Berounka. 139 km dlouhá řeka. Oblíbené místo pro vodáky, rybáře i trempy v okolí. První říjnovou sobotu však řeka patřila běžcům. Běžel se totiž další ročník štafetového závodu Run Berounka run. Na startu se sešlo 65 týmů složených ze šesti běžců. Trasa závodu je jasná. Běží se podél řeky. Start v Plzni, kde Berounka vzniká soutokem čtyř řek (Mže, Úhlavy, Úslavy a Radbuzy). Cíl v Praze, kde se vlévá do Vltavy jako její největší levostranný přítok. Běžecký klub Ludgeřovice vyběhl také, a to rovnou ve dvou týmech. Ludgeřovice A (Elita) a Ludgeřovice B (jElita).
Do Prahy přijíždíme už o den dříve. Ta se nám stává víkendovou základnou. Rozdělení do týmů je předem dané, přesto zbývá doladit pár podstatných drobností. Kdo s kým a kdy vyrazí ráno do Plzně, jak budou probíhat předávky nebo jak pohlídáme navigaci na trase. Řešení nalézáme v hospodě u piva. Plzeň nám našla řešení a Radegast dodal odvahu. Harmonogram na zítřek máme naplánován na minutu přesně. Prvním bodem je odjezd auta č.1 ve 3:40 hod. ve složení: Martin Popek, Lubomír Bardaševský, Radek Artim a Filip Burda. Vše je jasné a podchycené. S klidem jdeme spát.
[booking_product_helper shortname=”praha”]
Sobota, 3:44 hod. Z klidného spánku mě probudí telefon. Volá Martin. Průser. Brána, kde máme zaparkovaná auta je zamčená. Nemůžou odjet. Společně jsme našli řešení. Telefon, resp. budík zazvonil podruhé až ráno. Rozespalý, ještě z postele, kontroluji na mapách pohyb Radka a Martina (první běžci A a B týmu). Díky GPS sledovacímu zařízení tak máme přehled, kdo kde je, jestli běží po stanovené trase nebo někde dřepí pod smrčkem a v kolik hodin má doběhnout do cíle své etapy. Kluci jsou v pohybu. Žádný další průser se nekonal.
My ostatní si zatím užíváme snídani na hotelu. Na mobilu pozorujeme oba kluky a posíláme psychickou podporu, kterou prokládáme volskými oky, párky, croissanty, šunkou, … To už jsou na trati ale běžci druhého úseku, Luboš s Filipem.
Chvíli po osmé hodině ranní vyjíždí z Prahy auto č.2 ve složení: David Bíbrlík, Valdemar Schubert, Alena Sobková a Patrik Hanzlík. Opět se jedná o dva běžce z A týmu a dva běžce z B týmu. Cílovou stanicí je pro nás obec Hřešihlavy. Od Martina s Radkem se dozvídáme útrapy jejich etapy, která proběhla z velké části potmě. Netrpělivě vyhlížíme Filipa. Ten se objeví podle časového předpokladu. Totálně vyřízen. Fyzicky i psychicky. Tak těžký závod ještě neběžel. Běžel. Jenže tady běží za tým, a tak do toho dal o kus více. Doběhl na hraně zhroucení. Přesto stihl stejně silně namotivovat Patrika, který právě vybíhá. “Dupej, tohle není POBL. Pojď vole. Makej! Dělej. Pojď jak drak…“
Patrik, snad i strachem, odběhl maximální rychlostí. Třetí etapa je “královská”. Čeká ho největší převýšení 588 m na 22 km. My ostatní vyhlížíme Luboše z B týmu. Druhá trasa kvůli popadaným stromům připomíná spíše závody kategorie Spartan race. Dostáváme signál, že se Luboš blíží. Je na něm vidět vyčerpání i bolavý sval na pravé noze. Úžasný výkon, takřka v šedesáti letech…
Tady naskakuji do závodu já. Vybíhám za Patrikem, který je někde daleko přede mnou. Kdyby mohl, určitě by mě varoval. Nepřepal začátek, či tak něco. Po klesání na prvním kilometru čekal velmi výživný kopec na tom druhém. Nohy odmítaly jít, ruce se chytaly kořenů a ústa nadávala na pořadatele. Vše má svůj konec, a i tato výzva byla zadlouho za mnou. Zbytek trasy byl už příjemný. V hlavě byly ale obavy z posledního kilometru, který měl profilově kopírovat ten druhý. Buď jsem si zvykl nebo mě to bylo jedno, ale poslední kopec nebyl překážkou. Předávám Aleně a během minuty sedám s Patrikem do auta. Nestíháme. Jedeme na místo třetí předávky. Do Hracholusk.
