Takoví normální hrdinové

Christopher McDougall – McDougall má hned několik darů, které z něj dělají nadprůměrného spisovatele. Prvním z nich souvisí s tím, že když píše tak říkajíc o hovně, dokáže to navléct naprosto bombasticky. Druhým darem je jeho asi dost nadprůměrná kondice, která mu umožňuje trénovat a převlékat pláště dle aktuálních potřeb. Z ultramaratonu s mexickými indiány tak snadno přešel na trénink s vynikajícími evropskými parkuristy. V neposlední řadě je třeba vypíchnout jeho trpělivost – tuto knihu chystal několik let a vůbec na nic nespěchal. Nechával to zrát jako víno. Čtvrtým kontroverzním a trochu vytýkaným talentem je bezostyšné, ovšem velmi citlivé deformování skutečnosti, což ale z jeho děl dělá bestsellery.

Ze zkušenosti vím, že napsat čtivě strohá fakta a ukázat obě strany mince je setsakramentsky těžké. Někdo si s tím dlouho láme hlavu, a někdo to holt zase tak moc neřeší. Když zjednodušujete, pak se spoustu podstatných věcí vytratí, a pokud hledáte silný příběh, nemůžete říct, že je to vlastně možná celé úplně jinak. Myslím si ale, že poté, co Dan Orálek odhalil řadu nesmyslů v knize Born to Run a popsal je ve svém Dlouhém běhu, není třeba ke knihám McDougalla přistupovat jako k encyklopediím, ale jako k beletrii. A přesně tak dobře se to čtou.

Knihu Takoví normální hrdinové tvoří tři dějové linie. Ta hlavní hovoří o krétském odboji a odehrává se na konci 2. světové války, kdy banda zoufalců a partyzánů v boji proti Německu unesla generála SS. Jak to dokázali? Jak se skupina psanců, kterou vedl jakýsi spisovatel, dobrodruh a životní filozof, dokázala takřka bez pomoci proplížit celou Krétou, kde sloužilo 70 000 vojáků Wehrmachtu, a přežít? Může za to jejich neuvěřitelná kondice, nebo odhodlání? A co je kondice? Jsou to zbytnělé svaly, nebo je to rovnováha mezi schopnostmi, urputností, odhodláním, zkušenostmi a empatií? Věřili už staří Řekové, že hrdina není osvalený polobůh, ale někdo přirozený? A nevěřil na to samé i Churchill, Kennedy nebo Roosevelt?

Všechno tohle míchá McDougall dohromady a je to směs celkem výživná, asi jako jídla, která se na Krétě vaří a jí. A právě i tuto část spisovatel neopomněl. Strava je alfa-omega každého výkonu a v boji o život má význam ještě větší. McDougall tak předkládá různé teorie, které už ale v mnoha knihách o běhu zazněly. Dělá to ovšem moc dobře – on totiž ví, že opakuje, a tak tím neztrácí tolik potřebný čas. Ten raději věnuje třetí linii příběhu, která se prolíná s těmi ostatními. Je to autorova skutečná cesta za poznáním již kdysi poznaného. Účastní se parkurových tréninků, aby přišel na to, jak co nejefektivněji zdolávat příkré horské masivy Kréty jen s batůžkem na zádech. Absolvuje několikadenní soustředění v Brazílii, které apeluje na lidskou přirozenost a zdravý pohyb. S bandou hledačů pokladů se dokonce vydává po stopách partyzánů a uneseného generála nebo objíždí nadšence i profesory přírodních věd hledající univerzální pravdu o ideální sportovní výživě.

Kniha je to vskutku pestrá a nesmírně zábavná. Mám k ní jedinou výhradu, která je ale poměrně podstatná. Všechny tři linie by si zasloužily odlišit i v rámci použitého grafického fontu, protože jsem hodně plaval v tom, kde se zrovna nacházím. Lze to určitě vyčíst z kontextu kapitoly nebo ze jmen zmiňovaných postav, jenomže ne vždy je to takto snadné. Neviděl jsem anglický originál, takže to v rámci zjednodušení třeba podělalo české vydavatelství, co jde ale na vrub autora, je nečekaně velké množství postav, které se vám při neznalosti tamní historie budou zaručeně plést.

Neodpustím si poslední zajímavost, která mě upoutala. Týká se tzv. Mediteránního paradoxu. Jistě pamatujete, že v 60. letech minulého století se při velkolepé studii populace žijící kolem Středozemního moře ukázalo, že tito lidé jsou zdravější než zbytek Evropy. A to navzdory tomu, že pijí dost vína. Netrpí tolik na civilizační choroby a infarkty se jim skoro vyhýbají. Tenkrát to odstartovalo celosvětový výzkumný boom, ve kterém se ujala hypotéza, že za všechno může resveratrol z červeného vína, které je mimochodem velmi populárním nápojem v těchto končinách.

