KOŠICE – V prosinci 2022 jsem psal o tom, že je spuštěna registrace na jubilejní 100. ročník maratónu v Košicích. Závod je nejstarším maratónem v Evropě a třetím nejstarším na celém světě. Chtěl jsem být u toho, ale nechtěl jsem být sám. Podařilo se mě přesvědčit dalších 15 běžců a běžkyň z BK Ludgeřovice a koncem ledna 2023 jsme měli zaplacené startovné. Času mám spoustu, natrénuji a zlepším si pocit z posledního silničního maratonu v Portu, který tak úplně nevyšel. Takový byl plán. Jenže…
Bacha na ty boty
Říká se “nevrtej do věcí co fungují“. A tohle platí i ohledně běžeckých bot. Dlouhé roky jsem byl věrný jedné značce, ale nakonec jsem i já podlehl pokušení zkusit nějaké jiné. Vždyť jich je na trhu taková spousta a co kdyby existovaly takové, které poběží samy o sobě? Schválně nejmenuji značku, protože problém nebyl v botách.
Zvyklý jsem byl na nulový drop s menším tlumením. Na kratší běhy v terénu asi dobrá varianta. Abych předešel potenciálním problémům s plantární fascií (viz. maraton Porto), pořídil jsem si silně tlumené boty s větším dropem a “kolébkou”, která nutí běžce dopadat na špičku. Zkušební běh na 10km dopadl fajn, a tak jsem pár dní na to švihnul 23 km. Asi dobrý, jenže po pár dnech se objevila bolest kolem holení kosti – začínající zánět okostice (dle google :)) Tohle mě došlo až po Ostrava (půl)maratonu, který jsem pro bolest takřka došel. Do Košic zbývaly 3 týdny.
Zafungovaly zkušenosti. Tohle nepřeběhám, a tak běh redukuji takřka na nulu. Neobětuji středeční #BehyLudgery, obětuji Běchovice – další ikonický závod – pro změnu nejstarší nepřerušený evropský závod. Do Košic odjíždím s nejistotou toho, jestli vůbec dokončím půlmaraton. Je jasné, že mezi nejvýznamnější osobnosti maratónu v Košicích se prostě neprobojuji. Na přeregistraci na další rok je už pozdě. Buď a nebo…
Pivo nic moc
Do metropole slovenského východu odjíždíme v pěti autech. Cesty jsou v sobotní ráno poměrně prázdné, a tak čtyř hodinová cesta v pěti lidech uteče kupodivu rychle. Stavíme jen jednou u Lipovského Mikuláše, kde potkáváme běžecké parťáky z Karviné no a druhou část jejich “zájezdu” potkáme při registracích v Košicích. Svět je prostě malý. Čísla vyzvednuta, expo projité, zbytečnosti dokoupeny a teď směr ubytování. To máme na školním internátu asi 1,5km od místa startu. Tam na nás dýchne minulost. Nejstarší kusy nábytku pochází dle inventárního seznamu z 80. let.
Nejsme tu od toho, abychom seděli na pokoji, ne? Jdeme do nedaleké pizzerie na těstoviny s lososem a zapíjíme to pivem z Litovle. Prý se to má. Ty těstoviny před během tedy, nevím jak s pivem… Po oběde vyrazíme přes kavárnu do města nasát trochu atmosféry. Právě dobíhá rodinný běh na 4km. Běžců tu je přes 3 000 a ti první jsou opravdu TOP atleti. Vidíme vyhlášení a gratulace vítězům. Nechybí zde Braňo Koniar, který je přes 30 let ředitelem Košického maratonu. Nejen o něm napsal zajímavou knihu Život ako maratón.
Atmosféru si jdeme vychutnat do hospody na zahrádku. Pro změnu se čepuje Bernard. Začíná pršet, což nám trochu narušilo plány. Vracíme se zpět na ubytování. No jenže co tam? Místo pizzerie včil volíme ještě bližší pivnici. Čepují Primátor… no co se dá dělat. Dáváme další dva kousky a pro jistotu to zajídám utopencem. Je půl osmá, když se potkáváme s ostatními z naší bandy. Stihneme akorát společné foto a v deset večerku. Bo jsme přece na intru a tam se to tak musí…
Den D, hodina H
Nedělní ráno začíná pozitivně. Snídaní. Ta je maratoncům k dispozici od 5:30 hod. Dost času na to strávit vše potřebné. Maraton startuje v 9:00 hod. Půl maratonci potom vyběhnou za cca 1:30 hod. po nás. Snídaně je prostá, což je možná dobře. Chvíli po osmé vyrážíme. Že by se nám chtělo, to se nedá říct. Na mnohé dnes čeká premiéra. Pocity nejistoty jsou na místě…
Maratonská výprava z Prajzské se vyfotí před památníkem Rudé armády a na stejném místě udělá totéž i druhá část výpravy, která poběží půlmaraton. Kdybychom to takto chtěli cíleně sladit, tak by to určitě nevyšlo.
