Československá lehká atletika

Jan Novotný a kol. – V roce 2017 byla vydána krásná kniha 120 let české atletiky a o dvacet let dříve kniha Sto let královny. Kniha Československá lehká atletika z roku 1958 vyšla k 60. výročí atletiky u nás. Všechny tři knihy se do jisté míry opakují, historie je napsaná a neměnná (většinou). Mohlo by se zdát, že nemá příliš smysl číst historii napsanout před více než šedesáti lety. Opak je pravdou.

Pod knihou je jako hlavní redaktor podepsán sportovní publicista Jan Novotný (1913-1977), kterému pomáhali Emanuel Bosák, Alfréd Janecký, Hubert Šulák a Jaroslav Vykoupil. Dílo které vytvořili se v dané době trochu vymykalo běžné sportovní literatuře. Na první pohled lze vidět velký důraz na obrazovou formu. V knize tak k 88 stranám textu najdeme dalších 32 stran s fotografiemi + grafickými přílohami českých rekordů. Najít v archivech použitelné fotografie nebylo nic jednoduchého, vždyť nejstarší fotografie v knize pochází z roku 1898.

Prvních 22 stran v knize patří historickému přehledu a vývoji v jednotlivých obdobích. “Strohá” fakta z nichž některá již ale vypadla z těch novějších knih mapující historii atletiky. Podstatně zajímavější je část následující, ve které vzpomínají na rozvoj atletiky velké osobnosti tohoto sportu.

Vzpomínky osobností

První z nich je prof. MUDr. Josef Gruss (1884-1968), který byl druhým Čechem v Mezinárodním olympijském výboru. Jak vypadalo sportování a vlastně i Praha na přelomu 19. a 20. století? Ve vzpomínkách se dostává do roku 1888, kdy klub velicopedistů Praha uspořádal první atletické závody. Ručně malovaný diplom z této akce nechybí mezi fotografiemi v obrazové příloze.

Vzpomínku na své atletické začátky napsal v další kapitole koulař/diskař Slávie Praha Miroslav Šustera (1878-1961). V čase se dostaneme až k roku 1901, kdy začínal poznávat atletiku. Nejzajímavěhší jsou pasáže olympijské – Londýn, kde byl vlajkonošem výpravy (1908) a Stockholm (1912).

Překážkář Otakar Jandera (1898-1977) přispěl do knihy článkem na téma “O tréninku mládeže kdysi a dnes” Sám jako trenér působil a byl známý jako “otec Jandera”. Byl inovátorem nových trenérských metod a opravdovým nadšencem. Není divu, že se po něm jmenuje jediná krytá atletická hala v Praze.

Koulař František Douda (1908-1990) přidal vzpomínky na olympijské hry v Los Angeles, kde vybojoval smutné třetí místo. Jel v roli favorita, ale změna strategie při závodě mu nevyšla. Paradoxně za touto změnou stál čechoameričan Josef Pipal, který se velmi zasadil o rozvoj atletiky v Československu.

Emil Zátopek (1922-2000) a jeho úspěchy shrnul sám sportovec do článku “Vytvrvalecké soutěže v průběhu tří olympiád 1948 – 1952 – 1956). Závěr článku kočí konstatováním, že růst vytrvaleckých výkonů je spíše na začátku než u konce. A měl velkou pravdu.

Rudolf Richter (1883-1962) je nesmrtelně spojen s Běchovicemi, které pořádal od roku 1903 do 1961. Neskutečné. Z jeho osobní kroniky se čerpá dodnes – třeba Miloš Bednář pro knihu Běchovice – tradice, kult i motivace. Zejména díky němu jsou Běchovice nejstarším závodem v Evropě.

Nejstarším maratonem je potom ten v Košicích. Za jeho vznikem a rozvojem stál autor další kapitoly Vojtěch Bukovský (1894-1963). Mnoho toho bylo již napsáno o Košicích – např. kniha Najstarší v Európe od Miroslava Hazuchy. Přesto číst vzpomínky přímo od Bukovského zase kousek rozšíří obzory o tom jak to tehdy bylo.

Kromě Košic a Běchovic měly v Československu věhlasné jméno také Poděbrady. “Mám rád chůzi a Poděbrady” je název příspěvku Josefa Doležala (1920-1999), který vybojoval v Helsinkách 1952 stříbro na olympijských hrách. Téma článku je jasné. Historie tohoto sportu i Poděbrad. Těch chodeckých.

