V srpnu 2022 jsem se s Jirkou účastnil závodu OCC, který se konal v rámci UTMB festivalu ve francouzském Chamonix. Potvrdilo se to, co se říká. Neskutečná atmosféra, která předčila naše očekávání. Opravdu se jedná o “olympiádu” trailového běhu. Domů jsme se vrátili s jasným rozhodnutím. V roce 2023 chceme zažít něco podobného. Na mušku přišel závod Lakeland 100/50 mil, který se běhá v severní Anglii v oblasti Lake District. Bylo rozhodnuto. Registrujeme se hned v září 2022 a čekáme na výsledky losování.
Z diskusí víme, že je asi 8x větší přetlak zájemců o účast. Do závodu se nakonec dostane cca 700 borců na 100 mil a 1700 borců na poloviční vzdálenost. Víme také to, že se nejedná o náhodný los, ale o algoritmus, který mírně zvýhodňuje ženy a mezinárodní běžce. Ženské pohlaví sice nemáme, ale to druhé asi pomohlo. Dostali jsme se oba. A to znamenalo jediné. Zaplatit startovné ve výši 134 liber. Platíme obratem a na dlouhé měsíce pouštíme tento závod z hlavy.
V Francie jsem si přivezl jedno velké ponaučení. Nepodcenit odpočinek a regeneraci před závodem. A hlavně žádné pařby v týdnu před závodem samotným. Tehdy jsem nastoupil na 56km/3500+ s body battery 19%… Slabost od samotného startu, únava a křeče, které málem způsobily DNF v závodě. Přípravu na tenhle závod si necíleně naplánuji takto: duben Štafetová pohádka Znojmo (60km/1000m+), květen Čavisovská 50 (54km/1300m+) a červen Čertovský ultratrail (67km/1800m+) v Hamru na Jezeře. Bude tohle stačit na závod o délce 80km/3100m+)?
čtvrtek, 27.7.2023
Samotná předzávodní “příprava” pak probíhala týden před závodem na Sardínii – u moře a v teplotách 40°C. Pro běh v deštivé Anglii v horách opravdu ideál… Načerpal jsem alespoň teplo do zásoby a ve čtvrtek 27.7. ráno odlétal z Krakowa do Manchesteru. Na letišti jsme měli zamluvené auto a po necelých 2 hodinách řízení jsme dojeli do Grasmere v Lake District.
Proč právě zde? Celá tahle oblast Lake District je kolébkou horských běhů (zde tomu tedy říkají fell running, byť se nejedná o totéž). Spoustu o historii bylo popsáno třeba v knize Richarda Askwitha Stopy v oblacích či v knize It´s a hill, get over it od Steve Chiltona. No a pravě v Grasmere se běhá nejstarší závod, a to od roku 1868. Chtěl jsem přičuchnout k prostředí a k místům, kde se běží.
Parkujeme na 3 hodiny za 5liber, v obchodě si koupíme kafe v plechu a flapjack tyčinku a jdeme po trase závodu. Ten se shodou okolností běží přesně za měsíc 27.8.. Škoda, že ne dnes. I tak jsme měli štěstí a zrovna ve vedlejší vesnici Rydal se běžel slušně obsazený závod. Přestože je čtvrtek odpoledne, bylo na parkovišti dobrých 200 aut.
Brzy poznáváme co znamenají místní fells. Kopce to jsou nevysoké, ale s poměrně rázným převýšením. Brzy funíme jak kdybychom běželi, a tak se s radostí dáváme do řeči s turisty, které potkáváme v protisměru. Docela je překvapil náš sobotní záměr 80km běžet touhle krajinou a prý ať dáváme pozor, že zrovna na zmíněném závodě v Rydal se dva běžci ztratili v mlze. Až zde jsem totiž pochopil, že název Askwithovi knihy Stopy v oblacích není jen nadnesené slovní spojení, ale holá realita.
