Vzpomínky psané ve tmě

Anton Mészáros – Když jsem pátral po historii Slezského marathonu, nemohl jsem se nezeptat toho nejpovolanějšího. Jiří Šmiták (*1944) působil dlouhá léta jako statistik českého maratonu a sám o této královské disciplíně napsal knihu 100 let maratónu (1996) nebo Hrdinové maratónu (2006). Přestože zrovna procházel nelehkými zdravotními komplikacemi, neodmítl mě a dovedl poradit. Vlastně nejen to. Nabídl mě zdarma tři knihy o běhání (navíc s podpisy autorů), které jsem zatím nečetl a dvě z nich vůbec neznal. S radostí jsem je přijal.

Kniha Vzpomínky psané ve tmě není vlastně ani tak kniha o běhání jako kniha o životě. Běh samotný v ní má poměrně nepatrné místo, a to až v samotném závěru knihy. Nevadí. Opravdu stojí za to si počkat.

Autorem knihy je Slovák Anton Mészáros (*1959), který pochází z obce Tvrdošovce ležící kousek od Bratislavy. V prvním roce života se u něj objevila zraková vada, která ho postupně eliminovala z běžného života. Jak sám autor uvádí, knihu napsal, aby si jeho děti mohli jednou přečíst čím vším si musel jako malý projít. Od vydání knihy uplynulo 20 let a všichni tři synové mají knihu určitě přečtenou. Zpověď to je opravdu upřímná a bez příkras.

Život v totalitě

Jsme v době hluboké totality. Každý kdo se odlišoval musel být vyčleněn. Malý Toník nemůže nastoupit do klasické základní školy. Místo ní je poslán do ústavu takřka na druhý konec Slovenska. Matka daleké cesty nezvládá a otec může přijet pouze sem tam v neděli. Zůstal sám uprostřed inertních zdí. V cizím městě, v “cizí” zemi. Doma se totiž mluvilo maďarsky…

Velká část knihy je věnována právě tomuto ústavu, který následně formoval autorův život. Dal mu lásku ke sportu a také k původně nenáviděnému klavíru. Život to nebyl vůbec jednoduchý. Svátkem a velkou radostí byla jakákoli procházka mimo ústavní zdi. Jak málo tehdy stačilo, aby byl člověk šťastný. Ne nebyl to však idylický život. Opak je pravdou.

Syrové vzpomínky na dětské léta

Léta plynou a základní školní výchova uteče jako voda. Anton velmi omezeně vidí alespoň na jedno oko. Jak se později v knize dozvíme, je i tato drobnost obrovskou výhodou oproti úplně slepým kamarádům. V knize postupně sledujeme autorovo dospívání, které probíhá na internátě v Praze. Tam se vydal studovat hru na klavír. A úspěšně.

Dětské starosti se mění za ty mladické. Touží najít dívku svého srdce. Marunka se objeví v okamžiku, kdy to už snad ani nečeká. Život ubíhá rychlým tempem. Svatba, první dítě, stěhování do Brna, druhé dítě, třetí dítě. Tato část knihy dává možnost nahlédnut do běžných životních strastí porevoluční doby.

Maraton ve tmě

V 33 letech dojde bohužel k úrazu a Anton přestává vidět úplně. Ocitl se ve tmě. Opět on sám a vzpomínky. I tuto depresivní část života zvládl a dovedl se postarat o sebe i o rodinu. S blížící se čtyřicítkou si vzpomněl na svou oblibu ke sportu, který pěstoval v Levoči. Léta přibývala a bylo potřeba se udržet v kondici.

Začal běhat. Desítku nahradil půlmaraton a ten následně maraton. Trénoval v okolí svého domu. Sám i s kamarády či v rámci Brněnského běžeckého poháru. V roce 1996 jako první slepý běžec absolvoval Pražský mezinárodní maraton a nechyběl ani u dalších ročníků. Běh byl jako život. Jednou byl nahoře, jednou dole, ale ty pozitivní dopady u běhu převládaly. Snad i proto od malička vedl ke sportu i své syny. A Anton běhá stále dál.

Hodnocení závěrem

Kniha je psána opravdu s velkou pokorou a vynikají v ní běžné malé radosti, které si mnozí ani neuvědomují. Nedovedu si představit jak složité bylo napsat knihu jako slepý (v roce 2002). I proto lze odpustit sem tam se opakují děj či přeskakující časovou osu příběhu. V roce 1999 byla autorovi udělena Cena města Brna jakožto… “příklad pro všechny nemocné i zdravé lidi, kteří hledají smysl života“. Zaslouženě.

Pozn. Kniha s podobnou tématikou o strastech slepých běžců je kniha Temnotou po velké čínské zdi od Ondry Zmeškala. Byla napsána v jiné době a je to na ní znát. Vzpomínky psané ve tmě jsou pragmatickou knihou popisující život bez příkras, zatímco Ondrova kniha je plná “černého” humoru. Přesto i v ní lze cítit smutek na duši.

---

Hodnocení:

---

Ukázka z knihy:

Jako malý kluk jsem našel zalíbení v běhu na lehkoatletické dráze fotbalového stadionu v Levoči. Hezké vzpomínky mě přivedly k nápadu po dlouhé době se znovu vrátit k tomu, co mě v dětství bavilo. Řekl jsem si, že to zkusím opět. Jenom vymyslet dobrý způsob, jak na to. Proběhnout se s Marunkou vedle kola? To není špatný nápad. Budu se jí lehce dotýkat paží. Zjistil jsem, že rychlý pohyb mně dělá velice dobře. Sám sobě jsem se nestačil divit. Po několika zdařilých pokusech jsem s překvapením konstatoval, že by to mohlo jít. Musím však do svých sportovních aktivit zapojit také naše děti.

Techniku jízdy na dvojkole moje žena dobře zvládla. Janík se už jako malý kluk stal spolehlivým vodičem dvojkola. Trpělivě snášel i moje běhání v parku, kde jsme čím dál tím častěji společně kroužili. On na kole a já vedle něho v poklusu.

Bylo nutné, abych si koupil dobré běžecké boty. Vybral jsem si značku, která mi padla na nohu jako ulitá. Zkouším uběhnout maximálně pět kilometrů, a to se mně daří. Seznámil jsem se s běžci z Moravské Slávie, kam mě přivedl ultramaratónec Tomáš. Jednoho dne jsem si dal do rozhlasu krátký inzerát. Hledám někoho, kdo by si chtěl s nevidomým běžcem tu a tam zaběhat. Zatím běhám vedle kola s Marunkou nebo Janíkem. Tento způsob však není vyhovující pro delší běh. Musím se trochu dotýkat člověka sedícího na kole.

---

Informace o knize:

Vydavatelství	BOLIT B-press Brno
Rok vydání	2002
Počet stran	191
Jazyk	česky

---

Anotace:

Autor, kterého oční choroba postupně připravila ve 33 letech úplně o zrak, v knize vzpomíná na stereotypní rytmus a každodenní šeď pobytu v internátech pro zrakově postiženou mládež a později společný život s manželkou a dětmi.