12Honza – Když jsem začínal psát recenze běžeckých knih, udělal jsem hned z kraje jednu zásadní chybu. Už tehdy jsem začal dávat maximální počet knihám, které jsem tehdy četl. Vyplýtval jsem tak náboje na skvosty, které přijdou později. A jedním z nich je bezpochyby kniha Honzy Hanouska, Cestou orla.
Proč zrovna orel? Soška orla je totiž jednou z odměn za dokončený Grand Slam of Ultrarunning. Ten vymyslel v roce 1986 běžec a novinář Fred Pilon z amerického časopisu UltraRunning Magazine. Jedná se o sérii čtyř stomílových závodů v USA, které musíš dokončit v časovém limitě. Nejsou to však žádné tuctovky – Western States, Vermont, Leadville a Wasatch Front… A ještě jedno důležité pravidlo. Zvládnout to musíš v průběhu jednoho kalendářního roku. Vzhledem k tomu, že závody od sebe dělí vždy jen pár týdnů/měsíců tak je to výkon takřka nemožný. Do roku 2021 se podařilo Grand Slam dokončit pouze 386krát, z toho pouze 35 běžců bylo mimo USA.
Z hospody k ultramaratonu
Člověk by čekal, že zvládnout výše uvedený výkon může jen dobře trénovaný elitní běžec s celoživotní přípravou. To možná taky, ale 12Honza je přesný opak. Proč 12? To ti Honza, tedy občanským jménem Prof. RNDr. Jan Hanousek, CSc., DSc. brzy v knize vysvětlí. Posedlost čísly se dá u vystudovaného matfyzáka pochopit. A já zase v průběhu čtení pochopil, že i mezi těmito lidmi můžou být opravdu “normální lidé”.
Příběh začíná, jako mnoho jiných, v hospodě. Podobnost s knihou Z hospody na maraton od Aleše Dvořáka je čistě náhodná, ale podobný titulek by si mohl vypůjčit i 12Honza. Právě v hospodě mu po pár tequilách narostly zárodky orlích křídel. Vsadil se, že jakožto neběžec s metrákovou jateční váhou uběhne půlmaraton. Nebyl sám, kdo se vsadil, ale byl sám, kdo to dokončil. S jídlem a pitím roste chuť a podobně to je s běháním. Přišel první maraton a první přičichnutí k ultraběhu. Tím prvním seznámením byl závod v Brdech a brzy přišly další. Pražská stovka, MUM, Silva Nortica,…
Ve stínu Stína
12Honza vyběhl na svoji běžeckou dráhu až někdy po čtyřicítce. Byl plný zážitků a ty potřeboval někde sdílet. Internet, blog – ideální volba. Stejně postižených jedinců bylo více a jeden druhému byl čtenářem i komentátorem. V tomto prostředí narazil na Čecha žijícího v Americe. Na scénu tak přichází Běžící Stín, který se stal zcela klíčovou osobou pro další zážitky. Honza tak poprvé kvůli běhu vyrazil do USA. Měl se sejít se Stínem a dělat mu pacera na ikonickém závodě Leadville. O tomhle závodě pěkně vypráví také Štefan Karak v knize Ako som prekonal sám seba.
O tom, že s jídlem roste chuť jsme si již psal. Není tak divu, že Honza propadl tomu zážitku a chtěl více. Chtěl si Leadville zaběhnout sám a celý. První seznámení s americkou půdou ve verzi sám za sebe přišlo na Zane Grey 50. To nastavilo zrcadlo a ukázalo na možné problémy, které bude třeba začít zvládat.
Zpět do Evropy
Děj knihy se stočí na chvíli zpět do Evropy. Proběhneme se po španělských Kanárech na Transgrancanarii, italském Magredi mountain Trailu, po andorské Ronda dels cims, anglickém Thames Path 100 či irském The Kerry Way Ultra. Cenné sbírání zkušeností a testování sebe sama.
