Lizzy Hawker – Běžkyně – Většinu knih o běhání píši chlapi. Těžko říci proč, ale je to tak. S radostí jsem se tak pustil do této knihy, kterou napsala britská královna horských ultraběhů Elizabeth Hawker (*1976). Čím že si ten titul vysloužila? Pětkrát vyhrála UTMB, držela ženský světový rekord na 100km, stanovila rekord v běhu ze základního tábora Everestu do Káthmándú, na Spartathlonu skončila třetí v absolutním pořadí a dalo by se asi dlouho pokračovat. A při tom všem navíc zvládla dokončit doktorát z oceánografie na univerzitě v Southamptonu a odpracovat pár šichet v Antarktidě.
Kniha začíná v roce 2005, kdy stojíme spolu s Lizzy na startu třetího ročníku UTMB. Závod dlouhý 155 km s převýšením 8 500 m vede kolem masivu Mont Blanc. Z příběhu vyznívá, že tam byla vlastně docela náhodou. S partou kamarádů se vracela z dovolené v Alpách, no a když už tam byla, tak si řekla že si taky zkusí závod zaběhnout. Běžecké boty koupila pár dní před odjezdem.
Dříve je nepotřebovala, protože žádné takové štreky neběhala. Uběhne několik stran a Elizabeth dobíhá do cíle jako první žena. Ne, že bych jí to nepřál, ale kniha resp. příběh ztratil hodně rychle na důvěryhodnosti. Je vůbec něco takového možné?
Mírně znechucen jsem tedy četl dál. Příběh se stočí k dětství. Zcela zásadní pro její vývoj se stává rodinná dovolená ve Švýcarsku. Malé Lizzy je šest let. Dost na to, aby jí uhranula krása švýcarských Alp a okolí Zermattu. Jaká to změna proti nudnému šedivému londýnskému předměstí. V tu chvíli si byla jistá, že patří do hor. Život utíká rychle a v knižním podání ještě rychleji. Univerzita a následující postgraduál přináší možnost vycestovat spolu s vědeckým týmem do Antarktidy. Vyrazila lodí. Tam běžkyně Lizzy nabírala odolnost proti spánkové deprivaci. Něco, co zúročila o pár let později právě při dlouhých bězích.
Začíná vyhrávat jeden závod za druhým a přichází dilema. Věnovat se vědecké nebo sportovní kariéře? Trvalý zlom udělá výlet do Indie a Nepálu, kam se Lizzy pravidelně vrací. Tam našla svůj druhý domov. Nelpí na hmotných věcech. Jediné co vlastní je notebook a kolo v nepálském Káthmándú. To se stalo cílovou destinací při třech pokusech o zdolání trasy ze základního tábora Everestu. To co mapy.cz vyhodnotili na 140 hodin, zvládla za 63.
Překonávala své vlastní rekordy. Tyhle osobní výzvy prokládala závody v Evropě a USA. Vynikala mimořádně rychlou regenerací. To co by jiní dali stěží v průběhu jednoho roku, ona zvládla za měsíc. Nebylo to však zadarmo. Celkem šestkrát bojovala s únavovou zlomeninou. Okamžik, který ji dovedl zpomalit a následně i zastavit. Nemohla běhat, a tak začala běžecké akce pořádat. Podepsaná je pod závodem Ultra Tour Monte Rosa, který se běhá ve švýcarských Alpách kousek od Zermattu.
Sportovní výkony, které podávala a podává jsou opravdu neskutečné. Tady však nejsme na závodě, ale hodnotíme knihu jako takovou. A ta mě osobně přinesla jedno velké zklamání. Knize chybí větší přímočarost. Dějově skáčeme z jedné etapy života do druhé. Běží UTMB, skok do Nepálu, aby mohla po pár stranách dovyprávět příběh z UTMB apod. Tohle na dramatičnosti opravdu nepřidá a už vůbec ne pokud takto skáče při svých indicko-nepálských pokusech.
