Cesta běžce

Adharanand Finn – Číst si o tom jak se běhá v Japonsku? Na druhé straně světa? Nebude to nuda? Rok na mě tahle knížka čekala, než jsem se sám “přinutil” otočit první stránku. Motivací byla kniha Dejiny behania. Tam jsem se dočetl o mniších, kteří běhají 1 000 maratonů za 1 000 dní. Moc jsem tomu nevěřil. Stejné informace však přinesla další kniha mladé běžkyně Becky Wade Run the World. Ta se chtěla s mnichy dokonce i setkat. Takže opravdu existují. Nadešel ten správný čas na tuto knihu. Třeba se dozvím něco více. Nemýlil jsem se.

Finn vs. McDoughall

Adharanand je britský sportovní novinář, kterému vyšla tato kniha jako druhá v pořadí. Tou první byla kniha Běhání s Keňany, kde popisuje svůj pohled na africké běžce. Tak trochu vzdáleně mě jeho knihy připomínají ty od Christophera McDoughalla (např. Zrozeni k běhu). Narozdíl od Američana jsou však Finnovi knihy daleko osobnější, čtivější (alespoň pro mě) a nemají za potřebu bombastickým stylem odhalovat nějakou “obecnou pravdu”.

Finn není jen sportovní novinář, ale také slušný běžec (maraton pod 3 hod, desítka kolem 35 minut). Po své misi v Keni se rozhodl, že se z blízka podívá na japonské běžce. Pokud někdo dovede konkurovat na dlouhých tratích keňským a etiopským závodníkům, jsou to právě Japonci. Podobně jako v předchozí knize se zde nejedná o žádnou práci od stolu někde v archivu, ale o prožitek přímo na místě.

Vlakem do Japonska

Cesty letadlem fungují jako teleport. Přepraví člověka z místa A do místa B. Z jednoho světa do světa úplně jiného. Chybí kontinuita. Proč tedy nevyrazit do Japonska vlakem? Nápad Finnovi manželky se ujal a oba společně se třemi malými dětmi tak vyrazili po železnici z Anglie do Japonska. Cesta trvala několik týdnů a byla opravdu únavná. Všichni si tak hluboce oddychli, když se ve Vladivostoku nalodili na trajekt a vyrazili na finální část cesty. Rusko je opravdu překvapilo. Konečně Japonsko. Co ale teď? Našli si dům na pronájem a dětem zařídili školu. Žádná speciální s výukou v angličtině, ale klasická japonská. Zvládnou to? Byl to boj. Tohle jsou ty osobní zážitky, které dodávají knize “šťávu”.

Anglie vs. Japonsko

Pojďme ale k běhání. Pokud má na silničním maratonu či půlmaratonu někdo držet krok s Afričany, jsou to právě Japonci. Autor byl divákem jednoho “tuctového” půlmaratonu, kde prvních 30 Japonců zaběhlo čas pod 63 minut. V roce 2013 se tohle podařilo pouze jednomu Britovi – fenomenálnímu Mo Farahovi. Po návratu do Británie se běžel v Readingu kvalifikační půlmaraton, kde startovala britská špička. Čas vítěze 64:44 min. V ten samý den se v Japonsku běží univerzitní mistrovský běh. Čas britského vítěze by stačil na 100. místo… Propastný rozdíl. Důvod? Ekiden.