Dnes už se ví, že resveratrol je jen špička ledovce, že mnohem důležitější je i zbytek potravin včetně stylu, jakým se stravujeme. Ne ve spěchu, ale v klídku, s rodinou nebo přáteli, klidně 3 hodiny relaxovat nad pestrou směsicí dobrot. McDougall tohle všechno věděl, přesto někde vyhrabal, že první provedená studie byla plná arteficiálních výsledků s částečně zkresleným závěrem. To když třeba pod Řecko, které mimochodem vyšlo jako nejzdravější, zahrnuli autoři 90 % Kréťanů a jen 10 % ostatních Řeků. Na Krétě se ale lidé stravují stejně jako před 200 lety, tedy o dost jinak než na pevnině. Netroufám si tvrdit, jestli je to pravda, upřímně o tom trochu pochybuji. Proč by si někdo dal takovou práci s podrobnou studií, přitom obešel Řecko a jel bádat na jeho nejznámější ostrov? Krásně to ale dokresluje McDougallem zrovna popisovanou myšlenku konkrétní kapitoly, a možná to i naznačuje, jak pracuje s fakty.

Mám-li to shrnout, pak musím říct, že to bylo velmi svižně a dobře napsané, samozřejmě jsem věděl, do čeho jdu a že se nemohu bezvýhradně spoléhat na předkládaná fakta. Mrzelo mě, že jsem se ztrácel ve jménech postav, zejména u těch historických linek, a troufám si tvrdit, že se v tom mnohdy ztratil i překladatel. Za ty zmatky s postavami dávám níže uvedené hodnocení.

RNDr. Aleš Dvořák, Ph.D. Aleš Dvořák je vědec, běžec a autor tří (zatím) skvělých knih nejen o běhání. Z hospody zvládl doběhnout do cíle maratonu, protože si uvědomil, že by měl běžet pokud to chce stihnout. Co? No přece, dostat se do formy!

---

Hodnocení:

---

Ukázka z knihy:

Německému velení na Krétě, 23. dubna 1944

Pánové,

Vašeho divizního velitele, generála Kreipa, před krátkou dobou zajal BRITSKÝ úderný oddíl pod naším velením. Až budete číst tyto řádky, budeme i s ním na cestě do Káhiry. Chtěli bychom co nejdůrazněji podotknout, že tato operace proběhla bez pomoci KRÉŤANŮ nebo KRÉTSKÝCH partyzánů a jedinými průvodci nám byli vojáci sloužící v JEDNOTKÁCH KRÁLOVSKÉ ŘECKÉ ARMÁDY na Středním východě, kteří přijeli s námi.

Váš generál je váženým válečným zajatcem a dostane se mu jednání odpovídajícího jeho hodnosti. Jakékoli represe vůči místnímu obyvatelstvu tedy budou naprosto neoprávněné a nespravedlivé.

Auf baldiges Wiedersehen!

P.M. Leigh Fermor

Mjr., velitel jednotky

C. W. Stanley Moss

Kpt., zástupce velitele

P.S. Velice nás mrzí, že tu musíme nechat tento krásný automobil.

---

Informace o knize:

Vydavatelství	Mladá Fronta
Rok vydání	2015
Originální název	Natural Born Heroes
Překlad	Anna Kudrnová
Počet stran	328
Jazyk	Česky

---

Anotace:

Autor bestselleru Zrozeni k běhu se vydal do Středomoří, aby zjistil, že tajemství antických řeckých hrdinů jsou na Krétě stále živá a čekají na to, až budou moci proniknout do svalů a mysli rekreačních sportovců a budoucích hrdinů na celém světě.

Poté, co Christopher McDougall uběhl ultramaraton v mexických Měděných kaňonech, našel další velké dobrodružství v rozeklaných krétských horách, kde skupina partyzánů během 2. světové války zosnovala troufalý únos německého generála přímo ze srdce nacistických okupačních sil. Jak mohli zchudlý umělec s mladým pastýřem a bohémským básníkem uvěřit, že se jim povede husarský kousek vyžadující takovou sílu a vytrvalost, a jak propašovali generála kolem tisíců nacistických pronásledovatelů, když se nemohli spolehnout skoro na nic jiného než na svou duchapřítomnost a odvahu?

Kniha Takoví normální hrdinové je víc než jen tajemstvím zahalený příběh o pozoruhodných lidech a lstivých plánech; je to i fascinující sonda do ztraceného umění hrdinů, která nás zavede z půlnočních ulic Londýna na brazilskou pláž za úsvitu, z coloradských hor na McDougallův vlastní dvorek v Pennsylvanii, všude tam, kde moderní sportovci pilují dávné dovednosti, aby byli připraveni na všechno.

Kniha Zrozeni k běhu čtenáře přesvědčila, aby dali vale běžeckému pásu, odhodili boty a vyběhli ven; stejně tak Takoví normální hrdinové inspirují k tomu, abychom vyšli z posilovny a začali sportovat v přírodě a vydali se vstříc vlastním hrdinským výkonům.