Frank Shorter – Maratonec Frank Shorter neměl charisma jako Steve Prefontaine, nebyl miláčkem davů jako Bill Rodgers, ale do dějin americké i světové atletiky se zapsal nezpochybnitelným způsobem. A také nepřímo ovlivnil životní styl milionů lidi na celém světě. Shorterovo olympijské vítězství v Mnichově 1972 totiž pomohlo nastartovat běžecký boom v USA, jehož vlna se pak přelila i na další kontinenty. Nejen o tom vypráví ve vydané autobiografii My Marathon: Reflections on a Gold Medal Life.
Při čtení knihy pochopíte, že titul „otec běžeckého boomu“ nenosí Shorter s nějakou zvláštní hrdostí. Spíše se mu brání. Ale pozor: pojmem běžecký boom tady nejsou myšleni sedmihodinoví maratonci, běžci v legračních kostýmech ani Parta maraton, nýbrž fakt, že svým nečekaným olympijským triumfem dodal sportovně založeným krajanům kuráž účastnit se silničních závodů.
Shorter skromně uvádí, že na vlně běžeckého nadšení 70. let měly podíl i knihy Billa Bowermana a Kennetha Coopera (to je ten, kvůli němuž jste na základce běhali dvanáctiminutovku), založení firmy Nike, osobnost Steva Prefontaina či vizionářští organizátoři, jako byl třeba zakladatel Newyorského maratonu Fred Lebow. I bez toho sportovně-kulturního rozměru by měl Shorterův příběh své kouzlo.
Patřil ke generaci, pro niž byla pravidlem atletická cesta po trase: kros, dráha, silnice. Na všech těchto distancích byl vynikající. „Na desítce jsem neměl šanci bojovat o světové medaile, ale nikdo z maratonců tenkrát neměl desítku za 27:50, jako jsem ji zvládal běhat já,“ připomíná, že rychlost je tím, co z maratonských adeptů dělá šampiony.
Věrný dráhařským kořenům Shorter spoléhal na intervalový trénink. Jeho klasický týden v maratonském období se skládal mj. ze dvou dnů, kdy piloval úseky, a z jednoho dlouhého běhu, který však nepřesáhl hranici 32 kilometrů. „Kdybych si v neděli naložil víc, nemohl bych si v úterý na dráze dávat při úsecích do těla. Nestihl bych zregenerovat,“ vysvětluje.
Tradiční formulku hard/easy, tedy střídání tréninkových dnů s těžkou a mírnější zátěží, si Shorter upravil na very hard a very easy. Pořádná zátěž a druhý den lehký jogging, při němž mu stačili i hobíci. „Když na tréninku doběhnete svůj poslední úsek, musíte být tak unavení, že kdyby vám někdo přiložil pistoli ke spánku a řekl, ať běžíte ještě jeden, vy mu odpovíte: To mě radši zastřel,“ zní další z šampionových pravidel.
Výborně napsané jsou i kapitoly z olympiády v Mnichově. Nejen samotný závod, kdy si Shorter před startem přesně určil, na kterém místě půjde do trháku (už na 15. kilometru) a jakým tempem poběží do cíle tak, aby to stačilo na první místo, ale i dny předtím. Hlavně události 5. září 1972, kdy do olympijské vesnice vtrhlo palestinské teroristické komando a zajalo izraelské sportovce, kteří pak zemřeli při přestřelce na letišti. Americká výprava bydlela sto metrů vedle a Shorter, který spal na matraci na balkoně, byl jeden z prvních, kdo zjistil, že je něco špatně…
Dalším tragickým motivem pamětí je smrt o čtyři roky mladšího kamaráda Steva Prefontaina. Právě Shorter byl poslední, kdo s ním mluvil. Po večírku u Geoffa Hollistera ho Prefontaine vezl do domu, kde bydlel, ještě spolu v autě dlouhé minuty seděli a bavili se třeba o tom, jak dál v boji s americkým svazem, který svou rigidností dělal z atletů naprosté amatéry žijící v nouzi. Potom se rozloučili, Prefontaine nastartoval auto – a cestou domů se zabil.
