Běhotoulání
knihy o běhání
Přeskočit na obsah

Emil Běžec 00:10

Pavel Kosatík – Možná to bude znít překvapivě, ale k ne zrovna dokonale popsaným příběhům českého sportu patří i život Emila Zátopka, kterého mnozí považují za nejlepšího sportovce české historie.

Emil běžec

Pokud jste neměli čas prolézat antikvariáty a shánět knihu Vítěz marathonský, kterou v roce 1953 napsal František Kožík způsobem, jemuž se eufemisticky říká poplatný době, pokud jste tamtéž nenarazili na Zátopkovu brožurku Můj trening a závodění (1955) a nebo vás minula povídka Jak to tenkrát běžel Zátopek (1967) od Oty Pavla, byli jste asi odkázání pouze na časopisecké a novinové články různé kvality.

První biografie s ambicemi uceleně odvyprávět Zátopkův příběh vyšla až v roce 2015. Jmenuje se Emil Běžec a na zakázku Českého olympijského výboru ji napsal Pavel Kosatík. Jak si vedl? Lakonicky řečeno: spíše se zúčastnil, než že by zvítězil.

Pavel Kosatík, foto: archiv autora

Pokud sportovní životopis píše autor, k jehož doménám sport nepatří, nemusí to nutně být na škodu. Ostatně ve světě oceňovaný příběh fotbalisty Zlatana Ibrahimovice dal dohromady David Lagercrantz, který se jako novinář věnoval především kriminálním kauzám a mimo jiné napsal čtvrté pokračování slavné detektivní série Millenium. S příběhem slovenského hokejisty Petera Šťastného si zase zajímavě poradil prozaik a překladatel Igor Otčenáš. Ale kultivovat sportovcovo vyprávění je jiná disciplína než psát životopis atleta, který je přes dvacet let po smrti a pamětníků ubývá. V tom je i úskalí Kosatíkovy knihy.

Nechci teď hnidopišsky vytahovat faktické chyby (nebylo jich zase tolik, byť je nešťastné, pokud se první objeví hned v úvodní kapitole), nechci polemizovat, zda Mo Farah je opravdu běžcem Zátopkovy úrovně, ale na řadě míst je bohužel poznat, že se Kosatík pohybuje na půdě, kde si není úplně jistý pevným krokem.

Pasáže o tréninku jsou psané ne zcela přesvědčivě a srozumitelně, kapitola o čs. atletice v době před Zátopkem patří k těm nejděravějším, což se týká i pokusu srovnat jeho tréninkové přístupy se současností v závěru knihy. Do náročnějších věcí – jako třeba usazení Emila Zátopka do kontextu světového sportu 40. a 50. let – se Kosatík raději nepouští vůbec. Postačí si sloganem, že je nejúspěšnější sportovec planety.

Ale teď už k samotnému příběhu.

Emil Zátopek

Autor naštěstí nechtěl jít cestou upevňování zátopkovských mýtů (a že jich v běžeckém prostředí poletuje), nikde se neobjevuje Satu-Pekka, nepřečtete si, že ryba plave, pták létá, člověk běhá, o vojenských bagančatech je tam tuším jenom jedna zmínka.

Kosatík místo toho trpělivě vrší fakta a svědectví, jak se na životopisce sluší. Někdy tak činí až moc pečlivě. Výsledkem je, že větší část knihy popisující jeden z nejúžasnějších sportovních příběhů historie má dramatický náboj diplomové práce. Nebo životopisu Charlotty Masarykové. Autor bohužel není vypravěč tělem a duší, chybí mu přímočarý tah za příběhem, řadu motivů a otázek jenom lehce naznačí nebo je nechá úplně spadnout pod stůl.

Ze scény z prvního zahraničního závodu v Berlíně 1946 by jiní vytěžili půlku kapitoly (Zátopek o ní kdysi poutavě vyprávěl v rozhovoru pro Stadion), Kosatík se spokojí s půlkou odstavce. „Případ Jungwirth“ z roku 1952 (Emil se tehdy velmi odvážně postavil za kamaráda, jenž původně nesměl letět na olympiádu kvůli otcově politickému průšvihu), který patřil k nejdramatičtějším okamžikům Zátopkovy kariéry, se ztenčil na stránku. A když autor konstatuje, že už zřejmě nikdo nezíská tři vytrvalecké zlaté medaile na jedněch olympijských hrách, nepustí se do pokusu vysvětlit proč.

Stanislav Jungwirth

Čím dále jsem se začítal, tím častěji jsem si v řadě pasáží říkal: jaká škoda, že tuhle knihu nepsal Jan Novák! Nejen u pro mě ne zcela pochopitelných intermezz, kde autor běží po cestách v Kopřivnici, Zlíně či Staré Boleslavi, a přemýšlí, o čem asi tak mohl před šedesáti a více roky přemýšlet Emil, když tudy také běžel…

Zátopek první polovinou knihy prochází jako zvláštním způsobem vypreparovaná postava. Trénuje, trénuje, trénuje, závodí, vyhrává, zase trénuje, občas řekne něco novinářům, dostane se do sporu s funkcionářem, trénuje… Jeho zahraniční soupeři se smrskávají na jména z výsledkových listin (přitom někteří z nich se později ve složitých dobách postavili na Zátopkovu obranu, dokonce kvůli němu protestovali před sovětskou ambasádou v Londýně), závody jsou vyprávěny odtažitě a s maximální stručností a kde autor může, tam od sportu utíká. Výsledek je docela úsměvný: systému výchovy ve zlínské Baťově škole práce je v knize věnováno výrazně víc prostoru než olympijským hrám v Helsinkách, tedy vrcholu běžcovy kariéry.

