovat Alfréd Janecký. Maratón se snažil žahrnout všechny závody (dařilo se to, protože jich v té době bylo mnohem méně), ale nebyly tam výsledky do posledního místa, s tím jsem začal až já po roce 1970, tehdy odcházel z redakce dnes už dávno zesnulý maratónec Jan Čámský.

Jaká byla tehdejší forma časopisu?
V té době byl časopis klasicky cyklostylován na voskové blány. Byl to formát A4 (10-16 stran), časopis nevycházel měsíčně, ale tak 8x do roka.

Vycházela v té době termínovka?
V úvodních dobách ne, byla tu jen termínovka, která byla součásti oficiální atletické termínové listiny – postupně byla tendence, že by mělo něco vycházet samostatně. Zhruba kolem roku 1970 už taková stínová termínovka vycházela – pokud bych ještě ve svém archivu našel její původní rozsah, zdaleka se nepodobala té dnešní. Měla asi 6 stránek, byla velice stručná – byl tam vždycky datum, název akce. kilometráž, ročník závodu. Jednalo se většinou o silniční, přespolní a lesní běhy. Tehdy jich u nás byla dohromady sotva stovka. Termínovka však neobsahovala všechny závody, bylo na zásadě dobrovolnosti, jestli sám někdo informace o svých závodech poslal. V roce 1970 jsem úlohu prvního redaktora časopisu Maratón převzal já, kooptovali mě do maratónské komise a od té doby rediguji Maratón. letos je to 27. rok.

Je to již jedna lidská generace a mnoho generací atletických. V časopise se tak vystřídala jména lidi, kteří už dnes třeba nežiji nebo jsou v atletickém důchodu. Snažili jsme se, aby časopis nebyl informací jen o těch nejlepších, ve výsledkové a informativní části jsme se už od začátku zaměřili na běháni pro všechny a to je naše filozofie. O těch nejlepších se už, aktuálně píše ve velkých denících. Nezříkám se však toho, aby se někdy o těch nejlepších někdy něco psalo i v Maratónu.

Jakým vývojem procházela termínovka a Maratón v 70. letech a později?
Trvalo určitou dobu, než se mi podařilo vymyslet vhodný systém, koncem roku jsme napsali dopis pro jednotlivé organizátory s otázkou kdy, kde a jak se ten který závod bude konat a takhle takhle vlastně vznikla termínovka. Co se týkalo výsledků, tak jsem si říkal, že by bylo dobré podat informace všem co startovali. Dnes je situace trochu jiná a zdálo by se, že je to trochu zbytečné, protože spousta organizátorů má takové technické možnosti, že výsledky vytiskne hned na místě. Výsledky se ale dostaly jen k atletům, kteří na těch závodech byli a jak já říkám, atleti jsou už takoví, že se modlí ke „svatým” výsledkům a svým způsobem je i zajímá třeba i výsledek závodu, kde byli před rokem a letos nemohli být a tak nepokládám za úplně bezpředmětné uveřejňování kompletních výsledků nebo alespoň téměř kompletních (třeba u Běchovic to nejde a ani kdybychom měli závod ve kterém by běželo 5000 běžců by to nešlo. Takhle je to jedinečná informační a dokumentační služba a studnice. Snažíme se, ale někdy je to problém, protože počet závodu markantně vzrostl, účast kulminovala v roce 1985, pak se do roku 1989 trochu snižovala, ale jen nepatrně. Po roce 1990 nastal pokles závodů o 1/4 a klesl počet běžců o 1/3. Ačkoliv naše běžecké hnutí v masové sféře nikdy nikdo nedotoval a nikdo tomu nedělal zvláštní propagaci, tak běh sám o sobě v sobě nějaké fluidum nebo životaschopnost má, protože od roku 1995 jsme pozorovali opětovné zvyšováni počtu účastníků a tenhle trend pokračoval i v loňském roce, při dobře organizovaných závodech zaznamenáváme vzrůst účasti o 10% oproti loňsku a předloňsku. Třeba u loňských Běchovic byl oproti roku 1995 velký nárůst počtu běžců (nepočítám rok 1996, protože to byl 100. ročník). Totéž jsme viděli loni u Kunratické, kde pořadatelé v předprezentaci po 5 letech vyprodali všechna mužská čísla.

