Slavnou fotku protestu černých sportovců na olympiádě v Mexiku v roce 1968 si asi vybaví každý. Celý příběh za samotným protestem a hlavně za americkým běžeckým týmem je ale daleko zajímavější a z dnešního pohledu takřka neuvěřitelný.
Protest se odehrál po závodě na 200m, kde Tommie Smith získal zlato a John Carlos bronz. Oba pak při medailovém ceremoniálu zvedli jednu ruku s černou rukavicí. Méně se ale ví, že symbolů protestu měli daleko víc. Smith měl například černé ponožky a vyhrnuté nohavice jako symbol chudých pracujících. Carlos měl rozepnutou bundu a na krku korálky jako symboly příslušnosti k africké kultuře.
Třetím na stupních vítězů byl Australan Peter Norman, který údajně Američanům poradil, ať si vezme každý jednu rukavici, proto mají oba zdviženou jinou paži. Na fotce si můžete všimnout, že Norman měl připnutý odznáček mírového hnutí. Norman mluvil s Carlosem a Smithem před ceremoniálem a chtěl se k protestu přidat. Američané nejdříve nechápali, proč by to bílý Australan chtěl udělat, ale Norman jim vysvětlil, že jeho rodina má dlouhou tradici boje za lidská práva a tak mu aspoň sehnali odznáček mírového hnutí. Paradoxně byl Norman za účast na protestu potrestán ještě víc, než oba Američané a v podstatě se nedočkal rehabilitace. Australský olympijský tým ho vyřadil z účasti na hrách v roce 1972, přesto že se dokonce několikrát kvalifikoval. A nebyl pozván ani zahajovací ceremoniál Olympiády v Sydney v roce 2000.
Méně známý je pak následný protest fenomenálního sprintera Lee Evanse, který v Mexiku zaběhl světový rekord na 400m. Evans úplně opanoval finále a závěr závodu dokonce zvolnil, neběžel naplno. Přitom těsně před závodem byl natolik psychicky rozložený, že nebylo vůbec jisté, jestli se postaví na start. Měl obavy o vlastní život, protože po protestech Carlose a Smitha se objevilo nespočet výhružek zabitím. Po intervenci trenéra, který dokázal efektivně pracovat s meditačními technikami a hlubokou relaxací, se Evans postavil na start a zaběhl jeden z nejlepších časů historie. Na vyhlášení vítězů pak nastoupil v černém baretu, který patřil k uniformě černých panterů. Baret při hymně sundal.
O protestu a celém pozadí americké sprinterské školy té doby si můžete poslechnout skvěle zpracovaný podcast z dílny Malcolma Gladwella. Toho asi není třeba představovat. Napsal několik skvělých knih z oblasti sportu a hlavně propojení sportu, businessu a vědy. Malcolm sám je velmi dobrý běžec a zapálený fanoušek atletiky. A jeho podcasty jsou úžasně zpracované, skvěle zdrojované a nabité informacemi.
Autorem výše uvedeného textu je neúnavný běžec a propagátor udržitelného lidského bytí Karel Holub. Karel na první pohled zaujme svým vzhledem a na druhý pohled svými znalostmi. Má totiž chuť se zlepšovat nejen v běhání, ale i v osobním rozvoji. Sympatické je, že na rozdíl od mnohých ostatních nemá potřebu tohle dávat na obdiv. Dělá to totiž sám kvůli sobě. Pokud se ti uvedený článek líbil, věz, že mnohem více vychází pravidelně každý pátek v jeho newsletteru Běžím dokud můžu. Kliknutím na níže uvedený odkaz se můžeš přihlásit k jeho pravidelným odběrům. Doporučuji.
Běžím dokud můžu
