Hamr na Jezeře – Čertovský ultratrail je terénní běh přes hory, doly, hrady a vody tajemnou přírodou Kokořínska a Máchova kraje. Tak alespoň zní „reklamní slogan“ zmíněného závodu. Skvělé věci však reklamu nepotřebují, a tak více než na tohle motto, dám na velmi dobré recenze od běžců z minulých ročníků. Ve stejném termínu 3.6.2023 tak obětujeme Jesenickou 60 či Skřipovskou litačku a jedeme do nám neznámého kraje. Z Ostravy trvala cesta autem rovných pět hodin. A to byl asi jediný mínus celého závodu.
Cesta je to daleká, takže vyjíždíme den před závodem. Z našeho BK Ludgeřovice jede osm lidí, ideální počet pro dvě auta. Ti první to pojmou jako výlet a vyjíždí hned ráno (Tomáš Papaj, Alena Kalwarová, Natálie Kapcalová a Petra Bálková). Cestou je nemine zastávka na Máchově jezeře či alespoň na oběd. Druhá posádka vyjela před obědem, který je tímto minul (David Bíbrlík, Jiří Bystřičan, Lenka Beinhauerová a Filip Burda).
Posun o pět hodin dopředu a jsme v Křižanech, kde máme ubytování. Vítá nás babča s trojkou v žíle. Přebereme klíče od pokojů a příjezd výletníků si jdeme zkrátit do místní hospody. Máme hlad. Klasická IV. cenová nabízí tlačenku a klobásu. I pivo tu je děsný, přesycený a podchlazený, takže na jídlo nemáme odvahu. Druhé auto už dojelo, takže můžeme vyrazit do zázemí závodu na registraci. Do Hamru na Jezeře to máme 15 minut autem. Nelze si nevšimnout, že ten kraj, kterým projíždíme je neskutečně krásný. Určitě tomu pomáhá nádherné počasí, výhledy na Ještěd i krásné chaloupky ve vesnicích. Hamr to vše korunuje nádherným jezerem, upravenou písečnou pláží a krásně ospalou atmosférou.
Kde to žije je zázemí závodu, kde kromě výdeje startovních čísel je i pasta párty. Velmi chutné tři varianty těstovinových salátů (s tuňákem, s kuřecím či vege varianta) a k tomu pivo Cvikov alko/nealko a čepovaná limča. Vše zdarma, resp. v ceně startovného. Žádné plastové či papírové nádobí. I v přírodních podmínkách dostaneš kovovou misku i příbor a pití do vratných kelímku, které znáš z fesťáků. Neřeší tu žádnou zálohu, prostě vypij a vrať. A pokud chceš tak si ho nech, ale hoď nám támhle pade do kasičky. Skvělý přístup.
Čísla máme, piva pít moc nemůžeme a více těstovin nenatlačíme, takže jedeme zpět na pokoj. Nachystat věci, nastavit budík na 5:00 a spát. O páté vstává pět z nás, kteří se dnes vydají na čertovskou 66,6 km dlouhou trasu s 1800m výškovými. Tu můžeš absolvovat jako čert nebo obyčejný smrtelník. Čerti mají slevu asi 200 Kč. Je to jasný, jdeme za čerty.
Klubové trička se k tomu skvěle hodí. Za čerty jdou i zbývající tři, kteří vyrazí na poloviční trasu tři hodiny po nás. První skupina musí být nejpozději v 7:00 v Hamru. Tam nastupujeme do autobusů, které nás převezou na hodinu vzdálený hrad Houska. Čas ještě něco dospat. Klepeme se zimou. Venkovních 6°C na teple nepřidá. Přesto jsme si vědomi, že na tento chlad budeme přes den ještě hodně vzpomínat.
