3x zlatá, 1x stříbrná a 2x bronzová medaile je bilance závodu Štafetová pohádka, který jsme běželi v půlce dubna. Jak už název napovídá, jedná se o štafetový běh pro tří členná družstva, kde na každého čekala porce 2x 10 km. Já jsem zvolil variantu ultra a na 60km dlouhou trať s převýšením 1 000 m jsem se vydal sám za sebe.
Start celého závodu je v malé obci Police (Vysočina). Pár dní před závodem se dozvídáme rozpis našich startů. Důležitý je čas prvního z nás (shodou okolností mě) – 9:12 hod. Super. Bude stačit vyjet až v sobotu ráno. V pět ráno nasedám s Radkem Artimem do auta k Tomášům (Papajovi a Wanderburgovi) a vyjíždíme na Vysočinu. Cestou jsme v kontaktu s autem s holkama a s druhou mužskou štafetou. Jirka Bystřičan nás pak bude čekat v místě startu.
I s pauzou na kávu stíháme příjezd asi 20 minut před mým startem. Není aspoň čas na nervozitu. Převlíkám se do běžeckého, přilepím startovní číslo U-2, nabalím co si myslím, že budu potřebovat a chvíli po deváté vybíhám vstříc neznámému. Štreku 60 km jsem dal naposledy v rámci Baroko ultramarathonu a tam mě to docela stačilo. Tréninkové jednotky od té doby klesaly a sám jsem netušil jak dnešek dopadne. Chlácholil jsem se tím, že nás tu je hodně a že bude morální podpora alespoň od spoluběžců v cíli.
Rozbíhám to tedy s rozvahou a nikam nespěchám. První čtyři kiláky po asfaltu a spíše z kopce. Pak začne pravý opak. Den před startem pršelo. Fest pršelo. Na polích vznikly nové rybníky a cesta co nás záhy čekala byla ještě včera potokem. Teď to ještě nevím, ale nejhorší terén mám zde. To už jsme v kraji jihomoravském. Netrvá dlouho a jsem na první předávce v obci Zblovice . Na rozdíl od jiných tady já nic nepředávám a běžím dál.
Druhá část trasy patří k těm nejhezčím. Běží se kolem hradu Bítov, rozhledny Rumbark k Dyji a následně ke zřízenině hradu Cornštejn. Tady potkávám pár z našich, což dolije zase sílu do žil. Krom toho je na 17. km první občerstvovačka. Dolívám i vodu a něco zobnu. No a teď už zase uhánět dál. Vede to po asfaltu. Dlouhém asfaltu. Předbíhá mě jedna štafeta za druhou a za chvíli i Natka (taky na ultra). Vypadá svěže, na rozdíl od mě. Já už spíše končím. Půlmaraton mám za 2:10. Ještě 2x tolik… To ty vole.
Kousek za obcí Podmyče za sebou slyším nějakou diskotéku. Za chvíli se prožene Adam s reprákem. Vypadá taky o kus lépe než já a chvíli běžíme spolu. Trasa vede po modré až do Vranova.
I tady probíhám kolem pár míst, které znám. Je fajn, že vím, co bude čekat. Vranov je na cca 30 km a snad poprvé se objevují nějací lidé. Trasa závodu je zatím perfektně značena, takže probíhám bez problémů dál. I tady slyším od kolemjdoucích ono “když nemůžeš tak přidej” Asi ten pohyb vpřed nemá s během moc společného… Přebíhám most před Dyji a jsem u dalšího checpointu. Zase jsou tady naši co čekají na předávku. A Filip mě ještě stihne vyfotit.
Občerstvení na mě tady nečeká. Plácnu si a běžím dál podél rozvodněné řeky. Po chvíli mě zase předběhne Adam, který sundával oblečení a o chvilku později proletí i Jirka Mučka z naší “elitní” štafety. Po Hraběcí lávce opět přeběhnu na druhou stranu řeky a pak už mě čeká stoupání. To největší na celé trase, ale přesto jen příjemných cca 250m.