Grand Slam ultrarunningu
Těžko říci, kde se zrodila ta myšlenka na Grand Slam. Mnozí by ji někde potlačili uvnitř sebe sama. Vždyť už jen dostat se na všechny čtyři závody v jednom roce je statisticky takřka nemožné. A věř, že o tomhle 12Honza opravdu něco ví. Přesto šel do toho a zkusil své štěstí. I této “neběžecké” části se kniha věnuje. Pochopíš, že úspěch v ultra není jen v hlavě (nebo v nohách?), ale hlavně v pečlivé přípravě. Tedy do té doby, než se něco podělá. Než na něco zapomeneš. Potom jedeš totiž v režimu “co nemám, nepotřebuji”.
Závěr knihy patří již citovaným čtyřem stomílovkám, které se běží za Velkou louží. Z názvu knihy je patrné, že “orel přistál” a je tak asi zbytečné předstírat, jestli 12Honza tohle zvládne. Zvládl. Mezi všemi doběhnuvšími v celé historii Grand Slamu má ten nejpomalejší celkový čas 124:30:18 hodin. Zde ta druhá paralela s “Orlem Eddim” (britský skokan na lyžích, která skončil poslední na olympiádě v Calgary v roce 1988). Ti, kteří doběhli s několika hodinovou rezervou jsou určitě borci. Kdo z nás by měl ale tu sílu běžet 30 hodin s tím, že bojuješ doslova o každou minutu? Piješ za běhu, zvracíš za běhu, močíš za běhu, prostě jdeš pořád kupředu. Nevystihl bych to lépe než Běžící stín. Snad mu, ani 12Honzovi, nebude vadit, když použiji jeho citaci (podívej se níže na Ukázku z knihy)
Co říci o knize závěrem?
+
Jednoznačně to, že tato kniha je jednou z nejlepších, které jsem o běhání četl. Najdeš tam příběh o silné vůli a inspiraci, že s takovýmto šílenstvím je možné začít i ve věku 40+. Seděl mě styl jakým 12Honza svůj příběh vypráví. Nemachruje, nehraje si na všeználka, nemá potřebu poučovat. Místo toho píše svůj příběh velmi čtivou formou, aniž by zabředával do zbytečných detailů či strohého popisování trasy závodu. Je to živé, je to lidské a tak se připrav, že na trati budeš trpět spolu s ním. K dobrému pocitu z knížky určitě pomohlo také velmi dobré zpracování knihy samotné. Těžko říci, jestli za to může autor nebo jestli je tohle práce nakladatelství Stará škola. Ve výsledku je tohle úplně jedno.
–
Chvály už bylo dost. V zájmu objektivity je potřeba tedy napsat i něco málo co knize vytknout. Uvnitř najdeš spoustu fotografií, které krásně ilustrují to o čem Honza píše. Mnohé vytušíš z textu příběhu, ale přece jen mě sem tam chyběly popisky k jednotlivým fotografiím. Drobnost, která by potěšila.
To co Honza zvládl natrénovat mě přijde jako opravdu šílený. Z hospody se rozběhl pro Grand Slam. V knize trpí mnohdy více než kůň, přesto vypadá vše poměrně jednoduše. Osobně by mě zajímalo, kolik toho a jak musel Honza natrénovat, aby se do něčeho takového mohl pustit. Toho potu ze závodu je tam na kýble, ale toho z tréninku jen velmi málo. Chápu ale, kniha by to byla jednou tak tlustá.
No a potom ta obálka. Třetinu knihy jsem si lámal hlavu, který z těch dvou týpků je autor. No a zbývající 2/3 knihy jsem si lámal hlavu s tím, kdo je ten druhý. A tuhle odpověď jsem nenašel. Musím ale vědět vše?
A co dál?