Houska, vystupovat. První z dnešních mnoha hradů, na kterém jsem nikdy nebyl. Na tamním nádvoří si vyslechneme výklad trati, který jsme stejně pořádně neslyšeli. Co jsme však pobrali byla nutnost plnit úkoly, které na čerty na trase čekají. Začínám litovat, že jsem si těch 200 Kč nepřiplatil 😊 Chvíli před startem se potkávám s běžeckým kamarádem Honzou z Twitteru, popřejme si štěstí a pak už jen předstartovní fotka a START.
První část závodu vede přes CHKO Kokořínsko. Mírně zvlněná trať nás vede přes Vrátenskou horu a Nosálov směrem k hradu Bezděz. Cestou nás kromě opravdu krásných trailů čeká také první úkol. Prolézt rourou, která vede pod silnicí.
Těžko říci, jestli to je roura pro odvod vody či jako průlez pro zvířata. Dnes v ní lezou čerti. Zatím jsme svěží, takže se po průlezu zvládneme i narovnat. Hrad Bezděz nás už svou siluetou vítá v dáli. Daleko více se však těším na první občerstvovačku v jeho podhůří.
Ta je zhruba na 18. kilometru. Cestou padl první půllitr vody a tady dobrý skoro litřík vypiji. Jídlo beru klasicky – zleva doprava a pak zpět. Neodolám několika krajícům chleba se sádlem. Ty prokládám ovocem, sýrem, salámem, čokoládou a prolívám šťávou Kitl a colou. Jídlo skvělý, ale strategie děsná. Čeká nás totiž stoupání na Bezděz. Vrací se mi nejen vzpomínky…. Na hradě nás čeká průchozí bod, jehož dosažení potvrdíme cvaknutím do startovního čísla.
Dolu do jde nekupodivu rychleji než nahoru. Táhne mě nejen gravitace, ale i vědomí oné občerstvovačky, která čeká nejen na mě. Sice jsem ušel asi kilometr, dva, ale nepohrdnu možností se zase troch napít a pojíst to, co jsem nestihl před chvílí.
Nešlo si již dříve nevšimnout vrchu Ralsko, který budí respekt. 696 m.n.m. není žádné závratné číslo, přesto nás čeká někde na 50. kilometru a bude se jednat o největší stoupání na celém závodě. Ten je však ještě daleko. Předehrou je Malá a Velká Buková hora, kolem kterých se propleteme a opět cvakneme průchozí bod.
Běžíme dále nekonečnými borovicovými lesy, které jsou zasazeny do písečného podloží. Rostoucí teplota do vzduchu uvolňuje vonné silice. Krásná vůně, ale zasraný písek. V něm se běžet prostě nedá. Je všude. I v botách.
Největším nebezpečím na trase je silnice I. třídy Ralsko – Mimoň. Tu musíme přeběhnout. I zde však stojí organizátor a dává na vše pozor. Tahle péče je neskutečná. Zejména pokud jde o označení trasy. Značení je prostě úplně všude a zabloudit by tu nešlo ani po tmě. I tohle je uděláno s citem tak, aby po závodě nic nezbylo. Žádné stříkání sprejem na zem, ale tam kde to bylo třeba jsou pískem (nebo moukou?) vysypány směrové šipky. Případně použili klacky. I tohle skvělý.
Skvělá je také další občerstvovačka, která je hned za zmíněnou silnicí. Skelná huť – mimo jiné místo, kde startuje kratší trať na 33,3 km. Zde se potkávám, opět nečekaně, s dalším kamarádem z Twitteru a velkým propagátorem trialového běhu – Michalem. Další vítaná podpora a další skvělé občerstvení. Pořadatelé zapojili do práce děti, kterých je snad více než jejich rodičů, a ty jsou úplně skvělé. Předhání se mezi sebou, kdo pomůže nejvíc. A taky bedlivě kontrolují plnění úkolů. Po 33 km běhu zde přichází na řadu chůze na chůdách. Držkopád se naštěstí nekoná, a tak můžeme s Jirkou vyrazit opět kupředu bývalým vojenským prostorem.
