Out of thin air

Michael Crawley – Není lehké vstát před třetí hodinou ranní kvůli běžeckému tréninku a odběhat dlouhé kopce dřív, než bude na ulicích příliš velký provoz, namísto teplé sprchy se spokojit se studenou vodou ze sudu, vydat se za lepším vzduchem nad tři tisíce metrů nad mořem nebo opustit pohodlné cesty a prodírat se křovím v prudkém svahu. Ale ještě obtížnější je pozorovat a naslouchat ostatním, aniž bychom upřednostňovali své vlastní běhání a problémy. Michaelu Crawleymu se to povedlo a v knize Out of Thin Air shrnuje zkušenosti z více než ročního pobytu v Etiopii, kde jako běžec a antropolog studoval v rámci své doktorské práce místní běžeckou kulturu.

Antropologický přístup prostupuje celou knihou. Crawley v Etiopii není kvůli tomu, aby si vylepšil svá osobní maxima. Skutečnost, že sám je běžcem s osobním rekordem 30:07 na 10 km, mu slouží především k tomu, aby se snáze zapojil do místní komunity. Nejde mu ani tak o konkrétní tréninky, jako o zachycení způsobu života, o celkový obraz popisující kulturu, z níž vyrůstají jedni z nejlepších běžců a běžkyň na planetě. Nakonec jednotlivé tréninky nejsou pro úspěch rozhodující (v podstatě jediným typem tréninku, který čtenáře pravděpodobně překvapí, jsou velmi pomalé lesní běhy mimo cesty). Důraz je opakovaně kladen na to, že trénovat i žít je třeba správným (badenb v amharštině) způsobem.

Teprve na základě takovéhoto řádně vedeného tréninku a života můžeme naplnit svůj potenciál, idil, šance a možnosti, které jsou nám dány, ale jež v úplnosti zná jen Bůh. Odtud i vírou podložené přesvědčení o tom, čeho všeho můžeme dosáhnout, neboť své hranice si člověk neurčuje sám ani nejsou předem jasně stanoveny vrozeným talentem a genetickými předpoklady – narozením dostáváme příležitost, jíž se můžeme vytrvalým a poctivým tréninkem chopit, šanci, jíž lze řádným životem dostát.

Dlouho jsem si myslel, že běžecký trénink je jakási laboratoř, v níž se zkoušejí nové tréninkové metody a v maximální možné míře využívají aktuální vědecké poznatky. Ve skutečnosti se však zdá být podobnější dílně nebo cechu. To se nemusí s představou laboratoře vylučovat, nicméně důležitější než technologické a vědecké novinky je zvládnutí řemesla, dlouhodobá konzistentní tréninková práce za použití často velmi jednoduchých prostředků, s nimiž je zacházeno promyšleně a cíleně. Běhat jen tak bez rozmyslu nestačí. Hned v první kapitole trenér Meseret říká, že uspět může pouze ten, kdo se nejdřív dívá a přemýšlí, a teprve potom běhá. Je třeba být otevřený a učit se od ostatních (nejen od trenérů, ale i od jiných běžců), co nejlépe využívat podmínky, které máme k dispozici, a vědět co a proč děláme.

Za příklad Crawley dává třeba způsob, jakým Etiopané dokážou vytěžit maximum z prostředí, v němž trénují, když se záměrně vydávají do míst, která nejlépe vyhovují cílům jednotlivých tréninků a požadavkům závodů, na které se připravují. Jinou zásadní etiopskou zkušeností pro něj je, že nikdo neběhá sám. Běhat sám snad lze, pokud si chodím zaběhat pro zdraví, ale ne když chci něčeho dosáhnout. Nejen že se běžci od sebe učí navzájem, ale také čerpají ze síly skupiny, ze skutečnosti, že v tom nejsou sami. Jako bychom dokázali běhat lépe, pokud se nám podaří napojit na něco, co nás přesahuje, ať už se jedná o okolní prostředí, nebo společenství běžců – běžet se zemí a spolu s ostatními.