Honzova proměna v běžce dlouhých tratí začala vlastně o rok dříve než zmíněná sázka v hospodě. Tehdy se v rámci rodinné dovolené podíval do Sparty, kde si “pro štěstí” sáhl na špičku boty krále Leónidáse. To co je vyhrazeno finišerům slavného Spartathlonu, si Honza vyžral ještě dříve než začal. Štěstí mu to určitě přineslo, ale uvědomuje si co udělal. Začal něco, co je třeba dokončit. Uzavřít kruh. Držme mu tak palce, aby byl úspěšný i v loterii na tento závod a aby dostal šanci se porvat zase sám se sebou. Příběh o tom určitě napíše na svůj blog 12HonzaDe, 34 HonzaBezi
No a co my ostatní? Psal jsem, že je to kniha opravdu inspirující. Zejména v tom, že máš osud opravdu ve svých rukách a že ten první krok musíš udělat ty sám. No a potom teprve čekat na zásah z hůry. Takže jsem se přihlásil do loterie na letošní OCC Prostě někdy nestačí jen snít…
Hodnocení:
Ukázka z knihy:
Upřímně, z toho Honzova antirekordu jsem měl snad ještě větší radost, než když konečně získal svého Orla. Samozřejmě je to o tom, že všichni sníme o velkých věcech. Jen někteří z nás se odhodlají zkusit si je splnit. Většina těch, co má za svůj sen a cíl Grand Slam, to zkusí, jen když si jsou jisti skutečně velkou rezervou, ač si to nechtějí přiznat. Málokdo si na něj troufne, aniž by věděl, že na to fakt (ne)má. A ta série čtyř závodů je veskrze tak krutá, že když se někdo dostane do trablů, tak to radši vzdá, než aby se jen o dva-tři týdny soužil znova.
Honza se dostal do trablů v podstatě v každém závodě. Ani v jednom nevzdal. Prošel cílem, sedl na letadlo, odletěl domů, a pak skoro hned zase zpátky. Sice měl kolem sebe pár lidí na výpomoc, ale kdyby to v něm samotném nebylo, tak to z něj nikdo nevytluče.
95 % grandslamistů žije ve větší nadmořské výšce než Honza. Na druhou stranu většina z nich běhá maraton pomaleji než on. Ke startu dojíždějí většinou autem, nikoliv letadlem přes oceán. V noci si vidí pod nohy, zatímco Honza sotva na ruce.
Proto přeju Honzovi, aby mu ten rekord 124:30 vydržel co nejdéle jako doklad, že snít je sice fakt krásné a snažit se je klíčové, ale bez toho, že to člověk nevzdá, ani když tomu sám i ty kolem něj přestanou věřit, to opravdu nejde.
Informace o knize:
| Vydavatelství | Stará škola |
| Rok vydání | 2021 |
| Počet stran | 256 |
| Jazyk | Česky |
Anotace:
Z Prokopského údolí a brdských kopců přes Zane Grey 50 miles, Magredi Mountain Trail, Transgrancanarii, Rondu dels cims, Thames Path a The Kerry Way Ultra až k Western States, Vermontu, Leadville a Wasatch Front. Příběh o hledání „ultra“ a o dlouhé cestě za poněkud šíleným snem, který se šťastně naplnil zkraje podzimu roku 2019 dokončením americké série Grand Slam of Ultrarunning, čtyř stomílových ultramaratonů zaběhnutých během čtyř měsíců.
Kniha nemíří jenom na ty, kteří o ultramaratonských tratích sní, ale třeba ještě nesebrali odvahu. Chce dát nahlédnout do zákulisí i těm, jejichž blízcí už dalekým běhům propadli nebo pomalu propadají — manželkám, dětem, přátelům… Aby se dozvěděli, co se vlastně na tratích závodů děje, jaká jsou pravidla a jak je ultra komunita silná. A aby pochopili, že dorazit po závodě domů s nohama nadranc a žaludkem naruby, a přesto absolutně šťastný, nemusí být nutně projevem bláznovství.
Líbila se ti uvedená recenze? Podpoř třeba tu další částkou 25 Kč. Pokud ti nefunguje QR kód pro platbu, bližší info najdeš v kategorii Podpora. Děkuji.
