Chamonix, Francie – Je pár minut před devátou hodinou ranní. Společně s dalšími 500 běžci stojím na startovní čáře ve Švýcarském městečku Orsières. Dovezl mě tu autobus z Francouzského Chamonix. A právě tam se budeme muset po svých vrátit. Čeká nás cesta dlouhá 56km s převýšením 3500m. Závod ze série UTMB s označením OCC (Orsières – Champex – Chamonix) za chvíli startuje. Prvních tisíc běžců je již na trati. Z důvodu úzkých horských cestiček se startuje po půl hodině ve třech vlnách. I tak to bude boj.
Hodinky mě ukazují hned na startu 19% Body battery. Dnešní doporučení? Regenerační běh v tempu 7 min/km po dobu 30 minut… Cítím, že bude problém. Poslední týden byl dost hektický a tyto čísla jsou toho důkazem. No co… Okolní vrcholky hor začíná slunce zalévat svými paprsky. Dvě hodiny čekání v místě startu v chladném ránu už stačily. Pojďme na to! Na ten ranní chlad ale budu ještě s radostí vzpomínat.
OCC 2022 – Start!
Atmosféra na startu je úžasná. Několik desítek národností doslova z celého světa čeká na svůj okamžik. Říká se, že celý UTMB týden je takovou olympiádou v horském běhu. Největší a nejviditelnější závody světa jsou právě zde. Věřím tomu. Věřím také svým nohám, že mě dotáhnou, kam mají. Teď mají šanci ukázat co umí. Start!
Vybíháme podél špalíru diváků. I v tuto brzkou hodinu tu stojí spousta dětí s nataženou rukou. Kdo může, plácá. Zvoní zvonce, řehtačky a troubí lesní rohy. Prvním záchytným bodem bude vesnička Champex, která leží u stejnojmenného jezera. Není to daleko – 7km a 600m výškových. Zpestřením je osada Som-la-Proz, kde místní nachystali svoji neoficiální občerstvovačku. Nepohrdnu vodou, vedro už jde cítit. Po pár kilometrech dobíháme na tu první oficiální.
Celou trasu mám vytisknutou na mapce s jednotlivými občerstvovačkami. Kolik kilometrů a výškových metrů to bude od jedné k druhé, jaký je cut-off time a jaká je časová predikce dle mé “výkonnosti”. V Champex jsme přesně na čas. Postupně se to začne zhoršovat a mé průběhy se budou blížit k času limitnímu. Ten je 14:30 hod.
Další úsek bude pohodový. Pět kilometrů s mírným klesáním na Plan l´Au. Pohoda za námi a začíná první větší stoupání. Začínám se upínat k La Giéte. Tam bude voda a něco k snědku z vlastních zdrojů. Krajina se začíná měnit skutečně v tu horskou. Přeskakujeme horské potůčky a jako mravenci stoupáme jeden za druhým. Už tam budeme? Už tam budeme? Už tam budeme? Ptám se nejednou sám sebe.
Trvá to dlouho, ale konečně slyším cinkání. Krávy. Potvory si leží na louce a ocasem odhání mouchy. Blbě se k tomu na nás dívají. Co si asi tam myslí? Nad tím příliš nebádám. Vbíhám do kravího přístřešku, který dnes slouží běžcům. Únik před sluncem a chvíle odpočinku. Paráda, ale ta netrvá věčně.
Směr cesty? Dolů. Běžíme dalších pět kilometrů do vesničky Trient. Cestou z kopce mě fest píchne v pravém koleni. Musím zastavit. Snažím se to rozhýbat. Díky běžeckým holím se pomalu posouvám kupředu. Po chvíli to luplo ještě jednou a zase bylo vše OK. OK! Nabíráme s Jirkou na rychlosti a za chvíli vidíme malebnou vesničku v údolí pod námi. Tam na nás čeká další větší občerstvovačka.