Přerovská atletika má nejedno velké jméno z nichž jedno se opravdu vymyká. Josef Přidal (1894-1982) stál u zrodu atletiky v regionech. Zejména v počátcích se vše hlavní udávalo v hlavním městě či blízkém okolí. Jak těžký byl rozvoj atletiky na menších městech vypráví tahle přerovská legenda. Opět zmiňuje jako velmi zásadní postavu prof. Pipala a také příručku Lehká athletika, kterou vydal Antonín Záviš, který stál pro změnu za rozvojem lehké atletiky na ostravsku spolu s Milošem Zapletalem.

Alfréd Janecký, autor knihy Slavné postavy naší atletiky napsal poslední článek s názvem “Mládež je pilířem atletiky“. Dlouholetý šéfredaktor časopisu Lehká atletika shrnuje rozvoj sportování mezi mládeží. Jaká byla situace na počátku 20. století? Proč byla slabá výkonnost dorostu v první republice? O sto let později, v roce 2023, provedli vysokoškolští odborníci test výkonnosti mládeže. Potvrdili, že současná výkonnost dětí je na úrovni těch z roku 1923. Proč to není dobrá zpráva? Potvrdili tak vlastně (asi nevědomky) slova Janeckého.

Před fotografickou přílohou si můžeme přečíst ještě poslední textovou dvojstranu. Memoriály – zdravý odkaz tradice. Vzpomínky jdou od toho úplně prvního Karlínského memoriálu až po memoriál Evžena Rošického, který přežil do dnešních dnů.

---

Hodnocení:

---

Ukázka z knihy:

Rudolf Richter – KDYŽ VISEL OSUD BĚCHOVIC NA VLÁSKU

Šedesát let je v moři času jen nepatrnou krůpějí, ale v historii sportu má hodnotu celých věků. To proto, že ve sportu se žije daleko rychleji a i ten nejzdatnější sportovec se udrží na výsluní slávy jen několik málo let a pak musí nutně ustoupit dravému přívalu mládí. Proto každá historie šedesáti let ve sportu vydá za věky historie jiné a zasluhuje si, aby se jí poklonili všichni sportovci.
To, že se „Běchovice” dočkaly šedesáti let svého trvání, je v našem sportu i ve světové atletice něčím ojedinělým a výjimečným. Vždyť začátky tohoto závodu spadají do doby, kdy si lidé v naší zemi s cizím pojmem „sport” nevěděli rady a rozpačitě přešlapovali v názorech, zda jde o podivínství nebo o skutečně nový směr v životě lidské společnosti. A stalo-li se, že v něm stará generace spatřovala jen podivínství, dopadli průkopníci sportu ještě dobře.

„Běchovice”, toť kouzelné slovo našem sportu. Slovo, které rok co rok dovede povzbudit stovky atletů k nejintensivnější práci. Krásné řádky o tom kdysi napsal redaktor Ferdinand Scheinost. Vzpomínal v nich nešťastného Františka Slavíka, dvojnásobného vítěze tohoto závodu, který u něho po dva roky bydlel. Na chudého a opuštěného chlapce, který na tomto světě kromě dřiny nic neměl. Den co den — už dávno před svítáním — lezl jako čistič oken po štaflích. Vstával před čtvrtou hodinou ranní a pracoval často s prázdným žaludkem až do soumraku. Teprve pak si vzal své a šel trénovat. „Musím být dobrý, budou ,Běchovice’,” říkával Scheinostovi. A tenkrát, přiznává se Scheinost, jsem plně pochopil kouzlo i sílu ,Běchovic’, které dávají zapomenout i na tak tvrdý život, jaký žil chudák František Slavík (* Pozn. – František Slavík, vítěz také nejstaršího maratonu k českých zemích na trase Smíchov-Dobříš, ukončil dobrovolně svůj život)

---

Informace o knize:

Vydavatelství	STNKL
Rok vydání	1958
Počet stran	88/120
Jazyk	česky

---

Anotace:

Historie československé lehké atletiky od roku 1897 do roku 1957 vč. popisu jednotlivých druhů disciplín, významných soutěží, jména všech významných sportovců. Kniha obsahuje i dobové fotografie – první fotografie z r. 1898 – diskař František Janda-Suk, zakladatel diskařské otočky, fotky Emila a Dany Zátopkových.