Chtě nechtě se blížíme k Ralsku. Dalších deset kiláků uteče jako voda (řečeno takto zpětně od stolu, jinak se to táhlo jak smrad) a už jsme na další občerstvovačce a dalším úkolu. Hodíme perly sviním (míčkem tedy trefujeme obrázky divočáků) a pak se můžeme nacpat. Potkáváme tu Toma Papaje – na rozdíl od nás s Jirkou už má Ralsko za sebou. Prý hnusný kopec.
Raději se nepřežírám a běžím kupředu. Cesta vede z kopce, pak do kopce a pak se to ještě aspoň pětkrát zopakuje. Už chápu, kde chytneme ty výškové metry. Zde potkám další Twitter virtuálně známou Lucku, popřejeme si štěstí a pak už zase každý za sebe. Kopce mě jdou a ani tento mě nerozhodil. Nahoře čeká kromě pár set let staré zříceniny i poněkud mladší fotograf. Fotí a já pro změnu natáčím ten krásný výhled okolo.
Cesta dolů vede příměji než ta nahoru. Dole zase stará známá občerstvovačka. Hlad už moc není, spíše jen žízeň. No ale jeden, dva kousky chleba se sádlem a solí ještě dám a to vše zaliju pivem. Čeká nás totiž posledních 15 kilometrů.
Hodinky nám predikují výsledný čas v cíli o 13 minut více, než chceme. Chceme deset hodin. Začneme stahovat náskok, ale výpočetní algoritmus hodinek je na vyšší výši než ten náš vnitřní. Stáhneme tři minuty, ale potom se opět prodáme do časového deficitu. Cestou potkáváme pár stejně unavených čertů, kteří už jen chrčí. Prý nás čekají ještě dva kopečky. Dle traťového profilu musí už být nevýznamné zhupy. Byly by, kdyby byly na začátku, a ne na konci.
Velký Jelení vrch, další zřícenina Stohánek a poslední dnešní hrad a schody jako bonus – hrad Děvín. Zde si cvakneme poslední kontrolu a teď už jen dva kilometry do cíle. Tam už si užívají pohodu všichni z týmu BK Ludgeřovice. Volám jim, že tam budeme za chvíli a objednávám dvě pivka. Nohy se podvědomě rozeběhnou a já s Jirkou probíhám cílovou čáru. Tam už čeká Tomáš s vychlazeným půllitrem. Není lepší finišerské medaile, než tohle 😊 Cílový čas nakonec 10:21 hod. a 61 místo z 98 čertů a čertic.
Skvěle zaběhly holky. Naty Kapcalová obsadila druhé místo. Škoda toho bloudění a dvou kilometrů navíc… No a Lenka Beinhauerová si doběhla pro třetí místo. Z kluků od nás nejlépe Tom Papaj na 15. místě. V cíli si opět pochutnáme na skvělém jídlem které je podobně jako pití úplně zdarma. Neskutečný, co tihle pořadatelé zvládnou pro nás běžce zajistit…
V cíli ještě dlouho probíráme zážitky ze závodu. Netrvá to dlouho a je osm večer. Všichni se těšíme a teplou sprchu, a tak se loučíme s krásným místem a jedem na ubytování. Někde se však stala chyba. Teplá voda neteče ať kroutíme s kohoutkem jak chceme. Ta největší výzva přichází na konci dne. Začali jsme se otužovat 🙂 Z okna koupelny je pěkný výhled na Ještěď. Byl by hřích odjet a nepodívat se tam…
V neděli tak dáváme budíček na 4:50 hod. Před snídaní tak stihneme vyšlápnout nahoru a užít si tak výhled na hrady Bezděz i Ralsko, kde jsme ještě před pár hodinami byli. Společné foto a pak už rychle dolů. Čeká nás přece ta snídaně a pak pět hodin cesty zpět do Ostravy…