Trient – vesnička s ledovcem
Trient. Za sebou máme 23km a teď přijde rozhodující úsek. Stoupání na ColBalme, kde leží Švýcarsko – Francouzská hranice. Na pěti kilometrech skoro 1000m výškových. Dalších pět kiláků už jen hřebenovka. S plným břichem se blbě pokračuje, ale energie je potřeba. Plním břicho klobásou, sýrem, čokoládou, ovocem a vším co máme ještě na dosah. Na pití voda/kola. Tak pojďme dál. Kilometr máme na rozejití se po příjemné rovině.
Pak to už začne. Nekonečný. Je to nekonečný…. Pozitivní je snad jen ta krásná krajina okolo. Ledovec máme na dohled. Cesta se klikatí, ale vše má svůj konec. Poslední úsek před nejvyšším bodem je jištěný řetězy.
Měl jsem trochu strach z horského terénu. Obavy však byly zbytečné. Cesty svým podkladem připomínaly “beskydské kopečky”. Žádné exponované úseky. I tohle však dovedlo člověka v kombinaci s dnešním vedrem pořádně vyšťavit. U pastevecké chatrče leží závodník v bezvědomí, přikrytý fólií a medici mu cosi píchají. Snad bude v pořádku. Pokud to nedá dolů po svých, bude muset přiletět vrtulník. My ostatní nabíráme vodu z koryta a běžíme hřebenovkou na pět kilometrů vzdálenou hranici Švýcarsko – Francie.
Konečně ve Francii – první křeče
Po 30. kilometru dostávám křeč. Chytla mě do levého stehna a nechtěla potvora pustit. Dávám do sebe hořčík a zkouším se opět rozejít. Naštěstí to po chvíli povolí a já se můžu opět zařadit do zástupu běžců. Jirka si udělal přede mnou už slušný náskok. Blbě se tu předbíhá a i já jsem trochu zpomalen těmi ještě pomalejšími. Chatu už má mna dohled. Plním vodu, oplachuji hlavu a jdu se najíst. Mají tady dokonce i teplou polévku. Konečně změna po tom sladkém. Přisoluji vše co jde. O další křeče nestojím.
Následujících deset kilometrů bude nejkrásnějších z celé trasy. Cesta se bude vlnit a mírně klesat směrem do Argentiére. Navíc se nám konečně otevře výhled na masiv Mont Blancu. Rozbíháme se společně s Jirkou, ale po třech zákrutách chytám další silnou křeč. Musím opět zastavit, dál to nejde. Okamžitě u mě zastavuje jeden Ital a s pokřikem “Forza! Forza!” mě dává nějaký prášek na polknutí. Věřím tomu, že se jedná o hořčík. Křeč opravdu ustoupí a já se indiánským během posouvám kupředu.
Dle propočtu vím, že už to dneska prostě dám. Tedy pokud mě tělo nevystaví stopku kvůli křečím. Celou cestu dolů blahořečím zmíněný prášek. Dostal jsem, co jsem potřeboval. Dole už slyším skandování diváků. Paráda. Další občerstvení. Zklamání však přichází hned vzápětí. Tohle ještě není Argentiére, ale Le Tour. Nepohrdnu alespoň kašnou na zchlazení svého těla.
Je večer a konečně se začíná ochlazovat. Už zase běžím a dokonce potkávám i české fanoušky. To povzbudí, stejně tak vědomí necelého kilometru do občerstvovačky. Jím i piju co se do mě vejde. Prosypávám to solí a kdyby to šlo tak si jí i trochu šňupnu. Čeká mě závěrečný kopec na La Flegére. Taková malá Lysá. Pět km nahoru a pět dolů do Chamonix. Vytahuji z batohu sluchátka, pustím si k tomu nějakou muziku.
Dobré tři minuty s nimi však zápasím a pokouším se je spárovat s mobilem. Ani té elektronice se už nechce. Naštvaně je házím do běžecké vesty a vycházím bez nich. Za trest si prostě nezahrají. Chytím druhý dech a do kopce předbíhám, či tedy předcházím koho potkám.
Později se dozvídám, že jsem se posunul na těchto posledních deseti kilometrech skoro o 100 míst kupředu. Mohlo to být však i lepší. Cestou nahoru mě 2x zastaví opět křeče. Beru solnou tabletu a zapíjím vodou. Vždy to trvá necelou minutu a křeč povolí. Jen co se tak stane, nasadím opět strojové tempo kupředu. Ti méně šťastnější leží vyčerpaní podél cesty, zvrací a prožívají jiné změny stavu.