Běh je pro Etiopany nepochybně jednou z mála možností, jak skutečně změnit své životy a prosadit se. V mnoha ohledech tak k němu přistupují jako k práci, nijak mu to však neubírá na zábavnosti. Každý běh je jiný, každý trénink může být spojen se zvídavostí a objevováním nového, může se stát hrou a dobrodružstvím. Vybíhat před svítáním, vydávat se do neznámého, divokého terénu, běhat na hranici vlastních možností, o co jiného se jedná, když ne o dobrodružství, čím jiným mi jsou ti, kdo běží se mnou, když ne druhy v dobrodružství?

Michael Crawley nás učí uvažovat o běhání a běžeckém tréninku v nových pojmech. Zvídavost, hra a dobrodružství jsou jedny z nejdůležitějších, ale zdaleka ne jediné. Etiopská běžecká kultura, jak ji představuje ve své knize, je neobyčejně inspirativní. Nicméně k tomu, abychom se stali lepšími běžci, nemusíme odjet na rok do Etiopie. Stačí o vlastním běhání víc přemýšlet a vydat se na cestu dobrodružství. Jen mít odvahu a dostatek odhodlání.

Jan Havlíček

---

Recenzi knihy napsal Jan Havlíček pro běžecký časopis B.  Jan vystudoval fyzikální chemii na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy. Živí se jako redaktor. Trénuje běžce. V roce 2015 spoluzaložil běžecký časopis B. 

“Časopis” můžu osobně doporučit. Uvozovky jsou zcela na místě, protože pod pojmem časopis si většinou představujeme něco úplně jiného. Co číslo to grafický unikát, co číslo to spousta nových myšlenek, co číslo to kniha… Pokud Ti záleží na kvalitním čtení, navíc bez reklam na super extra nové boty apod., podpoř snahu kluků a staň se předplatitelem. Nebo alespoň zkus jedno číslo na zkoušku. Mrkni zde.  

David Bíbrlík

---

Hodnocení:

---

Ukázka z knihy:

The runners ahead of me depart from the group in twos and threes. An unspoken decision to increase the pace is reached, heads go down, and gaps increase. This happens imperceptibly at first, then alarmingly quickly. Suddenly I’m struggling like I have never struggled before on a run. I have only been at altitude for a week. My lungs can’t deal with this and my legs don’t know how to respond to the sudden cut-off of fuel. I focus on just lifting my legs, on getting to the top of each false summit. Finally, on not walking. Rather than opening out to take in the view, my perspective dwindles to the patch of ground beneath my feet as I try to will my_legs to keep going. My attention shrinks to the sensations within my own body, which are notoriously diffcult to describe.

I think of Olympic marathon fourth-place finisher and Sports Illustrated journalist Kenny Moore’s reluctance to use the word ‘pain’ when writing about running. ‘It’s not the pain of a burning stovetop,’ he wrote. ‘It feels like weakness. It feels like weight that can’t be borne, panic that can’t be controlled.’ It feels, I think, like I need to stop. My thoughts lose their coherence completely and I start making vague word associations. 

---

Informace o knize:

Vydavatelství	Bloomsbury Sport
Rok vydání	2021
Počet stran	272
Jazyk	Anglicky

---

Anotace:

‘Ethiopia is a place where I have been told that energy is controlled by angels and demons and where witchdoctors can help you to acquire another runner’s power. It is a place where an anonymous runner in the forest told me, miming an imaginary scoreboard and with a completely straight face, that he had dreamt that he would run 10km in 25 minutes. It is a place where they tell me that the air at Mount Entoto will transform me into a 2.08 marathon runner. It is a place, in short, of wisdom and magic, where dreaming is still very much alive.‘

Why does it make sense to Ethiopian runners to get up at 3am to run up and down a hill? Who would choose to train on almost impossibly steep and rocky terrain, in hyena territory? And how come Ethiopian men hold six of the top ten fastest marathon times ever?

Michael Crawley spent fifteen months in Ethiopia training alongside (and sometimes a fair way behind) runners at all levels of the sport, from night watchmen hoping to change their lives to world class marathon runners, in order to answer these questions. Follow him into the forest as he attempts to keep up and get to the heart of their success.