Stoupání rozhodilo tempo, přecházím do regulérní chůze a od teď už to připomíná spíše indiánský běh. Dalším průběžným bodem je vesnička Čížov. Probíhám NP Podyjí. Počasí je ideální běžecké, žádné horko a v lese ani nefouká. Jen té vody na cestě mohlo být méně, ale i tak super na to jak to vypadalo. Čížov – tu to znám. Tady jsem už běžel, když jsem byl na dovolené v Lukově. Právě tam je další občerstvovačka. K té se upínám. Tu jsem si dal vnitřně jako rozhodující bod. Pokud to dám tam, tak už to dám celé.
Limit závodu je 8 hodin. Vím od startu, že o tohle budu bojovat. Teď začínám počítat. Jaké musím držet tempo, abych to dal do limitu? Aspoň se zabavím. Ve vestě mám i sluchátka, ale nakonec tam zůstanou po celou cestu. Přijde mě to škoda si neužít ten klid v okolí.
Lukov. Kostel. Hospoda. Občerstvení. No dolívám zbytky poslední coly a vody co tam je. A to za mnou je ještě někde Jirka. Čeká mě ještě 20 km a na to padne litr vody. Taková je zkušenost. Nakonec to byla jen půlka, ale to jsem nemohl tušit. Zobnu závin se solí a plátek pomeranče a valím zase dál. Penzion pod Hrádkem mě svou pohostinnost dnes nenabídne. Probíhám jen kolem a vzpomínám. I tímto směrem jsem tehdy běhával. Super, že vím co mám před sebou.
Mířím totiž na vinici Šobes – jednu z nejstarších viničních tratí u nás. Tento úsek trasy je takový mdlý. Hodně se běží po cyklostezce a ta je dlouhá a za zatáčkou zase dlouhá. Přesto to vede lesem a tam je fajn. Čím více u vinic, tím více turistů s dvoudeckou na provázku a na krku. Degustační pochody za vínem. Taky pecka. A na Šobesu to jede ve velkém. No nic, klesám k Dyji.
Přebíhám po vysuté lávce, která rozhodí krok i střízlivému a běžím podél řeky kolem bývalého Judexova mlýnu k vesničce Hnanice. Tam je další předávka. Nic nepředávám, jen se ujistím o správné trase dál a běžím kupředu k Novému Šaldorfu, kde je cíl. Posledních 10 km a pokud mě nechytnou křeče tak vím, že to dám v limitu.
Obsluha občerstvovačky informuje cíl, e jsem právě proběhl a kulhám. No já jim dám, že kulhám 🙂 Vytrvale se sunu vpřed, byť běh vypadá jinak. Teď už chůze regulérně převládá nad během. Škoda. Tento úsek je hodně běhatelný, ostatně jako i ty ostatní. Holt je ale potřeba na to trénink. Míjím spoustu vinohradů, kapliček, božích muk,… fakt je tu krásně. Já už však v krajině vyhlížím železnici. Podél ní se má běžet poslední kilometr do cíle.
Vidím jí! Paráda. Včil už vyhlížím jen hospodu, kde má být cíl. Volá mě Tomáš P. jak na tom jsem. Hlásím, že za chvíli tam jsem. Naproti mě vyrazí Valda s třemi plzněmi (v sobě) a dobíháme společně.
Cílovou pásku protínám v čase 7:26 a užívám si skvělé ovace, hodné vítězi závodu. Tím je Naty Kapcalová, která tu trasu dala za 5:43 a byla rychlejší i než ostatní dva běžci přede mnou. Skončil jsem totiž třetí (no jo, ze čtyř…), ale na to se historie neptá, ne?
Úspěch měly ale všechny naše štafety. Holky si doběhly pro první místo (Petra, Lenka, Alena) a kluci brali stříbro (Valda, Jirka, Filip) a bronz (Radek A. a Tomášové). Skvělé žně na jižní Moravě.
No a to nás ještě to nejlepší čeká. Prvně tedy sprcha a potom raut, degustace a fajné posezení ve sklípku. Každý dle svých možností a schopností. Ale to už je jiný příběh 🙂