Od poloviny 70. let už měla termínovka filozofii co dnes a bylo v ní prakticky všechno – obesílali jsme i závody přípravné, které pořádali lyžaři, veslaři a vodáci – některé dodnes zůstaly, některé zanikly, zejména ty lyžařské. Hlavně jsme se snažili, aby nezanikly závody, které pořádaly atletické oddíly, kvalitní organizátoři mimo atletické oddíly a všechny další složky. Do roku 1989 se na pořádáni některých závodů podílel i svaz mládeže a odbory, dost jich ubylo, některé z těchto závodů však nezanikly, jen změnily název a organizaci, která závody pořádala formálně. Někteří z těch kluků, kteří dříve bývali funkcionáři ve svazu mládeže jsou dnes třeba v zastupitelstvu a snaží se závod pro obec udržet.

S Maratónem jsme v polovině 70. let přešli na zmenšeninu – formát A5, z důvodu toho, že to přesahovalo množnosti, formát A4 nestačil, to by musel být 50 stránkový časopis, což kvůli papíru a ceně nejde. Občas se najde někdo, kdo mi napíše : “Proč to děláte tak malým písmem?”. V této chvíli nejsme schopni dát časopis do nějakého většího formátu, přinejhorším se to dá číst brýlemi. Snažíme se, aby Maratón BMD vycházel kromě prázdnin, kdy vychází dvojčíslo 11x ročně + termínovka , která je v uvozovkách 12. a nejtěžším číslem na zpracováni a vychází většinou v únoru nebo březnu a k ní ještě normální číslo. Nejvíce práce tedy máme od září, kdy začínáme shánět podklady pro termínovku (přitom jedou další čísla) až do března, když, ji zpracujeme, napíšeme, dostaneme z tiskárny a vyexpedujeme. Termínovka byla vždycky součástí Maratónu, kdokoliv měl zaplacené roční předplatné měl automaticky nárok na termínovku. Ostatní si ji mohli koupit zvlášť, takže termínovka má vetší náklad.

Jaký tým lidí se podílí a podílel na vydáváni časopisu Maratón BMD?
Mám dobré spolupracovníky v oblasti statistiky — ve Švýcarsku známého Tondu Hejdu (emigrant po roce 1968), ve Friebourgu – který některým našim klukům dělá zaprvé manažera, ale v dobách kdy se nedalo moc vyjíždět se o ty lidi i staral. Dneska ho vidí všichni jen jako manažera, ale on je také někdo, kdo našim lidem pomáhá. Nechci se tím chlubit, ale i v dobách, kdy všichni věděli, že Tonda je emigrant, tak materiály od něj vycházely v Maratónu a pod tím bylo napsáno Antonín Hejda – Friebourg. Asi to u nás s tou totalitou tak hrozný nebylo, protože mě za to nikdo nezatkl a ani se mi nikdy nic nestalo. Mám i známého, který mi dopisuje z Polska (Henryk Pascal), výsledky mi posílá i jeden Francouz (Yves), který mi posílá výsledky ze zajímavých závodů ve Francii. Z domácích spolupracovníků bych chtěl jmenovat Karla Bláhu, kterého si cením pro originalitu jeho názorů i když ne se vším souhlasím, já ale říkám, že každá má právo aby se vyjádřil. Posun vpřed znamenaly i materiály Haralda Hudáka – dnes už píše své vlastní materiály a zkušenosti, za začátku dělal velice kvalitní anglické překlady. Spolupracovala s námi i Věra Vergeinerová (Francouzka), ta už ale dlouho neběhá, která mi překládala z Francouzštiny v době kdy vycházel Spiridon Noela Taminiho.

Pak jsou dalšími spolupracovníky tzv. moji statistici, kteří mají za úkol zpracovávat roční tabulky (to už bych nestíhal) maratónu, půlmaratónu, dříve běhu na 25 km, u veteránů 20 a 25 km, protože ti veteráni se rádi čtou. Tohle mi dělají čtenáři, kteří se ktomu dobrovolně přihlásili, dělají to dobře a jejich jedinou odměnou je, že odebírají Maratón zadarmo, jinak je nehonoruji. Jinak někteří organizátoři, kteří mi posílají výsledky se naučili posílat mi k nim třeba i 10 řádkový nebo půlstránkový komentář. Když je to šikovné napsané a mám v Maratónu místo tak to vezmu celé, jinak to trochu zkrátím a přidám k tomu výsledky.

