Ze zásady nejezdím na stejné závody vícekrát. Kor, když se nejedná o závody kolem domova. No a pak jsou tady výjimky, které potvrzuji tohle “pravidlo”. Jednou z nich je Štafetová pohádka, závod, který se běží z obce Police do města Znojmo. Velká část trasy vede přes Národní park Podyjí, což je velké plus téhle akce. Tím druhým velkým plusem jsou organizátoři z SK Winners Znojmo v čele s Lenkou a Zdenkem Brabcovými.
Závod je dlouhý 57 km s cca 1 200 m výškovými. Vyrazit můžeš jako jednotlivec nebo ve tří členné štafetě. S Jirkou Bystřičanem volíme první variantu a prosíme organizátory o naše brzké nasazení na start. Víme, že to budeme mít na celý den. V sobotu 27.4. tak dávám budík na 3:00, ve 3:45 naberu Jirku a jedeme do Znojma, resp. Nového Šaldorfu, kde máme v 7:00 sraz se Zdenkem.
Jak slíbil, tak dodržel. Naše auto zůstává ve Znojmě v místě cíle a přesouváme se, teď už ve třech, do Police. Za 40 min. probereme to, co jsme nestihli přes rok. V místě startu to vypadá úplně stejně jako loni na Štafetové pohádce 2023. Tehdy jsme přemýšleli jestli nevyběhnout v rukavicích a čepici. Dnes? Krátký rukáv i nohavice. Bude to nádhera.
Je 8:00 a Jirka jde na trať, já startuji 15 minut po něm. První trasa Police-Zblovice vede po cestě, polem a lesem. Vše sedí tak jako před rokem a mě se vybavují zatáčky či konkrétní místa na trase. Navigaci mám v hodinkách, ale není třeba. Stejně tak jako občerstvovačka, která už na nás čeká. Další vyběhnou až hodinu po nás, takže tito lidé tu jsou kvůli nám. Neskutečné. Moc díky.
Zblovice – Cornštejn je druhá část trasy, která je dle mého ta nejpěknější. Tedy krom té poslední – bo cíl 🙂 Otevřou se krásné výledy na hrad Bítov, na vodní nádrž Vranov s mostem po kterém poběžím a cíl je u zřízeniny hradu Cornštejn. Kousek za Bítovem na mě při seběhu čeká Štěpán Zukal s místního SK Winners. V roce 2023 skončil předemnou a letos bohužel běžet nemůže ze zdravotních důvodů. Tož snad příště. Pozdravíme se a já běžím dál.
Od vodní nádrže nahoru na Cornštejn je to do kopce. Začíná se táhnou, podobně jako kilometry. Zde už drobným jídlem ani pitím nepohrdnu. Zjišťuji, že na Jirku jsem stáhl 10 minut. Z Cornštejna do Vranova to je prvních 5 km po rovině po silnici. Netrvá dlouho a na horizontu vidím mihotající se tečku. Jirka. Pocitově se vůbec nepřibližuji, ale asi po pěti kilometrech ho dobíhám. Chvíli spolu a pak už zase sám.
Po chvíli před sebou vidím zámek. Vranov. Opět naskakuje v hlavě trasa loňského ročníku. Přesně vím kudy se propléct. I kdyby ne, jsou všude šipky. Na mostě přes Dyji na chvíli zastavím pro fotku a pak už zahnu na občerstvovačku, kde čeká Zdeněk. Vyhlížím naše holky, které běží štafetu – Alču, Lenku a Petru, ale zatím ani vidu ani slechu.
No co. Běžím dále. Trasa vede asi kilák podél Dyje, pak přes lávku a na 30. km přijde největší stoupání. Domluvil jsem se na startu sám se sebou, že když tohle dám, tak už to dám. Kopec to byl fest, ale proti Lysé v Beskydech… Vyhlížím vesnici Čížov, kde je muzeum a zbytky z doby železné opony. Svině komunistický… Strana sice zmizela v propadlišti dějin, ale lidské charaktery zůstaly. Jen ti lidé dnes mají na sakách jiné odznáčky. Hledím raději vpřed směrem k vesničce Lukov. Tam se těším, byl jsem tam před lety s rodinou na týdení dovolené.
Lukov má však ještě jednu výhodu. Je tam další občerstvovačka a asi nejvíce lidí co potkám. Fandí mě, jako bych doběhl do cíle. No ještě 20 kilometrů zbývá. Naštěstí tu je i dost pití a jídla, takže zobnu tyčinky, čokoládu a něco na pití. Psychicky se připravím na další část trasy, když tu vidím auto s Petrou a Alčou. Zde je druhá občerstvovačka. Kofola, domácí buchty a hlavně zapčený toast. Konečně něco co není sladké. Zobnu a jdu. Díky, holky.
Trasa z Lukova do Hnanice bude vpodstatě z kopce. Zase je potřeba klesnout až k Dyji. Únava se už hlásí o slovo, takže přecházím do chůze. Cesta tak ubíhá o poznání pomaleji. To je děs. Takto to půjdu věčně. Takže to zase trochu rozbíhám. Sem tam kolem mě proběhne štafetový běžec. Zkouším se držet, ale jsou o dost rychlější. Letos míjíme vinici Šobes a bereme to delší úsek podél řeky.
V Hnanicích se opět potkávám s holkama. Dočerpám energii a Kofolu a vyrazím na poslední úsek. Nevzít si kompresní podkolenky se ukázalo jako chyba. Lýtka tuhnou, a tak beru už poslední dvě hodiny co hodku solnou tabletu. Preventivně proti křečím, které zatím nepřišly a ani nepřijdou. Poslední úsek by mohl mít přezdívku “běh vinohradem”. Netrvá dlouho a vidím Znojmo. Dle hodinek to vypadá, že bych mohl doběhnout pod 7 hodin. Běžím celý poslední kilák a půl a v čase 6:57:50 protínám cílovou pásku. Oproti loňsku zlepšení o 15 minut a hlavně pocitově na pohodu.
Co se nakonec ukázalo jako největší něpřítel, bylo slunce. Svítilo a do toho foukal chladný vítr. K večeru jsem z toho (nebo z vyčerpání) chytl parádní úžeh.
No po půlhodině doběhl Jirka, a tak jsme si s holkama mohli dát vychlazené pivko a gulášovku.
Pak už na řadu přišlo vyhlášení. Druhé místo je zlepšení oproti třetímu z loňska. No a to, kolik nás běželo se asi z historického hlediska řešit nemusí, ne? Prostě borci byli všichni tři, kteří na ultra trať vyrazili.
Zadařilo se i holkám, která braly třetí místo. Tohle opravdu nečekaly, takže spokojenost i u nich. Opět jsme si ze Znojma odvezli pěkné medaile a poháry.
Ubytování máme v Penzionu Šaldorf u Davida Olejníka, který také běžel. Od cíle to je pouhých pár metrů, takže ideál. Dám sprchu a lehnu do postele, z které bych nejraději už nevylezl. Naštěstí máme přímo před penzionem hospodu, a to je znamení. Po prvním pivu dávám teplý čaj na zahnání zimnice. Zkouším i jeden rum a pizzu. Ta se ukáže nad mé síly. Takže další pivo na lepší trávení a hurá do postele.
I díky této brzké večerce, můžeme ráno v 6:30 vyběhnout prozkoumat okolí z druhé strany vesnice. Nohám se nechce, ale únava naštěstí zmizela. Rum byl asi kouzelný. Dáme jen šestku a přesně o osmé se hlásíme ve sklepě na snídani.