U jezera Alcock Tarn si dáme piknik za účasti ovcí, kterých je všude opravdu hodně a užíváme si pohled do nedalekého údolí. Úžasná krajina. Zpět do auta a do ubytování, které máme v městečku Staveley. Večer nemůžeme vynechat fish & chips a návštěvu místního pivovaru. Pivo subjektivně nedobré a objektivně drahé (5 liber). Nejen pro nás, ale i pro místní. V této vesničce s cca 2 000 obyvatel zavřely v minulosti již dvě hospody. Podobně jako u nás si lidé kupují pivo v supermarketu (4x levnější) a party pořádají doma…
pátek, 28.7.2023
Dnešní úkol je jasný. Užít si full english breakfast a hned poté vyrazit do centra závodu, do městečka Coninston na registraci. Paní domácí nás trochu straší, že takové množství běžců se tam nemůže vejít. No uvidíme. Při registraci proběhne kontrola povinné výbavy – klasika to co jinde + navíc kompas s mapou a pevný hrnek. Máme vše, dostaneme číslo a každého si nás ještě vyfotí – prý pro horskou službu…no super.
V ceně startovného je místo pro stan. Letíme letadlem, takže stan ani spacáky nemáme. A tak raději mizíme dál na výlet. Cílem byl výšlap na vrchol Cat bell kousek od města Keswick. Parkujeme u místa startu (zdarma) a jdeme po mnohé z místních stezek. Po jiné než jsme chtěli, ale také dobré. Na vrcholu to vypadá jako u nás na Lysé hoře, ale vůbec se nedivíme.
Pohledy na jezero Derwent, na Keswick či majestátný protější vrch Skiddal, přes který se přehání mraky jsou úžasný. Lehneme do trávy mezi ovce (a jejich produkty trávení) a dáváme obědový piknik. Cesta dolů vede o poznání hůře než ta nahoru, ale zvládneme i tuhle.
Další zastávkou je Keswick. Hlavní město fell-runningu. Právě zde před bývalou radnicí je start/finish výzvy Bob Graham Round. Spoustu jsem o tomhle četl a dokonce viděl i pár videí. No a teď jsem tady. Mírné zklamání přišlo jen z toho, že po běžcích ani stopy. A ani obchody nenaznačují, že by tady nějací běžci kdy byli. Pouze obchody s jídlem a pitím a sem tam outdoor obchod. Mám však bujnou představivost – kupujeme burger a pivo a trochu se zasním. Náladu finálně upraví kafe s dortíkem. Krásné počasí si užíváme na zahrádce v bistru a pozorujeme ten mumraj okolo.
Poslední dnešní zastávkou je kruh druidů – Castlerigg stone circle. Je non stop přístupný a žádné vstupné neplatíš. Památka, ne památka – kdo chce lozí po kamenech či jen sedí v kruhu. Náhorní plošina mezi kopci. Krásné. V duchu prosíme za přívětivost počasí následující den při závodě. Bohužel jsme prosby vzývali v češtině a té místní božstvo nerozumělo….
pátek 29.7.2023
Ráno nás vzbudí sluneční paprsky. Tohle nás nechává klidným. Již dobře víme, že tento stav v této krajině po pěti minutách už neplatí. U babči domácí si vyzvedáváme domluvené sendviče a jedeme do Conistonu. Prší. V 9:20 odjíždí autobus. Cílová stanice sídlo Dalemain. Zážitkem je cesta sama o sobě. Hlavně pro řidiče. Prvních 10km se jede po úzké silnici, kde se s obtížemi vyhnou dvě osobní auta. Teď tady v řadě jede dobrých 15 autobusů. Kolem 11 hod. jsme na místě a můžeme potleskem vítat ty, kteří jsou v polovině 100 mílového závodu. Neskutečné. A dokonce svítí i sluníčko.