Fenomén Ekiden

Ekiden je v podstatě štafetový běh. Vzdáleně tak může připomínat čím dál oblíbenější závody jako Hory Bory nebo 250 Český ráj. I ekidenů je celá řada, ale dva jsou zcela zásadní. Ten novoroční a potom ekiden Hakune. Závody, které dovedou pobláznit doslova celé Japonsko. Neběží zde však parta nadšenců, kteří prokládají běh pivem nebo pivo během, ale ryzí profesionálové. Týmy, které poběží ekiden se tvoří podobně jako fotbalová mužstva u nás. Práce to je na plný úvazek, na celý rok. Sponzory uvedených týmů jsou různé společnosti, které běžce oficiálně zaměstnávají a také prostřednictvím trenérů běžce draftují. Vždyť v sázce je mnoho. Tisíce běžců tak žije v Japonsku díky této firemní podpoře. Autor dává i tohle do kontextu při hledání rozdílu výkonnosti britských a japonských běžců. Vždyť i ve vyspělé Británii se najde pouze pár desítek ryzích profesionálů, kteří se můžou zaměřit pouze na běh.

Chuť po vítězství v ekidenu je tak velká, že ani zde nemůžou chybět afričtí běžci. Díky pobytu v Keni se autor knihy s mnohými, alespoň vzdáleně, zná. Je velmi zajímavé si přečíst právě jejich pohled na celý systém japonského trénování. V čem se liší přístup Keňanů a Japonců? Proč musí mít i v rámci jednoho týmu oddělené tréninky? Co říkají na konzervativní přístup japonských trenérů?

Autor místní systém pouze neopěvuje, ale zamýšlí se rovněž nad jeho stinnými stránkami. Není běh jen a pouze po asfaltu a dlouhý statický strečink důvodem častého zranění místních borců? Je opravdu dobře, že se běžec dostane na vrchol své kariéry ve dvaceti letech při ekidenu Hakune? Pro mnohé je totiž účast zde daleko více než třeba úspěch v olympijském maratonu. A být součástí týmu znamená ztratit volnost a možnost rozhodovat sám o sobě.

Yuki Kawauchi

Výjimkou z uvedeného japonského systému je Yuki Kawauchi, který není neznámý ani českým běžcům. Na maratonu v Praze v roce 2017 doběhl o 1745 míst přede mnou. Skončil šestý, ale já jsem na rozdíl od něj nespadl na dlažebních kostkách… Yuki byl v době psaní této knihy ryzí amatér s profesionálními výsledky. Nepatřil do žádného týmu, měl regulérní zaměstnání a na závody si bral dovolenou. V Japonsku je hrdinou, ale i přes amatérský status i on nesl těžce tíhu svých (ojedinělých) neúspěchů. Nebrzdí i tohle japonské běžce? Přílišný tlak očekávání? Vždyť se podívej na uvolněnost Usiana Bolta před důležitým závodem a srovnej to se strnulým výrazem Japonce.

1 000 maratonů za 1 000 dní

V průběhu pobytu v Japonsku došlo také na ony mnichy. Ty, kteří běhají 1 000 maratonů za 1 000 dní. Opravdu existují. Autor měl možnost se s jedním takovým, který dokončil tuto výzvu, osobně setkat. Za celou historii se tohle povedlo jen zhruba 150 mnichům a jen pár z nich dokončilo tuto výzvu 2x. Dozvíme se, že běh není zdaleka to nejhorší co tyto mnichy na uvedené výzvě čeká. Pro ukončení rituálu tu je ještě něco. Něco, kde se dostanou doslova na hranici života a smrti. Je pravdou, že mnich, který nezvládne tuto výzvu, musí spáchat rituální sebevraždu? A opravdu se musí běžet 1000 maratonů za 1000 dní po sobě? A proč mají tak zvláštní čepice?

Ekiden co nebyl

Finn se však nechtěl pouze ptát, ale měl chuť se zapojit do běžeckých závodů a hlavně tréninků. Být u toho. Mít možnost pozorovat jak se připravují profesionální týmy na vrchol sezóny. Tohle je však v uzavřeném Japonsku problém. I přes mnohé kontakty se tohle málem nepodařilo. Adharanand se zapojil rovněž do několika ekidenů. Spíše ale náhodou doplnil volné místo. Tohle ale nebylo ono. Chybě tomu ten “duch”. Nezbývalo než si sestavit vlastní “dream team”. Tím finálním závodem před odjezdem zpět domů měl být ekiden kolem hory Fuji. Vyšlo to. Tým se sešel v den D a vyrazil ke startovní čáře. Jenže k ní nedorazil. Někdy je prostě osud proti…