V posledních kapitolách knihy pak převládá spíše filozofie než běh samotný. Po opakovaném zranění přemýšlí nad tím, proč vlastně běhá. “Jestliže jsem běžkyně, kým jsem, když nemůžu běhat?” “Jaké je naše pojetí sebe sama a můžeme mu věřit?” ptá se v zápětí. Odpovědi hledá sama v sobě, v literatuře, u filozofů. Je jasné, že na podobné otázky se nedá jednoznačně odpovědět. Přesto se o to běžkyně Lizzy pokusí. Slovy klasika, můžeme o tom s ní vést spory, můžeme s tím nesouhlasit, ale to je asi tak všechno, co s tím můžeme udělat…
Třeba se ale právě Ty nacházíš v obdobné situaci hledání sama sebe. Potom můžou být úvahy běžkyně přínosné a inspirativní. Pro většinu čtenářů však budou pouze úmorným textem na závěr. Ten se dlouze vleče, stejně jako poslední kilometry při ultra bězích. Nelze tak souhlasit s podtitulem knihy “krátký příběh o dlouhém běhu“, ale i tady bychom mohli vzpomenout na slova Járy Cimrmana…
Hodnocení:
Ukázka z knihy:
Ve vzduchu je cítit nervozita. Tlačíme se na náměstí mezi kostelem, několika kavárnami a spoustou lidí, kteří nás přišli vyprovodit a teď stojí podél ulice. Není úniku, dokonce ani není šance si na poslední chvíli skočit na záchod. Ne. Nic nás nerozptýlí od úkolu, který nás čeká. A co nás čeká?
V podstatě nemám tušení. Mám pocit, jako bych byla v jakémsi snu. Právě mi došlo, že popravdě nemám vůbec představu, do čeho se to pouštím. Nemám to s čím srovnat, čím měřit: 155 kilometrů okolo Mont Blancu, s 8 500 metry převýšeno: zní to dost působivě. Je to taková vzdálenost, jako byste běželi ze Southamptonu do Londýna a potom si dali ještě maraton – a jako bonus výškový rozdíl ekvivalentní tomu, kdybyste vystoupali na Everest od hladiny moře a zase sešli dolů. Skoro nepředstavitelné.
Tak co tu dělám? Miluju hory a miluju běhání. Ale tohle? Jak mě jen mohlo napadnout, že něco takového zvládnu? Co mě přimělo se přihlásit? Čtyřicet šest hodin. Takový nám dali časový limit, abychom dostali tělo i duši zpátky do Chamonix. Absolutně nemám tušení, jestli je to pro mě reálný cíl, nebo jen vysněný vzdušný zámek. Jenže někdy musíte vyrazit za vzdušným zámkem. Někdy je potřeba snít.
Je to vlastně jednoduché, nebo ne? Jediné, co musím, je běžet. Běžet, dokud mi neřeknou, abych zastavila, a pak zastavit. Jen si nejsem úplně jistá, kde to bude. Jeden dobrý kamarád mi poradil citát z Carrollovy Aleno v divů: “,Začni na začátku,/ pravil Král velmi vážně, ,a pokračuj, až dojdeš ke konci: pak zastav.lll To bude moje mantra pro závod. Rozběhnout se. Běžet dál. A pak zastavit.
Informace o knize:
Vydavatelství | Mladá Fronta |
Rok vydání | 2016 |
Originální název | Runner: The Memoir of an Accidental Ultra-Marathon Champion |
Překlad | Anna Kudrnová |
Počet stran | 280 |
Jazyk | Česky |
Anotace:
Kniha Běžkyně vypráví Lizzyin příběh od školačky běhající po londýnských ulicích až po závodnici lámající rekordy v nejtěžších závodech a horách. Vrozená vytrvalost a hluboký vztah k horám vedou Lizzy k výkonům na absolutní hranici jejích možností, například ohromujícímu 320kilometrovému běhu Himálajem ze základního tábora Everestu do Káthmándú, účasti a pětinásobnému vítězství v UTMB či dosažením světového rekordu v silničním běhu na 24 hodin. A navíc: stala se první ženou, která se umístila mezi muži na stupních celkových vítězů Spartathlonu. Lizzyina odhodlaného ducha ocenil roku 2013 i časopis National Geographic, který ji vyhlásil dobrodruhem roku.
Líbila se ti uvedená recenze? Podpoř třeba tu další částkou 25 Kč. Pokud ti nefunguje QR kód pro platbu, bližší info najdeš v kategorii Podpora. Děkuji.