Na startu závodu na 50 mil bylo kolem 1400 běžců, takže se vybíhalo v krátkých vlnách. V 11:40 přišla naše chvíle. Start byl ale trochu zklamáním. Hudba hrála naplno, ale žádný “spíkr” nemoderoval start, nepovzbuzoval běžce a nežhavil atmosféru. Žhavíme se sami a to nejlépe jak umíme – během. Prvních šest kilometrů se obíhá místní sídlo a teprve potom se pouštíme na trasu závodu. Výhodou tohoto závodu je přívětivý časový limit na dokončení (24 hodin u 80km a 48 hodin u 160km). Zvládnout to lze tedy i běžnou chůzí. A opravdu někteří ze startu nevyběhli, ale vykročili pravou.
Cesta nás zavedla k řece Eamont, která napájí jezero Ullswater. Pohled na jeho hladinu nám bude za chvíli dopřán. Samozřejmě z kopce, na který se musíme dostat. Před ním ještě probíháme malebnou vesničkou Pooley Bridge. Hospody plné lidí a každý fandí a povzbuzuje. Tohle se u nás prostě nevidí, alespoň ne v takové míře. Škoda.
Psal jsem o kopci a ten opravdu přišel. Obloha se zatáhla a začalo fučet. Ideální pro výstup. Šli jsme jako mravenci v řadě za sebou. To jsem ještě netušil, že takto poběžíme až do cíle. Vzpomínka na mapu a buzolu tak zpětně působí velmi úsměvně. Za celý závod jsem ani jednou nezaváhal kudy jít, a to po trase nebylo žádné značení… Hlavně, že jsme měli každý ještě GPS tracker. Prostě Safety first!
Na 18. km je první občerstvovačka v Howtownu. Vnitřně se musím smát, jestli tohle myslí opravdu vážně. Ať už u nás či jinde v zahraničí funguje občerstvovačka podobně jako v depu F1. To i pro nás hobíky. Tady u kanystru s vodou jsou dva lidé, kteří v desetilitrovém kanystru míchají pomerančovou šťávu. Obslouží deset lidí a míchají dál… a do této fronty je zamíchána fronta na WC. No jdu si zobnout něco k jídlu. Sušenka a pytlík čipsů neurazí. No a neodmítnu ani pozvání na kávu. Žádná várnice, ale elegantní konvička objemu dvou litrů. Měl jsem štěstí, zrovna byla plná. No, raději běžíme dál.
No běžíme. Čeká nás největší kopec, takže funíme spořádaně za sebou. Kopce nám s Jirkou jdou a tak se postupně dostáváme kupředu. Po výstupu přichází krásná rovinka s následným mírným klesáním. Vypadá to tu jako někde v Krkonoších či na rumunské Vladease. Boty už mám úplně durch. Když zrovna neprší tak už pršelo a různým kalužím či bahenním pastím se nedá vyhnout. Při seběhu mě jedna spolkla botu.
Klesání proběhne až k vodnímu rezervoáru Haweswater. Tam nějak čekám občerstvovačku, ale ta ještě dlouho nepřichází. Další má být na 33. kilometru. Hodinky mám sice na ruce, ale ubíhající kilometry vůbec nesleduji. Jsem rád, že jsem v této krajině a vím, že prostě budu běžet až do ranních hodin. Nač se tedy dívat kolik jsem uběhl. Opravdu jsem vydržel v tomto nevědomí po 58 kilometrů (10:00:21 hod.) se nepodívat na průběžný stav, čas či tempo. Osvobozující.
Začalo lít. Voda z hora, voda z kaluží a k tomu výhled na obrovskou vodní plochu. Příroda je v rovnováze. Naštěstí jsem se nenechal zlákat sluníčkem na startu. Na tričko jsem si vzal i vestu s kapucí. Super regulátor teplotního komfortu. Čepici utahuji proti větru na hlavě, šilt sunu nad brýle jako ochranu a kapuci dávám přes hlavu. Sklopím hlavu a jdu krok za krokem. Po pár kilometrech vidím dílčí cíl. Parkoviště Marquee. Na konci vodního rezervoáru jsou vidět modré stany. Oáza klidu.
