Pod širým nebem

Markus Torgeby – Nejen v České republice máme šílence, kteří se vydali zešílet do divočiny. Markus se rozhodl odejít z civilizace ve svých 23 letech.  Místo Šumavy zvolil švédskou divočinu. Takřka pět let žil sám jako poustevník v indiánském tee-pee. Stačilo mu opravdu málo. Spacák, sekera, běhání a 20kg ovesných vložek na rok. Co ho k tomu vedlo a jak tuto etapu života prožil? To popsal v jedné z nejlepších knih s běžeckou tématikou, kterou jsem četl. Napsal knihu s názvem The Runner (2018).

Kniha končí happy-endem. Markus našel po letech sám sebe a založil rodinu. Z lesa však neodešel.  Pár kilometrů od svého tee-pee opravil starou chatu ve které se usadili. Podmínky to byly opravdu spartánské. Ne pro Markuse, ale pro ženu a děti. Nejednou jsem si tak vzpomněl na jeho příběh. Žijí tam ještě nebo se vrátili zpět do civilizace?

Odpovědí je tato kniha, který vyšla v roce 2020. Díky nakladatelství Kniha Zlín navíc v českém jazyce. O důvod více se těšit na pokračování příběhu. Spolu s Markusem jsem tak opět vkročil do lesa v oblasti Jämtland a začali jsme hledat duševní klid. Kniha nezačíná tam, kde ta předchozí končí. Není tak nutné si přečíst The Runner, aby čtenář pochopil, co se nám snaží Markus říci. I v této knize se okrajově vrací ke svému dětství/dospívání, problémům v rodině, problémům s trenéry i s těmi, které měl sám se sebou. To vše v první ze tří kapitol s názvem “Cesta ven“. Dozvíme se jak žil dříve a jak žije dnes.

Knihu The Runner můžeme nazvat ryze pragmatickou, knihu Pod širým nebem potom ryze poetickou. Markus se nám snaží ukázat cestu, jak se dostal zpět ke svým kořenům. Čas může opravdu  plynout jinou rychlostí. A stres? Ten si vytváříme v civilizaci.  Není v tomto idealistou a ví, že ne každý vyrazí do lesů tak jako on. Přesto je možné udělat, alespoň malý krůček kupředu. Neizolovat se od okolí zavřenými okny v domě. Stačí otevřít okno a pustit přírodu k nám. Stačí vytáhnout spacák na zahradu a lehnout si pod širé nebe. Stačí se na chvíli zastavit v lese a poslouchat. Stačí… začít.

Druhá kapitola “Ticho” připomíná chvílemi skautskou příručku. Doslova. Jak rozdělat oheň? Jak sušit oblečení? Vlna. Obutí. Spacák. Spací podložka. Sekyra. Nůž. (mrkni na níže uvedenou ukázku ke stáhnutí). Osobně mě tato část do knihy příliš nezapadá. Podobných “SAS příruček” na přežití existuje celá řada. A ten, kdo někdy spal v lese podobné rady příliš nepotřebuje. Pokud tedy neplánuješ spát podobně jako Markus v -35°C.

Třetí kapitola “Dva světy” přináší trochu sebereflexe. Už to není o tom “já“, ale “my“. Autor má tři malé holčičky a u té třetí pochopil, že není možné jen tak  běhat po lesích. Nefunguje už jen sám za sebe. 

Zde se tak vybaví níže uvedená ukázka z jeho první knihy:

Jednoho dne se mě Frida zeptala, proč musím chodit běhat dvakrát denně. Chodíš pak okolo, furt tě něco pobolívá a dáváš do tréninku hodně energie. Energie, která by mohla být použita pro rodinu. Ale já mám rád běhání, odpověděl jsem. Vím, ale bylo by to o tolik méně zábavy, pokud by jsi šel běhat jen jednou denně? Cítilo by se tvé tělo jinak? Běhal by jsi potom pomaleji? Ptala se klidným tónem, pozorujíc mě svými světle modrými očima. Přemýšlela nad tím. V jejím hlase nebylo podráždění. Byla to otázka přímo z srdce. Sedíme u stolu a popíjíme červený čaj. Nemám pro ni žádnou smysluplnou odpověď. Tohle je přece něco co jsem dělal po tak dlouhou dobu: Vstal jsem ráno a běžel. A totéž jsem dělal večer. Posledních dvacet let.  Je to prostě zakořeněný zvyk, který nemám v úmyslu měnit.