Nejcennější na knize je její poslední čtvrtina, kde je zřejmý a viditelný Kosatíkův vklad. Vypráví o osudu poníženého šampiona, který byl za své politické aktivity v roce 1968 vyřazen z armády, byť odvolal, co odvolat mohl, a skončil jako dělník u Stavební geologie (ne, opravdu se neživil čištěním záchodů, jak si vymýšlí autor bestselleru Born to Run).

Emil Zátopek (1968)

Svědectví o jeho životě v časech normalizace jste si mohli různě přečíst ve vzpomínkách jiných aktérů nebo v rozhovorech, které Zátopek rozdal po roce 1989, ale tady je vše poprvé sepsáno pohromadě, v kontextu a na důstojném prostoru. Jako by najednou byly cítit i větší autorovo zaujetí pro téma a touha vyprávět. Pokud bych měl uvést důvod, proč stálo za to utratit 349 Kč, jsou to právě jmenované kapitoly.

I ty jsou důkazem, že Kosatík nenapsal černobílý příběh. Přesto v něm spousta barev chybí a celkový výsledek působí poněkud matně. Možná i proto, že autor čerpal až na drobné výjimky jen z domácích pramenů. O Zátopkovi přitom v zahraničí vycházela zajímavá a pro českého čtenáře někdy překvapivá svědectví, během jeho kariéry i později.

Psal o něm i často mluvil letos zesnulý australský šampion Ron Clarke, který v 60. letech opakovaně Zátopka navštívil v Praze, brilantní a rozsáhlý profil od amerického publicisty Michaela Sandrocka, založený na rozhovoru z první poloviny 90. let, vyšel v Running with the Legends, zajímavé postřehy přidal i Zátopkův německý přítel Manfred Steffny ve své knize Marathon-Training, ke které český atlet napsal předmluvu, podobně Herbert Schade si řadu věcí nenechával jenom pro sebe. A tak dále. (pozn. doporučit lze rovněž knihy Dnes trochu zemřeme od anglického autora Richarda Askwitha a knihu Endurance od Ricka Broadbenta).

Na konci své předchozí životopisné knihy o Pavlu Tigridovi napsal Pavel Kosatík, že je to první pokus shrnout jeho život a že teď je na dalších, aby příběh doplnili. To samé se dá konstatovat i o knize Emil Běžec.


Recenzi na knihu napsal Luboš Brabec. Luboš je sportovní novinář, ale také autor tří knih s běžeckou tématikou. Jeho první knihu Maraton a jiné pošetilosti považuji za jednu z nejlepších, které jsem o běhání četl. V současné době mě spíše motivuje pohled “stárnoucího” běžce a jeho chuť se důstojně poprat ještě s jedním maratonem. Recept hledám v jeho knize Ještě jeden maraton. No a když tohle všechno zvládnu, budu se třeba moci proběhnout na některém závodě s Danielem Orálkem. Díky knize Můj dlouhý běh vím o něm totiž téměř vše. Pokud ti tohle nestačí a jsi sportovní fanda zejména do americké NHL nebo německé bundesligy, sleduj Luboše na Twitteru.


Hodnocení:


Ukázka z knihy:

I went back to Tokyo and presented myself at Importer. The two ex-GIs in charge, thick-necked, brawny, very busy, looked as if they might chew me out for intruding and wasting their time. But within minutes their gruff exterior dissolved and they were warm, friendly, pleased to meet someone from back home. We talked mostly about sports. Can you believe the Yankees won it all again? How about that Willie Mays? None better. Yessir, none better.

Then they told me their story. They were the first Americans I ever met who loved Japan. Stationed there during the Occupation, they fell under the spell ofthe culture, the food, the women, and when their hitch was up they simply couldn’t bring themselves to leave. So they’d launched an import magazine, when no one anywhere was interested in importing anything Japanese, and somehow they’d managed to keep it afloat for seventeen years.

I told them my Crazy Idea and they listened with some interest. They made a pot. of coffee and invited me to sit down. Was there a particular line of Japanese shoes I’d considered importing? they asked. I told them I liked Tiger, a nifty brand manufactured by  Onitsuka Co., down in Kobe, the largest city in southern Japan.  “Yes, yes, we’ve seen it,” they said.

I told them I was thinking of heading down there, meeting the Onitsuka people face to face. In that case, the ex-GIs said, you’d better learn a few things about doing business with the Japanese.


Informace o knize:

VydavatelstvíProstor
Rok vydání2015
Počet stran284
JazykČesky

Anotace:

Chcete vědět, jak žil člověk, který objevil to, pro co byl stvořen, a dělal to? Pokud ano, pak je pro vás odpovědí první ucelený životopis legendárního běžce Emila Zátopka. Vypráví o jeho dětství v početné rodině, o mládí v baťovském Zlíně, o době, kdy se u nás rodil běžecký sport, o respektovaných soupeřích i přátelích, o armádě a disciplíně, o manželství a také o politice. Ale především a stále o běhání.

Kniha je připomenutím osudu člověka, kterému se jako jedinému atletovi v historii světového běžeckého sportu podařil zlatý hattrick na olympijských hrách v roce 1952. Je potvrzením toho, že pokud děláte cokoliv na sto procent, není možné, abyste neuspěli, i když zrovna nezískáte olympijské zlato. A pod zátopkovským heslem Nemůžeš? Přidej! je také inspirací k amatérskému běhání nás všech.


Líbila se ti uvedená recenze? Podpoř třeba tu další částkou 25 Kč. Pokud ti nefunguje QR kód pro platbu, bližší info najdeš v kategorii Podpora. Děkuji.