Nejstarší silniční běžecký závod v Evropě přinesl nezapomenutelný zážitek otci a synovi z Ludgeřovic.
Díky společnosti Veolia, která věnovala startovné, se na start 129. ročníku postavili i členové Běžeckého klubu Ludgeřovice – a nechyběla ani pořádná dávka emocí, atmosféry a závodního ducha.
Tradice, kult i motivace
„Běchovice“ – tradice, kult i motivace. Tak zní název knihy historika běžeckého závodu Miloše Bednáře, a tahle tři slova snad nejlépe vystihují nejstarší silniční běh v Evropě, který se 28. září 2025 běžel už po 129. na stále stejné trati.
Říká se, že Běchovice musí každý běžec absolvovat alespoň jednou v životě. A také to, že trať nic moc, ale atmosféra neskutečná. Nezkusíš – nevíš. Já jsem to zkusil poprvé v roce 2024 a odjížděl jsem nadšený (vliv tří piv v cíli pro jistotu zanedbejme). Plán byl jasný – vyrazit znovu i v roce 2025. Jenže… těch běžeckých akcí je tolik, že se mi Běchovice z hlavy vypařily rychleji, než mizí laktát z těla unaveného běžce.
Když se naskytne příležitost
Pár dní před letošním startem jsem ve skupině Strava Veolia Run Team CZ zahlédl výzvu s nabídkou volného startovného. A to byla výzva, kterou nešlo odmítnout.
Rozhodl jsem se, že si letošní Běchovice odběhnu se svým dvanáctiletým synem Martinem, a startovné zbylo i pro tři kolegy z Běžeckého klubu Ludgeřovice. Letos tedy nepůjde o osobní rekord, ale spíš o dohled nad svým „mladším já“.
Martin ještě žádnou silniční desítku v závodě neběžel a ani jeden z nás pořádně nevěděl, co čekat. Naštěstí je systematičtější než já – z videí na sociálních sítích nastudoval, jak správně Běchovice běžet, a inspiroval se u těch nejlepších – třeba u Martina Zajíce, který závod vyhrál už čtyřikrát (a dnes už víme, že po letošku už pětkrát).
Počasí nám přálo – slunce svítilo, modrá obloha, příjemných 12 °C. Prostě ideál. Startovní výstřel zazněl přesně v 11:30 a já nechal tempo na Martinovi. Zkušeností má už dost na to, aby se nenechal strhnout davem.
Držíme se kolem pětkového tempa – pohoda. V polovině trati je připravené občerstvení. První kelímek Martin vylévá na sebe, druhý do sebe. Při běhu. Jak jinak.
Pak přichází seběh pod obávaný Hrdlořezák, který odrovná nejednoho běžce. Ale co je kopec pro Pražáka, to je pro nás kluky z podbeskydí jen mírně nakloněná rovina. Nepolevujeme – naopak, zrychlujeme.
Cílová rovinka a velké díky
Dostáváme se do cílové rovinky. Tady už nemám šanci – Martin nasazuje sprint a rozdíl 34 let je prostě znát. Cílovou pásku protíná v čase 50:02, já pár sekund po něm.
Přestože jsme původně mířili na 55 minut, ty dvě sekundy nad padesátkou trochu zamrzí. O to víc ale potěšila pochvala od ředitele závodu Pavla Šikoly, který mi druhý den napsal, že jsme to odběhli v negativním splitu – tedy druhou polovinu rychleji než tu první. A to je v případě Běchovic skutečně „vzácná“ rarita.
O důvod víc vyrazit za rok znovu a zkusit pokořit metu 50 minut. Poběžíte s námi?
Velké díky patří společnosti Veolia, která nám darovala nejen startovné, ale především zážitek, na který určitě dlouho nezapomeneme – a to platí nejen pro mě a Martina, ale i pro kolegy z Běžeckého klubu Ludgeřovice.
Dnes jsme reprezentovali nejen naše klubové barvy #cervenabila, ale i barvy Veolie.