Dospěl ke změně a uvědomuje si, že se nechoval úplně správně. Nevadilo mu, že má občas hlad a nepodivoval se nad tím, že v chalupě je deset stupňů, pořád bylo přece nad nulou. Získal rodinu, ale nepřihlásil se do reality. Byl duchem přítomný, jen když se mu to hodilo. Trvalo několik let, než pochopil, že v životě nejde jen o přežití. Život znamená mít se dobře.

Hory a doly doplnila lednička a podlahové topení. Teď se pohybuje v obou světech, beze zdí. Město a venkov. Rodiče a děti. Voda z kohoutku, voda z jezera Helge. Postel v domě, sobí kůže v lese. I takový život jde však zkombinovat. Ukazuje nám jak. Více se tak zaměřuje na výchovu dětí, na předání své nabyté životní moudrosti. Výše uvedené úvahy jsou v této poslední třetí kapitole doplněny dalšími praktickými tipy. Jak šplhat po stromech? Jak pouštět břízám žilou? Jedlé rostliny. Ven na velkou. Sušení dříví nebo špalkováním. Co že to je to špalkování? Běž do lesa a sedni si na pařez. V každém počasí. Jestli nemůžeš do lesa, tak si sežeň alespoň špalek. Seď, pozoruj, přemýšlej. Zklidni se. 

V poslední době preferuji elektronické knihy. Jsou podstatně skladnější. Pokud jsi na tom podobně, tak tady o e-knize ani neuvažuj. Kniha to není krásná jenom obsahem, ale i svým zpracováním. K výslednému dojmu také určitě přispěly pěkné fotografie od Fridy. Dokonale tak ilustrují duši této knihy. Přesto mě v knize kousek něčeho chybí. Něčeho, co by drželo jednotlivé kapitoly více pohromadě.

Pro koho je tedy tato kniha určena? Pokud tě dovedou nadchnout bílé mraky plující po modré obloze, pokud je nejlepší televizí pro tebe oheň a pokud umíš poslouchat vítr v korunách stromů, budeš to právě ty.

Lidské tělo je neskutečný vynález a jeho fungování považujeme za samozřejmé. Ne vždy tomu tak je. Vzájemných Jestli tě zajímá, jak žije Markus Torgeby dnes, mrkni na jeho webovky nebo Instagram.

---

Hodnocení:

---

Ukázka z knihy:

Když jsem bydlel v lese, měl jsem ten nejlepší záchod na světě: s majestátním výhledem, na čerstvém vzduchu, les skýtal klid na práci a spoustu možností. Toaletní papír je zbytečné plýtvání přírodními zdroji – osmdesát procent obyvatelstva se bez něj obejde. Člověk použije, co mu příroda nabídne, nebo to zvládne levá ruka a voda, a pak to jen chce důkladně se umýt. Cvičení dělá mistra a já jsem posledních dvacet let vykonával většinu svých tělesných potřeb venku.

Zde předkládám výtah ze své studnice zkušeností. Podzim je nejlepší roční období, kdy jít na velkou ven. Máte k dispozici spoustu měkkého materiálu na utření: zvadlé listí, různé druhy mechu, rašeliník. Mechy z rodu rašeliníků jsou jako antiseptická mycí houba, navíc jsou měkké, a váš zadek tak bude jako v bavlnce. Hlavně si dřepněte pokud možno co nejdál od smrku: smrkové jehličí píchá a dokáže se zavrtat i do toho nejhebčího mechu. Jak se vám ostré jehličky zabodnou mezi půlky, končí veškerá legrace. Nezbude než stáhnout kalhoty a začít znova. Zato když najdete potok, máte to jako obří bidet uprostřed lesa. Co víc si přát. Nevýhodou je to, že pokud kadíte do tekoucí vody nebo se v ní myjete, šíří se tím bakterie – a někdo si možná pár set metrů po proudu zrovna plní láhev na pití.

---

Informace o knize:

Vydavatelství	Kniha Zlín
Rok vydání	2020
Originální název	Sova Ute
Překlad	Helena Stiessová
Počet stran	192
Jazyk	Česky

---

Anotace:

Kdysi nadějný švédský atlet se rozhodl opustit hektický styl života ve městě a usadit se v lese. Bezmála 5 let žil jako poustevník v dokonalé harmonii s přírodou. Tato zkušenost ho nesmírně obohatila. V knize se s námi dělí o osobní zážitky, ale i o řadu praktických návodů, třeba jak šplhat na stromy, jak si postavit postel venku anebo čím se v lese utřít… Především ale o to, jak uklidňující účinek má na člověka život v těsném spojení s přírodou.

Mohlo by se líbit