Woking – Surrey Halfmarathon je závod, který začíná a končí v městečku Woking, které leží asi 50km jihozápadně od Londýna. Podle propozic závodu se jedná o rovinatý běh po uzavřených cestách krásnou krajinou anglického venkova. Jo to bude fajn, jdeme do toho. Nebudu sám, poběžím se švagrem Jirkou.
Do Anglie přilétám na London Stansted v sobotu 9.3.2019 v odpoledních hodinách. Na letišti nás už čeká Jirka. Nasedáme do auta a vyrážíme do cca 2 hodin vzdáleného Basingstoke. Parkujeme kolem šesté a už přes okno cítíme vůni připravené večeře, kterou nachystala Jana. Otvírám kufr od auta a vytahuji bágly. Oči tomu nechcou věřit, ale jeden kufr chybí. Jasně, že ten můj. Zůstal na parkovišti. Ozve se pár sprostých slov, které situaci stejně nevyřeší. Mám tam jen hadry, které klidně obětuji, ale jsou tam i běžecké boty na zítřejší půlmaraton. Další sprška nadávek.
Telefon je skvělý vynález. Voláme na letiště na Excess baggage jestli ho tam náhodou nemají. A oni ho tam fakt mají. Vybavuji si ty hlášení o tom, jak nemáme nechat zavazadla bez dozoru. Ani tak né kvuli zlodějům, ale zejména kvůli riziku možných atentátů. Ostatně tu hrozbu jasně připomínají ozbrojení policisté na letišti. Připravuji se tedy na mastnou pokutu za výjezd pyrotechnické jednotky. Nakonec to smázlo jen 5 liber administrativního poplatku. Super. Vtipkuji, že příště už budu vědět co a jak. A to ještě netuším, že se to za pár dní bude hodit….Do Basingstoke se vracíme, s kufrem, kolem 23 hod. Něco málo pojíme a jdeme spát. Zítra nás čeká budíček o šesté.
Ráno je hnusné. Nejen brzkým vstáváním, ale venku lije a fučí silný nárazový vítr. Prostě klasické anglické počasí. Co se vůbec divím. Bereme věci a přejíždíme autem na vlakové nádraží. Tam kupujeme za 15 liber zpáteční lístek do Wokingu. Ve vlaku se díváme na předpověď počasí. Basingstoke déšť, Woking polojasno. No super. Konečně se lepší nálada. Po půlhodině přijíždíme do Wokingu. Prší. Sakra.
Z nádraží vyrážíme směr sportovní centrum. Obloha je zatažená a vypadá, že takto zůstane alespoň týden. Po čtvrthodině jsme na místě. Na registraci vyzvedávám balíček se startovním číslem a přesouváme se do haly.
Tam necháme náhradní věci v drop-bagu a vyrážíme opět ven se trošku podívat po okolí. Světe div se. Obloha se otevřela a místo hnusné šedi s kapkami deště je regulérní polojasno a postupem času začne na obloze jasně dominovat modrá barva.
Akorát ten vítr je děs. Teplota kolem 10°C, ale ta pocitová leží o dost níž. Jsem navlečen v dlouhých běžeckých kalhotách a na těle mám kromě Moiry i triko s dlouhým rukávem. Je prostě zima. Tedy jak pro koho. Jsme v Anglii. Spousta běžců má jen šortky a nátělník. Do startu zbývá asi půl hodiny, takže se jdeme podívat ke startu ať víme kde se zařadit do správného koridoru. Fičí fakt neskutečně. Půl hodinu nedáme. Schováváme se v závětří a čekáme.
Surrey halfmarathon startuje
Blíží se devátá hodina, čas startu. Stavím se do koridoru s předpokládaným doběhem 1:40 hod. Lidi se na sebe mačkají asi více než je obvyklé. A že jich je. Celkem na půlmaratonu stojí na startu 3541běžců.
První skupina se dala do pohybu. Asi je odstartováno. Běžím s davem. Tempo jsem nasadil s cílem si zaběhnout osobní rekord, který mám 1:39:41
Hned po startu tak předbíhám vodiče s časem 1:40 hod. První tři kilometry jsou ale děsivé. Takovým tempem mám uběhnout ještě 18 km? Vítr fučí pořád v silných nárazech. Cestou se vyhýbáme či přeskakujeme popadané větve a sledujeme, která další asi brzo spadne komu na hlavu.
Výhodou tohoto závodu je, že se běží jen jedno kolo. Přesto je zde část cesty, kde běžíme asi 2km tam a pak 2km zpět po druhé straně cesty. Kousek před obrátkou vidím v protisměru vodiče s časem 1:30 hod. Teda myslel jsem si, že to je kousek před obrátkou. Do té chybí ještě kilometr. Otáčím se a běžím zpět.
V protisměru po chvíli vidím skupinku běžců, která se drží vodiče na čas 1:40 hod. Musím přidat. Cesta vede nyní mírně z kopce. Podél cest hrají různé kapely různou muziku. Fanoušci fandí. Jo to půjde.
Morálka začne opadat zase na patnáctém kilometru. Stojí to vlastně za to se takto hnát? Co kdybych trošku zpomalil? Však je to vlastně jedno. Minuta sem, minuta tam.
Naštěstí v jednom místě trasy stojí asi desetiletý kluk a ten na mě začne křičet “Come on David. You can do it. You are almost there”. Já vím, že to zvládnu. Přece mi to nemusí říkat žádný malý usmrkanec. A ještě provokovat, na patnáctém kilometru, že už tam za chvíli budu. Ale fakt to pomohlo a dodalo vnitřní energii. Díky kámo. Chvíli na to tam na mě kdosi křikne to samé. Místo jména však dodá Czech Republic, podle vlaječky, kterou mám na rukávě. Jo to funguje.
Cíl se opravdu začne blížit. Do konce zbývá 5 km a pokud tempo udržím, tak ten osobáček dneska padne. Podbíhám padlý strom a valím co to jde. Do cíle dobíhám v čase 1:38:08 Úkol splněn. Beru finišerskou medaili, posbírám nějaké ovoce, energy tyčinky a ionťák a mizím do haly se převléct.
Konečně pohoda. Sedám na židli, konzumuji vše co jsem dostal a čekám na Jirku (5496), který dobíhá chvilku po mě.
A ještě malý důkaz o tom, že mám opravdu splněno.
Z Angli se vracíme až ve čtvrtek. Odbavení proběhne bez problémů. Spokojeně sedím v letadle. V okamžiku, kdy se z reproduktoru ozve, že máme vypnout mobil, šahám podvědomě po kapse a hledám mobil a klíče od auta. Mobil mám, ale klíče chybí. Kurva. Auto je zaparkované v Katowicích. Co tam budeme dělat? Letadlo se začíná rozjíždět. Start je však z důvodu poruchy na letadle odložen o půl hodiny. Super. Jer čas na pár telefonátů. Najít náhradní klíče a někoho kdo je doveze do Katowic. Vše se daří. Po půl hodině v klidu vypínám mobil.
Cestou přemýšlím, kde se stala chyba. Je to jasné, musel jsem je nechat při security check někde u rentgenu. Doma píšu “svým známým” na Excess baggage jestli tam klíčky náhodou nemají. Bohužel nemají. Po třech dnech urguji znova a pořád nic. Čtvrtý den se ozvou sami, že se klíče našly. Super. Nechávám si je expres poslat do ČR (32 liber pošta + 10 liber poplatek). Výlet můžu prohlásit za ukončený.