Tady už to funguje všechno o kus lépe. Dávám si zeleninovou polévku na úkor rajčatové, k tomu čipsy (na doplnění soli) a šunkové sendviče. Po polívce poprosím o čaj s mlékem (dokonce mě umyjí hrníček) a s šálkem v ruce jdu zase do kopce. Přestalo pršet, ale fučí. Strašně fučí. Až musím párkrát zastavit resp. jsem zastaven větrem. Vůbec nevadí. Další vrchol dosažen a odměnou nám je déšť. Příjemně chladí – stejně už více mokří nebudeme.
Z kopce nám to běží samo. Jsem děsně neohrabaný a běžně zakopávám i na rovince, ale tady předbíháme takřka všechny. Tohle psychicky určitě povzbudí. Běhy z kopce by chtělo asi trénovat, protože na tyto seběhy si holení kosti budou pamatovat ještě další dva dny… To včil však netuším, a tak skáču dolů a kličkuji mezi kameny jako místní ovce.
Doskotačím tak zase do údolí a kochám se malebnou venkovskou krajinou. Několikrát zase nahoru a dolů a dostávám se na další checkpoint v Kentmere. Uvnitř to vypadá jako v hospodě – beru si čerstvě namixované ovocné smoothie a k tomu misku těstovin. Vyjdu s tím vším ven a vůbec už mě nevadí, že prší. Prostě to k té krajině patří. Lžičku mám někde v batohu, ale nechce se mě hledat, a tak to jím na prasáka jako pes z misky. Jsem součást přírody, tak co.
Po jídle si zajdu na šálek anglického čaje s mlékem. Opět ta kouzelná konvička, žádný kastrol navařeného čaje v desítkách litrů. Má to prostě styl. Nikdo nikam nespěchá, lidé si vyměňují zážitky a děkuji dobrovolníkům za jejich práci. S plným šálkem vycházím zase dál. Předpoklad je, že ještě do tmy bych se měl dostat na další checkpoint v Ambelside. Tam se chci převléct do suchého a natáhnout konečně bundu proti dešti. Na noc hlásí ještě horší počasí, tak ať jsem připraven.
Docela mě zarazilo, že i po cca 50 kilometrech jsou lidé stále v zástupu. Startovní pole se sice roztrhalo, ale zase ne tolik. Zbytečně to tak brzdí při různých přelézání zídek či procházení přes nespočet bran a ohrad. Ani tady není žádný spěch, ale příležitost si vyměnit dojmy ze závodu. Vše s britským klidem a nadhledem.
Město Ambelside patří k větším v Lake District. Večerní život tady jede v plném proudu. Lidé stojí před hospodami a tleskají běžcům. Neskutečně nabíjecí atmosféra a jen tak tak nepožádám o půl litr rezatého moku. O kousek dál na nás čeká další skvělá občerstvovačka s dobrotami. Konečně salám a ten zajídám sendvičem s burákovým máslem. Jen na pití pořád parodie na kolu či pomerančová šťáva. Začíná mě z toho pití už natahovat. Raději střídám čaj s kávou.
Začíná padat tma. Do pohotovosti beru čelovku a šlapeme s Jirkou zase přes kopec. Deset hodin na trase je za námi a my se dostáváme na snad první rovinatý úsek. Dvacet kiláků do konce a já začínám kalkulovat kdy asi budeme v cíli. Opět jsem se přepočítal a nepočítal s těmi kopci co nás čekají. A tmou. A únavou.
Chapel Stile je občerstvovačka 15 km od cíle a tam přicházíme už za tmy. Předpověď se nenaplnila dokonce je nyní tepleji než přes den. Oblečení neměním a beru snad jen čaj. Už jsem utahaný a britská ležérnost mě už začíná štvát. Netrpělivě čekám na vodu, kterou nalévají z malých bandasek. Tady se snad zdržíme nejkratší čas. Chci pryč.
Vycházíme do temné noci a jak jinak než zase do kopce. Začíná foukat. Pak fučet. Ne, ještě ne. Čekám, že to přinese další ledovou sprchu. Světlušky z čelovek vidíme vysoko nad námi. Máme směr a máme cíl. V duchu si říkám jestli bude ještě jedna občerstvovačka či už nebude. Z vrchu kopce vidíme daleko v údolí oheň. To je znamení. Bude.