Během dvou let bych viděl jako další krok zavedeni počítačové sazby, ono to skutečně práci ulehčí i když to také určité mouchy. Časopis tiskne Olympia v Praze, i když víme, že nepatří mezi nejlevnější tiskárny. Tiskárně platíme měsíčně na fakturu za tisk kolem 13 500 Kč (1600 kusů). Mohl bych si to nechat tiknout někde na kraji Čech třeba za 11 000 Kč, ale neměl bych zaručenou kvalitu jako u Olympie. A také bych nechtěl platit hotově, protože tam je riziko daňového úniku a člověk se může dostat do finančních malérů. Maratón je vydáván jako časopis sdruženi organizátorů běžeckých závodil České republiky, což je neziskové občanské veřejně prospěšné sdruženi, které vzniklo (a to bych si kladl za poměrně velký úspěch i když ne za pýchu) už březnu 1990 a 1. června 1990 už nám ministerstvo vnitra, civilně správní úsek schválil stanovy, takže my jsme vlastně velmi staré sdružení. Starali jsme se chod časopisu už od doby, když jsme tušili, že začínají velké změny a se starou formou by to nešlo. Z toho vyplývá, že našimi členy jsou kolektivní organizátoři, což jsou řádní členové a pak jsou to tzv. přispívající členové a tím je každý kdo odebírá Maratón. Jsou to fyzické osoby a to nám napomáhá udržet čistotu účtu. My nevytahujeme z lidí nějaké peníze na zisk, protože členský příspěvek rovná se předplatnému Maratónu + termínovky. Toto je ve stručnosti velice hrubě načrtnutá mechanika existence Maratónu BMD.

Jak vypadá Zpracováni Maratónu BMD kolik času mu věnujete měsíčně?
Bylo by to těžké, kdybych neměl zkušenosti a neznal jména závodníků, zkratky klubů o kterých se domnívám, že jim lidé rozumějí. Nechceme však přecházet na kódy názvu klubů jako je to v některých jiných sportech. Dále musím sehnat výsledky, zpracovat je tak, aby se daly přepisovat, přepsat je na elektrickém psacím stroji, i když vím, že jsou počítače, ale možná se na to chystáme. My se ale nechceme dostat do závislosti, do dluhů, do problému ani vzhledem k finančním úřadům ani vzhledem k závodníkům. Vím, že počítač má některé neskonalé výhody, ale zatím jsme tento poslední krok nemohli udělat, ale věřím tomu, že se toho ještě dočkám. Při expedici mi pomáhají dvě brigádnice, to musí být ze dne na den. Když dostanu časopis z tiskárny, musím ho mít připravený na expedici do 48 hodin. Časopis dostávám sešitý, ale musím na něj nalepit adresové štítky, případně do toho nacpat nějaké propozice. Musím u toho být a říct jim co mají kam dál. Dělají to jedno odpoledne v měsíci a jde o lepení, skládáni, přelepováni , všechno 1600x a je to dost velká práce. Další placenou sílu si nemohu dovolit. Jsem tajemníkem rady sdružení a současně mám kumulovanou funkci redaktora časopisu a právě od předloňského roku, kdy jsem převzal po doktoru Bednářovi z ÚRA administrativní řízení tak jsem se rozhodl, i když mě někteří lidé varovali, že už nebudu pak moct časopis vydávat, vzít si pod vlastní patronaci také sledováni evidence čtenářů, její rozvoj a v neposlední řadě také sledování plateb. Tohle všechno se mi daří zvládnout na úkor vlastního času na běháni. Pokud bych nebyl redaktor na volné noze (který se vedle toho, že něco malého dostává jako odměnu za redakci) a nepsal pro další agentury, tak bych se z toho neuživil ani zlomkem. Protože jsem skromný člověk, který nehledá tisíce a tisíce, tak dokážu i s tím relativně malým množstvím hospodařit. Možná spíše hospodařit než vyžít – já bych se nechtěl také úplně omezovat, abych si říkal jestli si koupit jogurt bílý nebo barevný. Je to možná i tím, že člověk už je starší, ale chápu, že třeba mladá rodina, která si zařizuje život potřebuje pěněz mnohem více. Na to běžné živobytí si vydělám a i když mi to vzalo strašnou spoustu času, tak toho naprosto nelituji. Po roce 2002 bych se chtěl stát tím, komu se tiká poradce.

Těžko se dá ale přesně určit kolik času časopisu věnuji, jsou dny, kdy si k tomu ráno v 10 hodin sednu a skončím v 11 hodin večer, v té době nepřetržitě píšu. Nebo zase naopak, konec roku je doba, kdy sleduji platby. Máme agendu na samolepky se jmény, to nám jednou měsíčně vyjíždí jehličková tiskárna.

