Milan Furín, Miroslav Hazucha – Nemít knihu Slovenský Feidippides v ruce, nevěřím, že existuje. Neseženeš ji v kamenném obchodě ani na všemocném internetu. A ani tam se o ní takřka nedozvíš. Dokonalá ukázka “podpultového zboží”. Pojmu, který je z doby o které Milan Furín vypráví svůj běžecký příběh.
Jak jsem se ke knize tedy dostal? Díky facebookovému příspěvku Tomáše Ruska, legendy českého ultraběhu, který odkazoval na společnou fotografii s Milanem v této knize. Kniha vznikla samonákladem díky úsilí rodiny, jmenovitě dcery Zdeny a neteře Jany. Právě druhá jmenovaná mě knihu zaslala k napsání této recenze. Ještě jednou díky.
Přiznám se, jméno Milan Furín (*1950/†2017) bylo pro mě úplně neznámé. Z názvu knihy jsem pouze tušil, že se bude jednat o běžce dlouhých tratí. Zde už internet trochu pomohl. Dozvěděl jsem se, že Milan má na kontě 156 maratonů (ten nejrychlejší za 2:30:54 hod). Jeho specializací však byly supermaratony, běhy na 100 a více kilometrů či běhy na 12/24 hodin. V této disciplíně patřil mezi nejlepší slovenské běžce, a tak nepřekvapí, že byl po dlouhé roky stabilním členem slovenské reprezentace.
Kniha to je životopisná, takže poběžíme spolu s Milanem jeho životem. Ty nejdelší běhy nás čekají někde mezi lety 1980-2000. Z prvních stran se dozvíme i něco málo o jeho dětství. To bylo spojeno zejména s fotbalem v malé vesničce Kavečany u Košic. Právě tam nabíral svoji vytrvalost.
Z hospody na maraton se dostal nejen Aleš Dvořák, ale i Milan Furín. I zde byla, po pár pivech, na začátku sázka s přáteli. Rok 1980 byl první, kdy Mezinárodní maraton mieru v Košicích otevřel své startovní pole pro “hobby běžce” (pozor neplést pojem hobby běžec tehdy a dnes). Časový limit byl 4 hodiny (dnes není výjimkou 7 hodin). Milan se vsadil, že to dá bez běžeckého tréninku. Dal. V roce 1981 tak doběhl do cíle v čase 3:21:51 hod. a začal se tak psát jeho běžecký příběh.
Milan žil i pracoval v Košicích. Není tak divu, že právě tento maraton byl tím srdcovým. Na startovní čáru se zde postavil ještě 26x, naposledy v roce 2011. Kromě běhání stál Milan také u zrodu Malého Kavečianského maratonu – v roce 2022 se běžel již 32. ročník.
Kniha není rozdělena do kapitol, ale do roků. Tím prvním samostatným je rok 1984, kdy měl Milan svůj ultramaratonský debut na 100 kilometrové trati Košice – Hrhov – Košice (5. místo v čase 7:24:12 hod) až po rok 2000, kdy odběhl svojí poslední stovku ve francouzském Belvés (vyhrál ve své kategorii 50+). Největší úspěch zaznamenal na supermaratonu na Sardínii (254km), který vyhrál v čase 23:59:11 hod. Úspěchem skončil také řecký Spartathlon (246 km), kde obsadil Milan třetí místo s časem 28:51:37 hod.
Předmětem vyprávění z jednotlivých let je samozřejmě běh. S odstupem času je velmi zajímavé si číst vyprávění o tom jak to fungovalo “tehdy” a “teď”. Zejména pro mladší generaci jsou již nepředstavitelné pojmy jako výjezdní doložka či devízový příslib. Stejně tak nepředstavitelné je dnes konzumace 24 piv nebo láhve červeného vína v průběhu jednoho ultra běhu. Kniha je tak obrazem tehdejší doby. Přesto se čtenář příliš informací, které nesouvisely přímo s běháním, nedozví. A to je škoda.
Jednotlivé roky jsou zaplněny popisem konkrétních běžeckých akcí. Jak probíhala cesta, kdo na daný závod jel, kde se bydlelo a jak se běželo. V knize se často opakují stejná jména slovenských běžců jako Peter Polák, Pavol Obraz, Michal Krivda, Marián Michalik, Mikuláš Dzurinda,… Najdou se zde i čeští běžci jako Tomáš Rusek, Vlastimil Dvořáček, Otto Seitl,… Právě pro ně a pro všechny, kteří Milana znali bude kniha úžasnou vzpomínkou. Pro ostatní (vyjma sportovních nadšenců) bude bohužel jen strohým a nezáživným popisem běžeckých závodů.
