V úterý 19.9.1922 se ve Fryštátu v Karviné narodila do vojenské rodiny Dana Ingrová. V Kopřivnici, o necelých čtyřicet kilometrů dále, se téhož dne narodí manželům Zátopkovým jejich sedmé dítě. Emil. Život tomu chtěl, aby se jejich osudy v budoucnu vzájemně protnuly. Vznikl tak bez pochyby nejúspěšnější sportovní pár československé historie. Ona získala olympijské zlato v hodu oštěpem, on získal tři zlaté v běhu na 5 000m, 10 000m a v maratonu. Stalo se tak v Helsinkách roku 1952.
Osud také chtěl, aby Dana Emila přežila o rovných 20 let. Emil v roce 2000 umírá a je s poctami pohřben v Rožnově ve Valašském muzeu. Na jeho počest vzniká, dnes již tradiční, závod Běh rodným krajem Emila Zátopka, který nejednou odstartovala právě Dana Zátopková.
Letos tedy uplynulo 100 let od narození těchto dvou sportovních legend. Po celé republice se konají na jejich počest různé sportovní akce. Jednou z nich je také 20. ročník již zmíněného běžeckého závodu. Trasa závodu vede z Kopřivnice, kde se Emil narodil do 22 km vzdáleného Rožnova pod Radhoštěm, kde má Emil společně s Danou místo posledního odpočinku.
Kdy jindy než dnes se postavit na startovní čáru? Jedu! A nejedu sám. Z klubu jede také Jirka, Valda a Alča. Přestože organizátoři závodu zajišťují dopravu z Rožnova do Kopřivnice, volíme strategii dvou aut. To jedno necháme v cíli v Rožnově a přejíždíme do Kopřivnice, kde proběhne registrace. Vyzvedneme startovní čísla, a protože máme ještě hodinu čas, jdeme hledat sochu Emila Zátopka. Ta byla včera odhalena právě ke 100 letům od jeho narození. Škoda, že se stejné pocty nedostalo ve Fryštátu jeho manželce…
Vracíme se do šaten v základní škole a sundáváme přebytečné vrstvy oblečení. Ty hodíme do pytle a ten potom do autobusu. Věci na nás budou čekat v cíli. Počasí je pro běh takřka ideální. Teplota 9°C a mírný vítr. V krátkém rukávu je docela kosa, ale tak to má na startu být. Zahřejeme se cestou. Čeká nás 22km a 460m výškových a také Markéta, kterou společně s Michaelem potkáváme kousek od startu.
Blíží se jedenáctá hodina, hodina startu. Chvíli před tím zazní pár proslovů, zhodnocení předchozích účastí závodů a pak si to všichni společně odpočítáme. Vyběhlo nás něco málo přes 300 závodníků, rekord závodu. Začínáme mírným stoupáním za fandění těch pár diváků, kteří se přišli podívat. První dva kilometry vedou Kopřivnicí. Obecenstvo takřka nulové. Nejspíše všichni běží nebo jsou na dnech NATO v Mošnově… Je to škoda.
Běh rodným krajem Emila startuje
To v čem zaostalo město Kopřivnice, dohnala obec Ženklava. Vbíháme do zmíněné obce a z tlampače nám hrají hity, které tě nutí zrychlit. Lidé fandí, plácají si s probíhajícími běžci a největší rachot na nás spustí před kostelem. Tam je také první ze tří občerstvovaček. Nepohrdnu vodou, kterou si za běhu sleji celý ksicht. Valda je někde daleko přede mnou, Jirka pro změnu za mnou a já si držím tempo společně s Petrem Siročákem. Běží se opravdu skvěle. Tempo si držím někde kolem 5:10 min/km, tedy výrazně rychleji než jsem zvyklý. Uvidíme jak dlouho vydrží.
Po Ženklavě běžíme otevřenou a vlnící se krajinou. Užívám si to a vyhlížím ten kopec, který nás čeká. Někde od desátého kilometru má začít stoupání, které potrvá pět kilometrů. Tuším ho tam někde v lesích. Dříve přichází na řadu další obec, obec Veřovice. Diváci stojí podél cesty a fandí podobně jako v Ženklavě. Jen nám tu nehraje ta muzika. Desátý kilometr. Další občerstvovačka a také start druhé etapy pro štafetové běžce. Ti kolem proletí jako blesk. Zvolním, čeká mě kopec.