Nemůžu si dovolit, abych odpočíval déle než 14 dní s výjimkou léta, to ale před tím musím dělat jako brok, abych neměl žádné resty a mohl jet na dovolenou – loni jsem byl v Íránu a před třemi lety měsíc v Africe. Předtím musím dost práce udělat dopředu a když se vrátím, musím zase všechno dohnat. Během posledních 2 let a to už čtenáři možná poznali jsme se dostali do předstihu, dříve např. říjnové číslo vycházelo koncem října nebo začátkem listopadu, což znamenalo, že výsledky byly otišťovány až třeba po 4 měsících. Loni se podařilo, aby říjnové číslo vyšlo už koncem září, 22.října listopadové a 24. listopadu prosincové. Mohl jsem si tak dovolit, že novoroční PF bylo v Čísle 1, protože vyšlo kolem Nového roku. Tohle se nám podařilo a to jsme rádi, protože se nám zkrátil interval mezi konáním závodu a otištěním výsledků.

Každý rok končí s předplatným zhruba 10% lidí, ale zase dalších 10% začíná. Před 3 lety bylo asi 1300 odberatelů, v současné době jich je 1560, čímž si myslím, že neprozrazuji něco co bych neměl, je to prostě fakt. Časopis přestávají odebírat převážné lidé, kteří končí se závoděním. Někteří z nich mi dokonce píší, že by nad tím zbytečně plakali, doslova a do písmene. Pro ně byl běh kus života a proto už Maratón nemůžou odebírat, ale jsou nás ochotni jednorázové podporovat a třeba přispět na fond, třeba stovkou. Já jsem jim poděkoval a řekl, že ne, že sice jsme chudí, ale takhle chudí ne, že nepotřebujeme nějaké milodary ani formou nadací. Pokud o Maratón BMD lidé budou mít zájem, tak časopis bude. Po několika letech práce šéfredaktora jsem se rozhodl změnit i když na to v té době byla v komisi určitá opozice, název časopisu na Maratón – Běhy mimo dráhu. Já už jsem trošku pragmatik životem. Stávalo se, že když jsem někoho oslovil, tak mi odpověděl -„Časopis Maratón? Ale já maratón neběhám” Neuvědomili si, že je to časopis i pro jiné běžce. I když je slovo maratón magické, přejmenovali jsme časopis na BMD – Maratón – bylo to kolem roku 1980. Lhal bych, kdybych říkal, že časopis píši jen já. Píší ho ty desítky spolupracovníků, kteří mi dodávají výsledky. Dneska znám od vidění a z dopisování 2/3 organizátorů -já jim napíšu o výsledky a až na malé výjimky mi je všichni pošlou. Když mi někdo nepošle výsledky do 3 týdnů sám os sebe, píši mu urgenci, kterou mám předtištěnou: „Vážený příteli, rádi bychom uveřejnili výsledky vašeho běhu (muži, ženy a veteráni) v našem časopise a tím váš závod bezplatně propagovat. 90% lidí mi ty výsledky pokud je má pošle. Já pak výsledky uveřejním a pod ně napíšu, kdo mi je dodal.

Jaký jste byl běžec a jaké jsou vaše osobáky?

