Trojanovice – 428 schodů podél velkého skokanského můstku ve Frenštátu p.R. mě dělilo od cíle. Měl jsem za sebou 24 kilometrů a chyběl už tento posledné “kousek”. Tělo bylo bez energie a hlava bez chuti pokračovat dál. Mít auto dole na parkovišti, tak do cílové brány ani nejdu. Včil však musím. Parkuji v místě startu. To má své výhody, ale dnes… dnes ne.
Do série 7pohoří patří ještě závody v Jeseníkách, Krkonoších, Šumavě, Krušných, Jizerských a Orlických horách. Dnes to však patřilo Beskydům. Zázemím závodu byl amfiteátr Horečky, kde nás kromě pořadatelů přivítalo i krásné podzimní počasí. Udělal jsem dobře, že jsem dal přednost tomuto trápení před betonovou džunglí Ostravy, kde se ve stejném termínu běžel Zátopkův maraton.
V míste startu jsem poměrně brzy, a tak bez problému chytnu místo na zaparkování a v klidu dopíjím ranní kávu. Potkávám poměrně hodně známých tváří a po chvíli dorazí i Jirka, který vyhrál startovné v tombole na Ludgeřovická 15. Chvíli před startem proběhne výklad trati a v 11:00 hod. vyběhneme všichni společně kupředu. Mě čeká trať na 24 km, kromě toho si však můžeš vybrat i 13 km či “pouhou” pětku.
První čtyři kilometry jsou naprosto jasné. Trasa vede do kopce, směr Velký Javorník. Popadané stromy jsou příjemným okamžikem na zpomalení. Aspoň ty první. Ty další už ubírají sil a způsobují nadávání nejednoho běžce. Tohle však ktrailu patří. Proto jsme tady. Běžím na lehko. Nic mě netíží a říkám si, že to zkusím zvládnout bez jídla a bez pití. To do jaké krize se propadnu zjistím až po pár hodinách…
Stoupání pokračuje a serpentýny nás dovedou až na vrchol Javorníku. Největší stoupání máme za sebou, a dvacku ještě před sebou. Včil nás čeká seběh dolů. To je něco co mě fakt nejde. Jsem schopný zakopnout i na rovině. Bludné kořeny, klacky a kameny se navíc skrývají v kupě popadaného listí. Běžím opatrně a na jistotu.
Někde na 6. kilometru je první ze dvou občerstvovaček. Dám si deci žluté vody a dvě kuličky hrozna a běžím dál. Už teď začínám litovat, že jsem si nevzal běžecké hole. Dnes nás bude čekat celkem 1250 m výškových a nějak ty metry dnes bolí více než jindy. No uvidíme.
Druhý kopec dne je výstup na Kamenárku. Už tradičně mám pocit, že do kopce se jde lépe než z kopce. Takže neprotestuji a šlapu. Už na 10. kilometru máme dvě ze tří stoupání za sebou. To je pozitiviní, navíc za 3 kilometry bude v Dolních Pasekách další občerstvovačka.
Opět do sebe dám deci vody, 1/4 banánu a 3 kuličky hrozna a běžím dál. Tedy snažím se o běh. Dnes to fakt nějak neběží. Počítám každý kilák do cíle. A je to škoda, protože tato část trasy je docela běhatelná. Snažím se dotáhnout borce předemnou, ale nejde to. Místo toho mě dotahují ti za mnou.
Třetí a poslední kopec dne byl dosažen. Teď už to půjde. Bude to jen z kopce. Zažívám však pocit, který jsem snad ještě při běhu nezažil. Mám pocit, že se nedá běžet ani jít. Chybí energie. Něco cladkého. Cukry. Že já vůl ten gel nechal v autě. 24 k mje za mnou a mě čeká ten největší kopec dne. Schody podél skokanských můstků. Nahoru to prostě nejde. Sunu se kupředu jak po infarktu. Musím. Tam nahoře mám auto.
Do cíle dobíhám v čase 3:18 hod. O čtvrt hodiny později, než bych si přál. Jsem rád, že to mám za sebou. Stojím na pódiu, kde zrovna vyhlašují ty nejlepší. Jsem opřený o zábradlí a hážu do sebe jídlo/pití/jídlo/pití. Doplňuji energii pro další pohyb vpřed. Převleči se do suchého a jdu na polévku. K tomu šnyta a kolu. Tělo se vrací do normálu, alespoň pocitově. Přesto všechno, jsem rád, že jsem tady byl. Každá zkušenost je dobrá zkušenost. Je potřeba se poučit z chyb. No a já už vím, že to co se píše v knihách není jen teorie. Prostě 3 hodiny v kopcích se bez paliva fungovat opravdu nedá.