Opravdový ekiden v Japonsku nevyšel, a tak pro ukončení knihy nezbývá než si najít nějaký ekiden/štafetový běh po návratu v Británii. Tam si Finn sestaví své družstvo a vyběhne. Stejně jako po návratu z Keni, i po návratu z Japonska si nemůže nevšimnou své lepší formy. Co stálo za tím zlepšením? Vždyť trénoval stejně nebo ještě méně jako předtím. Dočteš se uvnitř knihy. Třeba to pomůže i Tohle.

+

Svižně napsaná kniha, která nenudí. Není jen a pouze o běhání, lecos poodhalí i z běžného fungování života v Japonsku. Volně navazuje na předchozí knihu Běhání s Keňany

–

Kniha plná holého textu bez jediné fotografie či mapy. Na skoro cestopis to je škoda.

---

Hodnocení:

---

Ukázka z knihy:

Přišel listopad a ekidenová sezóna je v plném proudu. Dalším bodem na programu je fascinující mezinárodní ekiden v Čibě. Jedná se o štafetu smíšených družstev, složených z mužů a žen z různých zemí. Závodu se neúčastní žádný britský tým, a tak se zase ocitám ve společnosti Američanů.

Na závod cestuji s panem Ogušim, s nímž se sejdu na tokijském nádraží. Má v plánu mě předat americkému týmu, až dorazíme na místo. Svolili, že smím sledovat, co v den závodu podnikají.

Během posledních pětadvaceti let zvali pořadatelé ekidenu v Čibě světové běžce, aby přijeli a vyzkoušeli si napínavé chvíle ekidenu. Čiba je mezi elitními ekideny unikátní tím, že tu závodí smíšená družstva, za každý stát běží tři muži a tři ženy. Navíc v Čibě celková délka závodu vychází na pěkných 42,195 km — tedy přesně maraton. V loňském roce tu závodili někteří z nejlepších běžců světa, například  Galen Rupp (americký olympijský medailista z roku 2012) a Edwin Soi (keňský olympijský medailista z roku 2008). Vyhrála Keňa jen o několik vteřin před Japonskem, na třetím místě skončily Spojené státy. Zní to jako strhující závod.  „To je jen pro zábavu. Nic vážného,” komentuje pan Oguši přezíravě. Nejsem si jist, co na to říct, a tak přikývnu.

---

Informace o knize:

Vydavatelství	Mladá fronta
Rok vydání	2017
Originální název	The Way of the Runner
Překlad	Anna Kudrnová
Počet stran	250
Jazyk	Česky

---

Anotace:

Vítejte v Japonsku, zemi běhu zaslíbené, kde je největší sportovní událostí roku vytrvalecká štafeta, kde si firmy drží vlastní běžecké týmy a platí sportovcům jako zaměstnancům, kde maratonští mniši uběhnou tisíc maratonů za tisíc dní, aby dosáhli osvícení.

Adharanand Finn, autor oceňované knihy Běhání s Keňany, se s rodinou odstěhoval do Japonska, aby přišel na kloub tomu, jak funguje zdejší běžecká kultura, produkující každý rok nevídané množství špičkových vytrvalců. Finn v Japonsku pozoroval týmovou spolupráci a tvrdou dřinu, které místní běžce vyzdvihují na světovou úroveň a zároveň je brzdí, poznával japonský přístup ke sportu a k životu, potkával atlety a trenéry, kteří se systému vymykají, a v neposlední řadě se dozvěděl hodně o sobě a své krizi běžeckého středního věku. Fascinující čtení pro každého, koho zajímá, proč běháme a jak se běhá jinde ve světě.

Mohlo by se líbit