Mé osobáky za mnoho nestojí, jsou slabé, ale já si je přesné pamatuji: 1500 m – 4:36,0 (1964 – 2.8.), bylo to na závodech v Turnově na kterém Ludvík Daněk překonal svůj první světový rekord v disku. 3 km – 9:36 (1965) v Prostějově, 5 km 16:50 (1964) v Sokolově, to je asi můj nejslabší čas, 10 km – 34:59,4 (1963) v Čelákovicích, kde jsem zaběhl několik málo desetinek pod magickou hranici 35 minut (Běchovice mám za 35:33), 25 km – 1:29 hod., maratón — 2:44:09 (1965, Spartakiádní maratón, bývalý Masarykův z Kladna do Prahy), pro úplnost 100 km v Košicích 1976 7:36 hod, chůze 10 km 49:20, 20 km 1:42, 50 km 4:46, 100 km 10:43. Dodneška vlastním nejlepší Československý výkon (a ten už mi nikdo nevezme) na dráze na 24 hodin chůze – 121 mil 94 yardů, což je něco kolem 193 km (v Anglii v Lesteru v roce 1969), bylo to na umělém povrchu a skončil jsem druhý) a na 100 mil.
Spíše než za chodce jsem se považoval vždycky spíše za běžce (běh je daleko pěknější) i když talent a výkony tomu neodpovídaly. Z chodeckých závodů jsem měl nejraději Praha – Poděbrady, který jsem šel16x. Patnáctkrát jsem došel, ale po 16. jsem byl vyhozený v Mochově (každý správný chodec musí být alespoň 1x v životě diskvalifikovaný). Byl už jsem veterán a asi jsem úplně nedopínal. Láďa Moc se mi tenkrát téměř omlouval, ale musel mě za tři návrhy na červenou naložit do auta. Rok na to jsem šel svůj poslední ročník a v 80. letech jsem se více věnoval práci kolem Maratónu a běhání a na chůzi jsem neměl moc času. Před pěti lety jsem se k ní paradoxně vrátil z toho důvodu, že jsem při běhu nemohl a výrazně zpomaloval, kdežto při té chůzi to nebylo tak markantní, a tak do dneška chodím II. národní ligu za Lokomotivu Beroun a boduji. Z běhu mám nejlepší vztah k Velké Kunratické, přestože ji neumím běhat, teď. Loni jsem ji běžel po 31. Nejlepší čas mám 14:22. Já ji moc běhat neumím, ale běhám jí rád kvůli atmosféře a tam prostě “nebejt” to bych musel být “mrtvej”. Tenhle závod je ale i Evropsky unikátní a i proto často pomáhám lidem ze Spartaku Praha 4 ve stránce vysvětlování a hájení Kunratické. Někdy jsou ty protiargumenty obludné – to se nedá jinak nazvat. Jsem rád , že letos použil v Mladé frontě dnes Lubomír Ježek mého výroku, že “Velká Kunratická je už takový život, že už patří ke kultuře a že podobně jako by Národní divadlo nikdo nezavřel, tak nikdo nesmí zrušit Velkou Kunratickou”.
 

Proč si myslíte, že se ji vyhýbá absolutní špička?
Protože to není závod pro absolutní špičku. Loni ji vyhrál mladý Matěják, ale žádný profesionál si dnes neriskne nechat zničil nohy na půl roku, i když ta možnost je pouze teoretická. Žádný profík ji nebude klusat, aby běžel za 14 minut, on to poběží na plný ceres a v tom případě tam riziko určitého zranění je. Vlasta Zwiefelhofer to bylo něco jiného, on byl jiný běžec, řekl si zkusím to a také už ten jeho rekord nikdy nikdo nepřekoná — to by tam musel přijet nějaký specialista kombinace vrchaře a orientačního běžce, ale nevím kdo by to mohl překonat. Běchovice jsem běžel 22x a líbí se mi hlavně proto, že se líbí i ostatním – je to něco jako “svatý závod”. V jedněch novinách jsem to nazval jako “Pouť ke svatým Běchovicím” – to se nedá jinak nazvat. Kunratická není pouť do Kunratic, ale je to spíše rodinná slavnost. Na Běchovicích je trať neklasická a řekli to i ti černoši co tu loni běželi. Je taková, jak ji pánbůh stvořil.


 Jak dopadá podle vás srovnáni českých závodů se zahraničními?
 Na kontinentě (v Británii možná ano) není země, která by měla tolik Závodů starších 50 let než má Česká republika. Ve Francii si hýčkají jediný závod který je starší 70 let Sedan – Charleville (72. ročník). U nás máme Běchovice, Praha – Brandýs, Ameriku v Písku. Zebříček podle stáří závodu vyšel v posledním roce a půl v Maratónu a zpracoval ho Jiří Hetfleiš. Tvrdím, že u nás organizování takových závodů není věci kšeftu, ale věci cti toho kterého člověka, aby s tím někdo pokračoval. To není nikde jinde v Evropě. Když před 5 lety začali velice schopni manažeři, lidi ekonomicky zdatní jako je třeba Šourek organizovat třeba tu slavnou koridu na Václaváku, byly názory, že takovým závodům se musí přizpůsobovat termínovka. Říkal jsem: „Jen přes moji mrtvolu.” Takový závod vznikne, když se najde sponzor, závodník a trať, která se k tornu hodí. Nejsou to ale závody, jejichž historie by se psala na desetiletí, protože prostě sponzor dneska je a zítra není, firmy se transformují, mají jiné cíle a jiné priority. My nemůžeme korid, která už třeba další rok není ustoupit s deseti jinými závody, protože termínovka by byla rozbitá na několik let. To není tak jednoduché, nic nemůže vzniknout najednou, takové to prostě je.
Závodů v zahraničí jsem sám několik absolvoval a je to různé. U nás znám samozřejmě celé spektrum závodů od těch nejvydařenějších a dělaných profesionálně nebo srdcem na nejvyšší úrovni, přes rutinní, ale průměrné až po ty nevydařené, což mohlo vzniknout z toho, že někdo na to neměl čas a pak je takový závod paskvil. Do ciziny jezdíme většinou na závody renomovanější, a tak by to mohlo vypadat tak, že tam je všechno lepší než u nás. Není to zřejmě tak, i oni musí mít závody, kde budou problémy, kde budou chyby, ale myslím si, že běžci postrádají u nás hlavně tu diváckou atmosféru, kterou mají v zahraničí. Nadšeni organizátorů je u nás asi větší než v cizině, dneska se už i u nás zvyšuje úroveň propozic (výsledky jsou někde hned na místě), mediální prezentace atd.