V Hracholuskách už čeká osádka auta č.3, ve kterém přijel: Jiří Bystřičan, Natálie Kapcalová, Adam Galdia a Jiří Mučka. Čekají nejen na nás, ale hlavně na startovní čísla, které jim vezeme. Přejezd zabere 35 minut. Přesně o dvě minuty více, než jsme potřebovali. Adam tak vybíhá do své etapy bez čísla, jen se sledovacím čipem. Bez čísla on běhat umí, tak snad nedostaneme stopku od pořadatelů. V cíli čtvrté etapy vidíme vyčerpaného Valdu, který jako kluci před ním, do toho dal také vše.
Čekáme na Alenu, která přibíhá s hrstí nasbíraných hřibů. Zkoušíme uplatit organizátory a nabízíme je výměnou za upsání pěti minut z celkového času. Nechtějí. To už ale běží Natálie a auto číslo 2 tak může odjet do Prahy za očistou. Tam probudíme osazenstvo prvního auta (odpolední šlofík) a jedeme do cíle. Říční lázně na Praze 5, jak jinak než na břehu Berounky.
Nestihneme ještě ani objednat pivo a do cíle už sprintuje poslední běžec týmu A – Elita, Jirka Mučka. Protíná cílovou pásku a padá k zemi. Mrtvý není. Hýbe se. Celkový čas 11:01 hod. by ještě vloni stačil na medailové umístění. Letos však kluci berou „jen“ osmé místo. I tak je to skvělý úspěch.
Posledním běžícím je nyní Jirka Bystřičan z týmu B – jElita. Předpokládaný doběh do cíle bude až za dvě hodiny. To už bude tma. Odměnou mu však je trasa kolem nádherného hradu Karlštejn. Čekání krátíme pivem a historkami z dnešního dne.
Je to tady. V dáli už bliká čelovka a dle GPS sledování víme, že to je náš Jirka. Ten dostává do cíle i druhý tým, který končí na 50. místě v celkovém čase 13:50 hod. Martin ho za odměnu slije šampusem. Co nevylije, vypijeme. I zde je totiž co slavit. Věkový průměr týmu 48 let se nemůže srovnávat s mladými dravci. Teď už převléct a hurá na hotel, či spíše do restaurace pod ním.
12x Plzeň, pečená žebra, tatarák, nachos, burgery, 12x Plzeň, zase Plzeň, kapka rumu a půlnoční šampus. Sportovci by si možná zasloužili jinou stravu i nápoje. Přesto nelze nevzpomenout citát Miroslava Horníčka: „Je odsouzeníhodné, když se sportovci opíjejí. Na druhou stranu je dobré a chvályhodné, když opilci sportují.“
P.S. V neděli ráno nás probudil budík v 6:00 hod. Cíleně. Čeká nás azurový den v podzimních barvách a byla by škoda spát. Obouváme běžecké boty a vybíháme vstříc Prokopskému údolí. Deset kilometrů bylo tak akorát před již nachystanou snídaní. Ani teď jsme však nepřišli na odpověď, jestli jsme ti sportovci nebo ti opilci…
Run Berounka run 2022 – zhodnocení závodu
Jaký tedy byl závod Run Berounka Run? Porovnávat můžu s jinými štafetovými běhy Hory Bory nebo 250 Český ráj. Porovnávat ale nechci. Každý závod je jedinečný svojí trasou, ale i atmosférou daného okolí. Pořadatelé Run Berounka Run měli perfektně nachystanou trať na které se nešlo ztratit. Šipky na cestách, fáborky a gpx soubor s trasou byl samozřejmostí. Super byl GPS tracker, který měl každý závodník a díky webovému rozhraní bylo možné pozorovat posun běžce na trati i jeho případné odchýlení. Úplně nejlepší byla samostatná aplikace pro android či iOS, která ještě více ulehčila sledování běžců či podrobný popis etap i s ohledem na parkování.
Našlo se i něco negativního? Předávky byly opravdu předávkami a nenašel jsi tam občerstvení po doběhu. Vzhledem k nízké ceně startovného celého týmu (2500 Kč) to člověk ani neočekával. Co by mohlo být trošku lepší je obsluha hladového okna v bufetu v cíli. Vzhledem k množství žíznivých a hladových běžců opravdu nestíhali. Takže chlapi, příště uvařit kotel guláše, narazit sud piva a prodávat za sebe 🙂