Příkladů jak by taková biografie mohla vypadat je několik. Velice zdařilou knihu ze stejné doby napsal již zmíněný Vlasta Dvořáček – V nohách mám už 100 000 mil nebo Štefan Karak – Ako som prekonal sám seba. Těžko říci, jestli by kniha vypadala jinak, pokud by se toho Milan dožil. Byla tohle finální podoba? Kromě rodiny se na podobě knihy podílel i spoluautor Miroslav Hazucha – běžec a autor již nejedné knihy ze sportovního prostředí. Přesto i zde mě lépe seděla společná práce dua Orálek-Brabec nad knihou Můj dlouhý běh.
Posledním opravdu závodním rokem byl rok 2000. Milan však potom běhal dál. Byla to prostě součást jeho života. Závody se staly záminkou pro cestování, která se dostalo na první místo. Navštívil dokonce i Havajské ostrovy. I o této etapě jeho života si přečteme na pár stranách. Úplný závěr knihy nabídne vzpomínky vnuků, kamarádů a také tabulkový přehled nejlepších výkonů.
Poslední maraton si zaběhl v roce 2011. Symbolicky běžel stejnou trasou jako řecký posel Feidippides v roce 490 před n.l. Z Maratonu do Athén. V cíli si mohl zvolat “Zvítězil jsem“. Na rozdíl od bájného posla však Milan nepadl k zemi a nezemřel. Osud mu nadělil ještě dalších šest let života. I tak to bylo o dost méně, než by si všichni přáli…
Hodnocení:
Ukázka z knihy:
Aj keď to v tejto chvíli s vybavením vycestovacej doložky vyzeralo takmer beznádejne, ja som sa tej cesty nechcel vzdať za žiadnu cenu a tých päť dní medzi Zemplínskym maratónom a olomouckou stovkou som trénoval len ľahko, regeneračne, ale o to intenzívnejšie som rozmýšľal, ako nájsť spôsob na prekonanie tej komunistickej byrokracie a splniť si svoj sen. Pri behu sa mi aj v tom darilo najlepšie a aj teraz pri takom poklusávaní po nábreží Hornádu, som si spomenul na jedného môjho kamaráta Mikuláša Hybalu, ktorého som spoznal pri futbale a zvádzal som s ním šprintérske súboje pri derby zápasoch Kavečany – Kostoľany /Kostoľany nad Hornádom/.
On teraz pracoval v košickom „Bielom dome” na mestskom výbore KSS. Porozprávali sme sa o tom a on aj keď mi priamo nevedel v tej veci pomôcť, zoznámil ma s Alexandrom Farkašovským, ktorý bol trénerom a vedúcim družstva basketbalistiek Cassovie Košice, ale hlavne osobne sa poznal so súdruhom Pirčom, ktorý bol vedúcim tajomníkom Východoslovenského KV KSS. Saša Farkašovský mi sľúbil, že porozmýšľa o tom a po návrate z Olomouca niečo vymyslíme. Odchádzal som teda s nádejou nielen na dobrý výsledok v Olomouckej stovke, ale aj s nádejou na úspešné vybavenie cesty do Talianska.
str. 32, rok 1987
Informace o knize:
| Vydavatelství | samonáklad |
| Rok vydání | 2022 |
| Počet stran | 212 |
| Jazyk | slovensky |
Anotace:
Keď milovaný človek náhle odíde na večnosť, je ťažko sa s tým vyrovnať. Chceli by sme niečo spraviť, no veľa možností už nie je. To, čo nám bolo nejvzácnejšie, spoločne strávené chvíle, rozhovory, sa už uskutočniť nedajú.
Niekto stavia veľké hrobky. Ten kto Milana poznal vie, že to nechcel. Smial by sa, že chceme uväzniť do chladného kameňa slobodnú dušu. My sme dostali príležitosť dáť finálnu podobu jeho dielu. Myšlenku na vydanie knihy o ňom sme bez váhania podporili. Mali sme ho príliš radi na to, aby sme si nechali jeho pamäti len pre seba. Netušili sme koľko úskalí vydanie knihy predstavuje a čo všetko bude publikovanie komplikovať a spomaľovat. Nakoniec sa to podarilo.
Líbila se ti uvedená recenze? Podpoř třeba tu další částkou 25 Kč. Pokud ti nefunguje QR kód pro platbu, bližší info najdeš v kategorii Podpora. Děkuji.
