OSTRAVA – Vlastně to nebyl celý maraton, ale jen půlka. Váhal jsem, jestli si na tohle kulaté výročí nezaběhnout 42,195 km ale pragmatické důvody “proč ne” nakonec převážily. A dobře jsem udělal. Už za tři týdny budu startovat na Košickém maratonu a půlka měla být fajn rychlostním tréninkem. No spíše než jak na tom jsem mě ukázala, že v noze je opravdu zánět (okostice) a byl jsem nakonec rád, že jsem do cíle vůbec došel.
Dne 10.9.2023 se v Ostravě připomínalo 100 let od prvního maratonu. Ten se běžel 12.8.1923 z Opavy do Ostravy. Na den a vlastně i minutu přesně jsem s Petrou Pastorovou uspořádal vzpomínkovou akci 100 – Pocta maratoncům. Společně s dalšími šedesáti běžci jsme vyběhli stejnou trasou do Ostravy. O tom jak to dopadlo si můžeš přečíst v reportu ze společného běhu. “Oslavy” 100 let jsem si tak prožil v pravou chvíli i na pravém místě a půlmaraton v Ostravě tak už pro mě mohl být jen “obyčejný závod”.
Přesto tak obyčejný nebyl. Trochu jsem se v letošním roce mihl v zákulisí příprav a “vrcholem” byla práce na prezentaci v sobotu i v neděli před závodem. Byl to záhul, ale inspirativní. Díky tomu tak nebyl čas na nějaký “stres” před závodem a hlavně bylo bezproblémové místo na parkování. Do místa startu jsem totiž dorazil už před sedmou ráno a do 10:10 hod. tak byla spousta času.
Dalo se to čekat, přesto nás ten nápor překvapil. Většina běžců nechala registraci na poslední chvíli. Obavy mnohých, že tohle se do startu nestihne se ani zdaleka nenaplnily a v 9:30 jsme měli hotovo. V 9:50 hod. se scházíme my z BK Ludgeřovice, abychom udělali společnou fotku před startem.
Pavel s Martinem běží desítku, Adam s Lenkou půlmaraton no a zbytek jde na půlku. Můj Martin si odběhl mini maraton (2,1km) a doběhl v TOP10. Skvělý výsledek – škoda, že nebyl mini maraton změřen. Organizační chyba, která zamrzí…
Přesně v 10:00 hod. vystartují od nového campusu Ostravské univerzity běžci na 10 km. Po deseti minutách vyběhneme my, půl a maratonci a dalších deset minut po nás se vypustí na start štafety. Trasa závodu vede přes Masarykovo náměstí, Komenského sady a kolem Ostravice k Slezskoostravskému hradu. Tam proběhne otočka a přes most Miloše Sýkory zase ke kampusu.
To, co bylo pro mnohé velkým překvapením bylo počasí. Teplota atakovala 30°C a bylo jasné, že dnes to na osobáky nebude. Organizačně se podařilo zajistit navíc 2 občerstvovačky s vodou, což bylo skvělý. První tak potkám právě v komeňáku, ale s díky zatím odmítám. Je tady nádherný stín a člověk je po dvou kilometrech plný sil. Je výhoda, že vím co mě čeká a tak to vše pocitově rychleji utíká. Pomáhají i vracečky, díky kterým potkávám běžce v protisměru.
Přes řeku naproti radnice je ta jedna původní občerstvovačka s plným servisem. Zde už vodou neopovrhnu a liji půl do sebe a půl na sebe. Totéž o kus dále u hradu. Kousek před cílem prvního okruhu stihnu doběhnout Martina, který se blíží do cíle své desítky. No zatím mám hodně sil, ale z venčí už to tak prý nevypadá (pravila pak manželka)… Další dva kilometry ještě jdou, ale pak se ozve zánět v holeni. S každým krokem nabírá na intenzitě a něco není dobře.
Z tempa kolem 4:30 zpomaluji nakonec až někde k šesti. O výsledný čas mě vůbec nejde, chtěl jsem to dát stejně jen tréninkově v rychlém tempu a zjistit jak na tom budu před Košicemi. Tohle je blbý, tady bych další dvě kola nedal ani náhodou. Do cíle tak doběhnu s bolestí, ale takřka nezadýchán a s čerstvými nohami. Dostávám plastovou medaili, kterou si vyměním za kovovou a raději mizím domů.
Jsem nespokojen skoro se vším. Pozitivní bylo to, že Lenka Beihnauerová od nás z BKL doběhla na druhém místě v kategorii (hned za Petrou Pastorovou) a získala tak titul veteránské vicemistryně v maratonu. No a do cíle maratonu se dostal i kamarád Honza a Roman z Ostravy či Aleš z Prahy. Takže ten dnešní den zase tak špatně neskončil.
Po závodě jsem si dal od běhu týden pauzu. Po pěti dnech už noha nebolela, a tak jdu v sobotu 16.9. zkusit se synem pětku v Hati – i zde se běží na podporu nadace Kulíšek. Jak to dopadne?