„Nebyl opilý, jak se o něm říkalo. Kdyby byl, nikdy bych si k němu do auta nesedl,“ píše Shorter rezolutně. A dodává, že ještě dlouho ho trápily myšlenky, co by se bývalo stalo, kdyby ho domů vezl někdo jiný. Nebo kdyby se před domem rozloučili o pár minut dřív. Žil by „Pre“?
Zbytek kariéry vzal už Shorter ve svých pamětech šmahem. Víc se věnuje své roli prvního šéfa USADA, tedy Americké antidopingové agentury. Tuto šanci dostal jako vystudovaný právník i jako rozhodný odpůrce dopingu. A také jako jeho „oběť“; jak se totiž ukázalo v 90. letech, východoněmecký vytrvalec Waldemar Cierpinski, který mu v Montrealu 1976 sebral naději na druhé olympijské zlato, byl součástí státem organizovaného dopingu v NDR.
Shorter si tím byl jistý od prvního okamžiku. Odmítal uvěřit, že průměrný steeplař a maratonec, který rok před olympiádou měl osobák 2:20, najednou porazí světovou elitu a víc než dvě minuty vylepší olympijský rekord Abebe Bikily. Po letech dostal důkaz i přímo z Německa. Přesto se nesnažil vyvíjet tlak, aby MOV revidoval výsledky. „Ostatně jsem měl stříbro. Víc mi bylo líto Dona Kardonga. Správně by mu měla patřit bronzová medaile, takhle je čtvrtý,“ píše Shorter.
Tohle všechno by z knihy My Marathon: Reflections on a Gold Medal Life dělalo standardní sportovní paměti. Jenže Shorter se rozhodl odkrýt třináctou komnatu svého života. Děsivou noční můru, která provází celý jeho život a vlastně i sportovní dráhu.
Jak už přiznal před pěti roky v Runners´s World (více ZDE) a jak podrobně popisuje v knížce, vyrůstal v rodině, kde domácí násilí bylo na denním pořádku. Otec, jehož téměř výhradně tituluje jako Dr. Sam, byl váženým lékařem. Pomáhal lidem, angažoval se v charitě, nemajetným pacientům odpouštěl platby za léčení. Na maloměstě nebylo uznávanějšího občana. Ovšem doma se Dr. Sam měnil v netvora, který tyranizoval rodinu. Manželku mlátil a psychicky deptal, řezal své syny a sexuálně zneužíval dcery. Dlouhá léta, bez přestání. Jako lékař zkušeně cílil rány tak, aby navenek nebylo nic poznat. Nahlásit věc na policii nepřicházelo v úvahu. Kdo by věřil, že oblíbený lékař je sociopat? Navíc v 50. a 60. letech, kdy se bralo za normální, že si otcové doma udělali pořádek tak, jak uměli.
Shorter přiznává, že začal běhat proto, aby aspoň na chvíli téhle hrůze unikl. A dodává, že možná i kvůli zkušenosti z dětství se stal výborným maratoncem. Protože bolest, kterou musel unavený snášet na trati, nebyla nic proti pravidelným výpraskům. Ještě dlouho po odchodu z domova ho budily sny, ve kterých otec šel po schodech do patra a zakřičel jméno dítěte, na němž si dneska vylije svůj vztek.
Stejně tak ho dlouhé roky pronásledovaly výčitky, že matku a mladší sourozence nedokázal před tyranem ochránit. Rodina se v 70. letech prakticky rozpadla a Shorter se v dospělosti se sourozenci stýkal jenom výjimečně. Nedokázali spolu mluvit o tom, co se roky doma dělo, a bavit se o něčem jiném jako by nedávalo smysl. I proto se svou syrovou zpověď rozhodl před pěti roky zveřejnit a teď popsat detailněji. Byla to terapie pro něj i pro sourozence. A také se tím snaží pomoci i dalším obětem domácího násilí.