Zvolním však jen trošičku. Postupně se dotahuji na běžce přede mnou. Tu dvojička, tu trojička a tady čtyři. Nemůžu, ale předbíhám. Tohle mě dodává neskutečně síly. Běžet tady sám tak jsem už dávno přešel do chůze. Dnes ne. Chci to vyběhnout. Dokonce předbíhám i jednoho černocha. Chápu, že né každý běžec tmavé kůže je eliťák, ale v tuhle chvíli je to úplně jedno.
Tam nahoře už prosvítá světlo. Tam už musí být ono sedlo. Nebylo. Vyšlo to až napodruhé. Doběhl jsem, ale hlavně vyběhl jsem. Nahoře čeká za odměnu poslední občerstvovačka před cílem. S díky odmítám. Počkám si na pivo v cíli.
Nastal bod zvratu. Teď už to bude jenom z kopce. První kilák docela nepříjemně. Cesta dolů je tak prudká, že je třeba brzdit. Tempo se dostává někde ke 4:30 min/km a já jen pozoruji jak dlouho vydrží. Mám pocit, že všichni začali sprintovat do cíle. Do něj však zbývá ještě šest kilometrů. Cítím cíl, a tak nepolevuji. Hodinky tlačím očima k lepšímu výkonu. Chtěl bych to dát pod dvě hodiny.
Poslední dva kilometry. Nohy tuhnout, chuť běžet dál mě začíná opouštět. Zhruba kilák před cílem mě předběhne Petr, kterému jsem v kopci utekl. Tož ať si běží. Ale ne! Chytám se ho a snažím se nechat potáhnout blíže k cíli. Přebíháme hlavní cestu, řeku Bečvu a vbíháme do Valašského muzea v přírodě. Fakt už nemůžu. Dobíhá mě další běžec. Ne, nepustím tě. Cedule ukazuje do cíle 300m. Přidám a slyším, že se jeho kroky vzdalují. 100m do cíle a já mám před sebou ještě jednoho běžce, který nemůže více než já. Od pohledu je o dost starší a chvíli váhám jestli ho mám zkusit trhnout. Ostych stranou. V cílové rovince ho předbíhám o půl sekundy.
V cíli už čeká Valda a Petr, který doběhl o jedno místo přede mnou. Výsledný čas jsem měl 1:53 hod a obsadil jsem konečné 119. místo z 285. běžců kteří doběhli. Kofola, hrozno, banán a teplý čaj doplní v cíli ztracenou energii. Všichni tři jsme spokojeni, sedlo nám to dnes neskutečně. Začínáme chladnout. U výdeje věcí potkáváme Alču, která skončila pátá v kategorii. Výborný výsledek a určitě také spokojenost. Odměnou nám je grilované kuřecí stehno, pivko a k tomu nám naživo hrají Support Lesbiens své “Sweet little something“. Úžasný, skvělý. To i to.
Na závěr nutno říci, že celý závod je naprosto skvěle zorganizován. Léta zkušeností pana Harašty a spol. jdou opravdu znát. Za startovné 300 Kč jsme dostali bohatý startovní balíček, měli možnost se svézt busem z cíle do místa startu, měli dobrý oběd i s živou muzikou a k tomu na trati skvělé pořadatele a dobrovolníky. Za tohle patří velký dík.
Rožnov jsme nemohli opustit, aniž bychom se zašli rozloučit i s Emilem a Danou. Místo svého posledního odpočinku mají jen pár metrů od cíle dnešního závodu. Nevím, ale myslím, že by byli oba rádi za to, co dnes mohli shora vidět. Pokud se chceš o Zátopkových dozvědět něco více, doporučuji knihu o Emilu Zátopkovi, třeba tu s názvem Dnes trochu umřeme. Napsal ji Angličan Richard Askwith, který v ní mimo jiné popisuje i tento závod.
