Běhotoulání
knihy o běhání
Přeskočit na obsah

Kobeřická 20

  • Závody

Kobeřice – Luxusní. Přesně takové bylo počasí, které nás v neděli přivítalo v Kobeřicích na 41. ročníku místní dvacítky (zimní běh). Před dvěma roky se tu běžel 40. ročník a běh to byl na hodně dlouhou dobu poslední. Tedy pokud jde o běh závodní. Tehdy byl (a stále je) covid, dnes máme nedaleko ryzí válku. Kdo ví, co bude zase za rok. Raději nemyslet, či spíše myslet na něco pozitivního.

Zimní běh Kobeřice 2022

Přesně o osmé nabírám na hřišti Luboše, v Hlučíně přisedne Alča a razíme do Kobeřic. Závod zde má nemalou tradici, a tak nepřekvapí, že zde kdysi běhali i ti nejlepší. Traťové rekordy tak drží dlouhé roky maratonec Karel David a Alena Peterková. Výkonnostní posun vpřed se zastavil.

Registrace odsýpá svižně, platím pade a výměnou dostanu startovní číslo a horalku. Z BK Ludgeřovice tady nejsme sami. Po chvíli potkáváme Gabku s Patrikem, Markétu s rodinou, Filipa a Adama. Slušná účast. Ti co potřebují, se protahují, ti co se protáhnou při prvních kilometrech zatím můžou odpočívat. Před startem nemůže chybět startovní foto a velmi intenzivní projev pana Jaška, který opět dokáže, že to tu má pevně v rukách. „Buďte všichni zticha. Běží se po žlutých šipkách. Kdo blbě odbočí, má smůlu. Reklamace nepřijímám. Sportu zdar a hodně štěstí“.  Na provokativní dotaz z davu, jestli teda běžet po modré nebo zelené se ještě jednou ozve jeho výkřik „Po žluté“ a pak hned „Start

Zimní běh startuje

Všichni moc dobře tuší, co nás po startu čeká. Prakticky všichni dorazili směrem od Bolatic. Pokud je zde někdo poprvé, nemohl si v autě nevšimnout dlouhého táhlého kopce. Tak ten bude potřeba vyběhnout. Je třeba si hledat pozitiva. Alespoň nepřepálím tempo. Vybíhám tak ze zadních řad a nikam se neženu. Poslední běh na 20 km jsem odběhl před více než čtyřmi měsíci na maratonu v Portu. Stopku mě tam na dva měsíce vystavila bolavá achilovka a stále nedoléčená plantární fascie. Šel jsem tedy do závodu s respektem a cíl měl jediný, doběhnout ve zdraví či lépe řečeno bez bolestivého výrazu ve tváři.

Kopce mám rád. Alespoň ty běhatelné. Zde mám šanci utéct ženám (některým) a starším mužům (taky jen některým). První dva kilometry se zlomí na horizontu. Přesně tady čeká (nejen) na své sportovce Otto Seitl a fotí i nás ostatní. Díky za to.

Následuje další odměna v podobě příjemného klesání k hřebčínu Albertovec. Dneska běhají lidé. Závodní koně zůstávají v klidu a pasou se tím, co mají na dosah. Tohle naše tempo jim musí připadat děsně pomalé. O kousek dále stojí v silnici (auta neauta) Michael Kašný a fotí všechny probíhající. Další díky a včil už zabrat do kopce. Čekají mě Štěpánkovice. Nejsem však na to sám. Zhruba na čtvrtém kilometru se ke mně připojí Vláďa Staněk.   Neznáme se, ale běžíme bok po boku. Ve dvou se to lépe táhne. A takhle to zůstane po celých dalších šestnáct kilometrů.

Nemám to rád a nikdy jsem s nikým takto neběžel. Natož s někým „neznámým“. Dnes mě to však vůbec nevadí a jsem za to rád. Nemáme potřebu utéct jeden druhému a bezeslova pochopíme, že v jednotě je síla. Když nás míjí auto a druhý se musí zařadit, ten první na něj počká. Když probíháme zatáčku, vždy necháme místo pro toho druhého. Podaří se nám tak doběhnout i běžce daleko na horizontu před námi. Míjíme Alču a po chvíli i Gabku, která se trápí s kolenem. Nebo spíše koleno trápí ji.

Někde v Hněvošicích pod dalším táhlým kopcem konečně začneme komunikovat i verbálně. „Kurva“ nadhodí Vláďa. Není třeba vět rozvitých. Plně chápu jeho pocity. „Jo“. Zazní má odpověď. Jsme tu však dobrovolně, a i v této chvíli dovedeme vnímat tu krásu okolí. Neexistuje totiž krásnější počasí na běhání než to, v kterém právě jsme. Nesleduji tempo na hodinkách a nejraději bych nesledoval ani ty kilometry. Mám pocit, že konečně běžím nějakou solidní rychlostí. Kilometry naskakují rychleji než v tréninku. Holt minuta na kilometr je už znát. Vidíme už věž kostela a víme, že konec se blíží. Ne, že by mě to bylo líto, ale mám pocit, že bych vydržel běžet ještě pár kilometrů. Oběhneme rybník a vběhneme na cestu, která nás zavede do cíle. Nevím jak Vláďu, ale mě ani na chvíli nenapadlo mu zkusit na posledních metrech utéct. Tuším, že bych na to měl (díky mladšímu tělu). Vím, že by to nebylo správné. Nebýt ho tak určitě tak rychle neběžím. Dobíháme tak současně a pouze časomíra vyhodnotí, že jsem byl v cíli o setinu vteřiny rychleji. Být to ženská tak ji v cíli obejmu, takto zůstane u podání rukou.  

V cíli už čekají ti rychlí a rychlejší. Markéta získala první místo v ženách absolutně, první místo v kategorii. Můj čas jsem měl o 10 minut horší než před dvěma lety. Z hlediska suchých dat bych měl tedy právo být výrazně nespokojen. Opak je však pravdou. Spokojenost se dostavila. Užil jsem si to, bylo to bez krizí, bez bolesti, a ještě s nějakou tou rezervou. Slušný základ do budoucna. Náladu mě nemůže zkazit ani studená voda ve sprše. Holt daň těch pomalejších běžců. Ve výsledkové listině jsem zapsal čas 1:40:57 hod. a skončil tak na 43. místě ze 71 běžců. V kategorii to je o dost horší – 19. ze 23. Kobeřice byly dnes opravdu plné běhu. Přesně tak, jak hlásá jejich slogan. Díky za to a za rok snad opět zde na viděnou.