Start byl v devět a byl poměrně chabý. Žádné žhavení atmosféry moderátorem, pouze strohé představení hlavních favoritů. Maraton se poběží na dvě kola a můj cíl je jasný. Doběhnout první kolo dříve, než se do cíle přiřítí dnešní vítěz. Jaké plány asi má dalších 4 035 běžců? Kdo ví.
Vybíhám s rozvahou a brzdím sám sebe na tempo kolem 5:40 min/km. Slyšeli jsme to asi všichni, že to co přepálíš na startu ti pak bude šíleně chybět ke konci. První dva kilometry vedou centrem, které je plné lidí. Město to má prostě v sobě a místní mají maraton za svůj. Jaký to rozdíl oproti Ostravě. Snažím se držet modré čáry na silnici, která ukazuje nejlepší trasu a prostě běžím.
Trasu jsem dopředu nestudoval, nevím kde co vidíme a kudy běžíme, nechám se prostě táhnout s davem. Kupodivu to nějak jde, ale ta představa běhu +4 hodiny mě trochu děsí. První kolo mám za sebou za cca 2:05 hod. A diváci šílí. Není to mnou. Do cíle maratonu se blíží bok po bohu Keňan Rono a Etiopan Tulu. Je jasné, že oba překonají traťový rekord. Kdo bude vítěz? Keňan nakonec vyhrává časem 2:06:55 hod. o jedinou sekundu.
No a mě čeká ještě jednou tolik. Po chvíli vidím první ženy a první neafrické běžce. A pak už zase jen ta nuda nuda, šeď šeď. Kousek za mnou je vodič na 4:15 hod, což je čas který by v ideální variantě mohl vyjít. Vycházel tedy až do nějakého kilometru č.30. Tam mě vodič předběhl a dotáhly se ke mě i Alča s Petrou, které mají dnes maratonskou premiéru.
Snažím se držet krok, ale po chvíli to zbaběle točím k občerstvovačce. Holky už nedoženu. Stojí to za to běžet furt dál? Co kdybych chvíli šel? To je asi nejčastější myšlenka. Ne, chci běžet co to půjde. A ono to jde. Tempo kleslo někde k 6:30 min/km, což je má běžná kochací rychlost. Maraton ti nedá více, než máš natrénováno.
Dnes to prostě doběhnu. Dříve bych byl radši za jeden velký okruh než dva půlmaratonské, ale teď jsem za ty dva rád. Vím co mě čeká. Místa kudy teď běžím mě přijdou alespoň trochu známá. Pocitově to rychleji utíká, byť opak je pravdou. Při stejném tempu bych měl být v cíli za 4:10 hod. V reálu jsem k tomu potřeboval ještě o 10 minut více. V cíli jsem tedy v čase 4:20:44 hod. na 2687. místě.
Za svým osobákem jsem více než 50 minut, přesto jsem spokojený. Nohy vydržely a přestože ke konci už holeně opět bolely, bylo to o dost méně než v Ostravě před třemi týdny. Beru to jako vítězství a s povděkem přebírám medaili. A birell na který mám obrovskou chuť. Zasyčel.
V cíli potkávám Alču s Petrou a taky dalších x tisíc lidí. Chci pryč. Čeká nás poslední kilometr a půl na pokoj. Do kopce. Jdeme jako skupina invalidů. Co krok, to blíže k cíli. Jako při běhu. Cestou to bereme přes dvě hospody bo to chceme zapít. Obě mají zavřeno. Život není fér. Kulháme dál. Dokonce na intru oželíme i výtah a jdeme po svých. Co krok, to blíže do sprchy. Hned po ní zjišťuji, že i Gambrinus chutná skvěle.
Postupně se potkáváme úplně všichni a není nikdo, kdo by nebyl spokojen. Padly osobáky a ostatní se jim alespoň přiblížili. No kromě teda mě, ale já už svůj spokojený příběh popsal. Teď je řada na Vás ostatních.