Oblíbený běžec?
Nejmenoval bych – neměl jsem žádný vzor, ale cenil jsem si všech běžců, protože všichni byli lepší než já. Jedno jméno bych ale neřekl, asi bych někomu křivdil a to nechci.


Jak dlouho již běháte, kolik závodů běháte ročně dnes, měl jste někdy trenéra?

Mým prvním závodem byl přebor Karlovy univerzity na dráze 17. dubna 1957 na 3 km a můj čas byl 11:38,4 Někomu se může zdát obludné, že ještě v 60 letech běhám kolem 60 – 70 startů ročně, já tomu říkám už jenom starty, závod je pro mě spíše už jen kondičním proběhnutím nebo tréninkem. Já si dneska už nehrábnu, protože je to riskantní, trénink už není takový jako dříve a měsíční kilometráž se smrskla na nějakých 60 až 70 km, což je neskutečně málo. Dříve když jsem trénoval na maratón na Strahově ve skupině Bohdana Müllera, kde jsem dosáhnul měsíc svůj rekord 601 km, to bylo období, kdy u nás dost frčely tréninkové metody novozélandského trenéra Lydiarda. Tenkrát i když jsem byl v zaměstnáni, jsem si mohl ráno dovolit 45 minut klus a odpoledne trénink. V podstatě jsem trenéra nikdy neměl, ale z trenérů, kteří mi dali nejvíce to byl nezapomenutelný Láďa Fišer, spíše bych ho zařadil jako konzultanta. L. Fišer byl nesmírně sečtělý a vzdělaný člověk, znalec historie a zeměpisu, obrovsky humanitně vzdělaný člověk, navíc ve své době světový trenér, bohužel nedoceněný. Volnost pohybu u nás tenkrát moc nebyla, a tak jeho myšlenky se dostávaly ven mnohem hůře než, kdyby žil třeba v Anglii nebo v Americe. I když trénoval spíše okrajově, považuji ho svého nejlepšího trenéra. K němu mohl přijít prakticky kdokoliv i mladší dorostenec, kterému bylo 16 let a den předtím zaběhl kilometr za 3:09. Mohl nim přijít a říct : „Pane doktore dobrý den” a on:
 “Co je, co bys chtěl,”
 „No já bych chtěl u vás běhat.”
 „Co jsi běžel?”
 „Kilometr.”
 „Za kolik?”
“Za 3:09.”
 “Dobře tak támhle je dvoustovka já ti něco změřím.”

Podíval se a řekl: “Kdy budeš moct chodit?” Tohle řekl klukovi, který neměl mák talentu a za rok za dva z něj udělal běžce řekneme krajského přeboru. Současně trénoval Salingera, oba Jungwirthy a další špičkové závodníky, kteří už jsou dneska zapomenuti, třeba Hrušku. Byla to zlatá doba a některá odpoledne se u Fišera na malém stadionu, který je dneska zdevastovaný vystřídalo až 25 lidí.

close
Mám pro Tebe zajímavosti z běžeckého světa

Každý týden zdarma chystám souhrn zajímavostí o běhání. Neprodávám, nenabízím, pouze informuji o tom, co mě zaujalo. Nenech si tyto novinky odběhnout a poběž, prosím, se mnou. Jak takový newsletter vypadá se podívej zde.