La Flegere je vrch lanovky, který znám. Včera jsme tam byli na menším výletu. Neskutečný jak taková drobnost známého prostředí pomůže. Nahoře do sebe hodím poslední přesnídávku a zapiju to třemi kalíšky koly. No a dávám opět sůl.
Teď už jenom dolů. Seběhy nemám vůbec rád, ale tady běžím jako střela. Předbíhám a dobíhám unavené borce. Cítím tam dole někde cíl. Cestou dolů mě zase zastaví 2x křeč. Intenzita je pořád stejná, ale četnost se zvyšuje. Vždy musím zastavit, polknout solnou tabletu a chvíli počkat. Zavěsím se za dva Španěly, kteří mě tempově vyhovují, přece jen se to lépe táhne ve třech než sám. Hází po mě slovenskými větami, které je naučil nějaký kamarád. No alespoň trochu srandy. Kluci to museli dole zapíchnout ke stromu na malou. Já jsem zastávku v pit stopu za celý den zvolil jen jednu a nehodlám zastavovat. Utíkám jim.
Jsem už dole, vidím hlavní silnici, kterou je třeba přeběhnout. Z důvodu bezpečnosti se neběží přes ní, ale organizátoři postavili z lešení regulérní lávku. Je potřeba vyjít asi 15 schodů. Hned na druhém zase křeč. Poslední solná tableta, chvíli čekám a pak to napálím co to jde. Nohy už zase fungují, co nefunguje jsou hodinky. Zasekly se. Zrovna zde. Zrovna na takovém závodě. Nevím kolik mě zbývá do cíle, ale nebude to daleko.
Konečně v cíli OCC
Po chvilce jsem to začal už poznávat. Tady jsme vyzvedli startovní čísla. To bude poslední půl kilometr. Je po osmé večer a bary a restaurace jsou plné lidí. Neskutečně fandí a přejí vše dobré. Tohle je opravdu úžasné na celém závodě. V městech i v horách nebyl jeden člověk, který by tě nepodpořil v tvém úsilí. Už zase si dávám “high-five” se všemi okolo a s pocitem vítěze dobíhám v čase 11:56:49 do cíle na celkovém 894. místě (celkem nás vyběhlo 1509).
V cíli na mě už čeká Jirka, který doběhl pár minut přede mnou a je tu i Honza, který se nám dnes snažil dělat support. Na dvou místech jsme se minuli, ale nejdůležitější to bylo tady v cíli. Přivítal nás plechovkou piva, džusem a kolou. Na tohle jsem se těšil posledních patnáct kiláků. Sedíme na schodech před místním kostelem a vychutnáváme si tu atmosféru.
V cíli si vyzvednu finišerskou vestu, která nahrazuje klasické medaile. Dozvídám se také o nároku na jedno točené pivko ve vedlejším stánku. Tím nelze pohrdnout, a tak si dáme jedno do kelímku. Večeři už nestihneme, protože máme posledních 10 minut na vyzvednutí věcí, které nám převezli z místa startu. Místo pro vyzvednutí je asi kilometr od cíle. Pořadatel se omlouvá, že to už dnes nestihneme. Jak nestihneme? Můžeme přece běžet. Myslel, že to byl vtip. Nebyl. Stihli jsme to.
Co jsme nestihli byla večeře na kterou jme měli taky nárok. Místo hledání výdeje bereme auto a jedeme zpět na ubytování. Hladoví přijíždíme něco před 23:00. Ideální čas navštívit McDonald´s a dát si tři cheesburgery. Dnes si je zasloužíme.
Tím to však nekončí. V okolí Chamonix je spousta věcí k vidění. Sepsal jsem je v článku tipy Chamonix.
+/- závodu OCC
+ neskutečná atmosféra po celé trati
+ nádherné prostředí
+ perfektně značená trasa
+ organizace šlapala jak měla
– čekání dvě hodiny na startu bylo dlouhé