Pozoruhodnou knihu v mých očích sráží pouze nezvyklé množství faktických chyb, z nichž některé odhalí i pozorný český čtenář. Zarážející u nakladatelství, jež vydává i časopisy Runner´s World a Running Times. Smutná vizitka spoluautora a editora, kteří do tisku pustili například souvětí: „Lasse Viren se snažil napodobit krajana Paavo Nurmiho, který na olympiádě v roce 1948 získal zlaté medaile na 5 km, 10 km i v maratonu.“
Ale pokud se nad to dokážete povznést, Shorterovy memoáry si přečtěte. Stojí za to.
Recenzi na knihu napsal Luboš Brabec. Luboš je sportovní novinář, ale také autor tří knih s běžeckou tématikou. Jeho první knihu Maraton a jiné pošetilosti považuji za jednu z nejlepších, které jsem o běhání četl. V současné době mě spíše motivuje pohled “stárnoucího” běžce a jeho chuť se důstojně poprat ještě s jedním maratonem. Recept hledám v jeho knize Ještě jeden maraton. No a když tohle všechno zvládnu, budu se třeba moci proběhnout na některém závodě s Danielem Orálkem. Díky knize Můj dlouhý běh vím o něm totiž téměř vše. Pokud ti tohle nestačí a jsi sportovní fanda zejména do americké NHL nebo německé bundesligy, sleduj Luboše na Twitteru.
Hodnocení:
Ukázka z knihy:
September 10, 1972
It was the morning of my marathon, and by every conceivable measure, I felt ready. The moment I rose from my mattress, and my bare feet touched the concrete floor of the balcony of our apartment in the athletes’ village, I knew I was in rhythm. In balance. I didn’t think I was going to win. I just felt confident that my plan would hold up.
My mantra: Ride my pain, work through the finish, don’t get distracted. Don’t think about the fact that, five days earlier, I had looked out from my balcony across the courtyard and seen a terrorist in a balaclava pointing an Uzi from a facing apartment window. Don’t think about the 11 slain Israeli athletes, the air of stunned hysteria permeating Munich, or the chances of a follow-up attack. There would be time for that later. My job was to run—my trusted method for coping with chaos and managing mayhem.
I went into the apartment, keeping quiet so that I wouldn’t disturb Dave Wottle and his wife, Jan. After Dave had won his gold medal in the 800 early in the Games, he celebrated by smuggling his bride into our unit. It wasn’t much of a challenge.
Informace o knize:
| Vydavatelství | Rodale Books |
| Rok vydání | 2016 |
| Počet stran | 272 |
| Jazyk | Anglicky |
Anotace:
My Marathon: Reflections on a Gold Medal Life is a revealing memoir by Frank Shorter, the father of American distance running. After winning the 1969 NCAA title in the 10,000 meters during his senior year at Yale, Shorter went on to win a staggering 24 national titles on track, road, and cross-country courses, but it was in the marathon that Shorter achieved his greatest fame and recognition.
At the 1972 Munich Games, Shorter won the Olympic marathon finishing more than 2 minutes ahead of the second-place finisher. Four years later, he finished a controversial second in the marathon at the Olympic Games in Montreal. The controversy, still unresolved to this day, revolved around the East German “winner” being a possible drug cheat. Shorter later founded the United States Anti-Doping Agency. Written with noted sportswriter John Brant, My Marathon details these inspiring events, as well as the physical and emotional abuse Shorter suffered as a child.
This inspiring memoir is a testament to the resiliency of the human spirit and the transformative power of sports.
Líbila se ti uvedená recenze? Podpoř třeba tu další částkou 25 Kč. Pokud ti nefunguje QR kód pro platbu, bližší info najdeš v kategorii Podpora. Děkuji.