Tilberthwaite je to místo, kde plápolá oheň na kterém pečou teplé toasty. Tohle mě pomohlo. Šest kilometrů do cíle se zdá už jen jako kousek, ale podle některých běžců to vypadá tady na konečnou. Rychle pryč. Tady zůstat nechci, je tady příliš mediků co se zajímají o tvůj stav. Z kapsy vytahuji jednu libru – další povinou výbavu z propozic. Čeká nás “Jakubův žebřík” – krásně nasvětlené schody ve svahu, které nás mají dostat do nebe. Příspěvek je symbolický na údržbu tohoto místa.
Krása, ale v tuto chvíli se už vidím v cíli. Nohy jsou rozmočené a všudypřítomné bahýnko a kamínky začaly nepříjemně v botě otravovat. Cítím se jak na žiletkách. Chtělo to asi zastavit, promazat nohy vazelínou a dát suché ponožky. Nebylo by to však ještě horší? Neriskuji a jdu krok za krokem. Cesta nahoru. Furt nahoru a zase ještě nahoru. Odpočítávám poslední kilometry a ten poslední a půl dokonce s Jirkou už zase běžíme do cíle. Už to poznáváme. Chvíli po 2:00 hod. v neděli jsme v cíli. Čas 14:28 hod. stačí na 585 místo z cca 1 400 startujících.
Je noc a nečeká nás žádné bouřlivé přivítání. To by se rušil noční klid. Cílovou bránou tak probíháme v tichu a ve tmě. Přesto nás následně pořadatelé odchytí a ptají se na naše jména. Berou nás jednoho po druhém a přivádí do obrovského stanu v kterém je zázemí celého závodu. “Dámy a pánové, dovolte, abych Vám představila finišera Lakeland 50 mil – David from Czech Republic” Sundávám čepici a zdravím vítající dav. Nebyl to sen, ale skutečnost. Jsme v cíli!
Únava je znát a to pivo v cíli je lákavé. Na ubytko to však máme 35 minut autem. Mizíme, dokud jsme plni adrenalinu. Na pokoj se dostaneme kolem 3:00 hod. Dáme pivo a sprchu a jdeme spát. No tedy spát… Nohy běží stále dál.
neděle 30.7.2023
Spánek nebyl kvalitní s čímž se tak nějak počítalo. Snídaně je na 8:30 a do té doby se válíme v posteli. Konečně zase slanina, vejce, párek, rajče a bramborová placka. No a před tím corn flakes s mlékem. Úžasná změna. Poděkujeme za snídani a jdeme si ještě na hodinu zdřímnout. Tedy vše strávit.
Máme dilema. Pustit se do piva a regenerace nebo ještě něco vidět? Kdo ví, kdy se tady dostaneme. Je rozhodnuto. Jdeme na výšlap. V mapy.cz mě zaujalo jezero Grisedale. Leží mezi horami a kousek od silnice. No už jsem nedomyslel ten začátek – nastoupat po včerejšku (vlastně dnešku) 500 výškových metrů na 1,8 km dalo opravdu zabrat…
Své běžecké boty jsem nechal v místě závodu. Byly na odpis a měly také již něco za sebou. Dnes tedy kráčím v barefootech (bo se jako jediné vešly do kufru) a navíc s hladkou podrážkou. Cítím každý krok. Ze včerejška, vlastně ještě dneška, bolí holeně i chodidla. Kurva, to byl zase nápad… Ten výhled nahoře to však plně vynahradí. Nádhera, která je na dosah.
Kousek pod vrcholem se potom objeví samotné jezero. Výhled na něj si užívají i ovce a dokonce i nějaký dobrodruh, který u jezera postavil stan. Jsme v národním parku, ale tohle je tady legální…. Cestu dolů volíme naštěstí podél potoka. Nehrozí bahenní skluzy, ale šutry dají zabrat. Už je zase mokro v botách, ale nespočet vodopádků nám tohle vynahradí.
